7 Afs 142/2006 — Nejvyšší správní soud

6 Af 52/2015- 53 - text 10 6 Af 52/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: R., a.s. sídlem zastoupená advokátem Mgr. Davidem Hejzlarem sídlem 1. máje 97/25, Liberec proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.6.2015, č.j. MF-17211/2014/39, PID MFCR4XGSAE takto: I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3.6.2015, č.j. MF-17211/2014/39, PID MFCR4XGSAE se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Davida Hejzlara, advokáta. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl žádost žalobce ze dne 29.7.2008, doplněnou podáním ze dne 23.10.2013, o prominutí daně z převodu nemovitostí ve výši 25.721.000 Kč vyměřené Finančním úřadem v Hradci Králové platebním výměrem č.j. 94910/05/228960/1126 ze dne 4.4.2005. Žádost byla dle žalobce podána z důvodu zamezení nesrovnalosti vyplývající z aplikace zákona, kdy po řadě let aplikace ust. § 2 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trojdani“) došlo k radikální změně soudní i správní praxe, aniž by se podstatně změnilo klíčové ustanovení zákona. Žalobce uvedl, že jeho žádost žalovaný zamítl již dne 30.4.2009 rozhodnutím č.j. 49/79933/2009-493, zamítavé rozhodnutí však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29.8.2013 pod č.j. 7 Afs 56/2013-32 zrušil s tím, že pochybil i Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 10.5.2013 č.j. 5 Ca 90/2009-38 věc meritorně posoudil, zatímco měl rozhodnutí ze dne 30.4.2009 zrušit pro nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud věc vrátil žalovanému s pokynem, aby provedl podrobný rozbor neurčitého právního pojmu „nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů“ dle ust. § 55a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), následně aby posoudil, zda skutkové okolnosti projednávané věci lze nebo nelze pod tento neurčitý právní pojem subsumovat. Žalovaný se podle žalobce s pokyny Nejvyššího správního soudu v napadeném rozhodnutí minul, konkrétně se zejména nedostatečně zabýval otázkou, zda existovala žalobcem předestřená nejednoznačnost či neurčitost dikce ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani, jejichž důsledkem byl poukazovaný legislativní obrat a změna správní praxe, či nikoliv, a zda ji lze zahrnout pod neurčitý pojem ust. § 55a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Zdůvodnění napadaného rozhodnutí je podle žalobce nedostatečné a nepřezkoumatelné. Žalobce zrekapituloval průběh daňového řízení. Popsal, že v roce 2002 uskutečnil majetkový vstup do společnosti H., s.r.o., jeho nepeněžitým vkladem byla část podniku ve vlastnictví žalobce, transakce byla uskutečněna na základě smlouvy o vkladu části podniku ze dne 23.11.2002. Ve smyslu uzavřené smlouvy o vkladu se jednalo o určitý přesně vymezený soubor hmotných a nehmotných složek podnikání, k nim náležející věci, práva a jiné majetkové hodnoty. Aktiva podniku byla tvořena výhradně nemovitým majetkem. Hodnota části podniku jako nepeněžního vkladu byla určena znalcem na částku 1.015.000 Kč, vklad do základního kapitálu společnosti H., s.r.o. činil 980.000 Kč, zbytek ceny, částka 35.000 Kč, tvořila emisní ážio. Žalobce byl v dobré víře, že mu ohledně nemovitostí nevzniká povinnost k dani z převodu nemovitostí a je od této daně osvobozen. Přesto žalobci byla daň z převodu nemovitostí vyměřena. Žalobce požádal správce daně o sdělení důvodu rozdílu, správce daně přípisem ze dne 10.5.2015 žalobci sdělil, že jako základ určil cenu sjednanou za nemovitosti, které byly zahrnuty v části podniku, ve výši 514.420.000 Kč (bez ceny za nemovitosti osvobozené od daně). Jako cenu nemovitostí osvobozených od daně dle ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani určil částku 980.000 Kč. Žalobce proti platebnímu výměru podal odvolání a požádal žalovaného o stanovisko ve věci osvobození od daně z převodu nemovitosti v případě vkladu podniku do obchodní společnosti. Žalovaný odpověděl přípisem ze dne 7.6.2005, v němž žalobci sdělil, že osvobození se vztahuje pouze na vklady nemovitostí do základního kapitálu. Protože v té době byly shodného názoru i správní soudy (například Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 25.8.2004 č.j. 15 Ca 215/2003-63), vzal žalobce své odvolání proti platebnímu výměru zpět. V návaznosti na zvrat v rozhodovací praxi finančních orgánů i správních soudů podal žalobce žádost o povolení obnovy řízení ve věci předmětného platebního výměru, řízení však bylo zastaveno, odvolání proti zastavení řízení zamítnuto. Žalobce dovozuje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.8.2013, č.j. 7 Afs 56/2013-32, že situaci, kdy v jeden okamžik je použit jeden výklad a aplikace právní normy a v následující okamžik je použit jiný výklad a aplikace té samé (téměř nezměněné) právní normy, lze považovat za nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů. Již na počátku stály dva možné výklady ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani v návaznosti na vklad podniku, praxe správních orgánů se přiklonila k jednomu, následně se věc vyjasnila tak, že je třeba přiklonit se k druhému výkladu. Tato skutečnost svědčí o existenci nesrovnalosti při uplatňování daňového zákona od počátku, která byla změnou judikatury nikoli založena, ale pouze potvrzena. Žalobce poté předestřel odborná výkladová stanoviska Koordinačního výboru s Komorou daňových poradců i jiných odborných subjektů a citoval právní závěry soudů, aby demonstroval, že nejednoznačnost uplatňované daňové normy zde byla již od počátku, objasnil, jaké právní názory vedly k prvnímu dlouhodobě zastávanému postoji správní praxe, že část hodnoty nemovitosti, která převyšuje hodnotu navýšení základního kapitálu, nepodléhá osvobození od daně, neboť tato hodnota není součástí základního kapitálu, zatímco pozdější zcela opačný názor vycházel z judikátu, dle nějž osvobození se vztahuje i na tu část hodnoty převáděné nemovitosti, která přesahuje hodnotu navýšení základního kapitálu, pokud je podnik (část podniku) vkládán plně do základního kapitálu. Žalobce je toho názoru, že výklad daňové správy, zastávaný v době vydání předmětného platebního výměru, nebyl jediný možný, ale byl už tehdy problematický. Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 29.8.2013 č.j. 7 Afs 56/2013-32 konstatoval, že pakliže byla dána možnost různých výkladů, svědčí to o nejednoznačnosti právní normy, resp. o jejích účincích, které nemohly být zákonodárcem zamýšleny ani předvídány, a které v žádném případě nemůžou jít k tíži žalobce. Žalobce pokládá za nesprávný závěr žalovaného, že jeho případ nemá zcela výjimečný charakter a nezasluhuje tedy prominutí jako projev vyšší daňové spravedlnosti. Podle žalobce zde chybí přezkoumatelná úvaha žalovaného, jaká jsou kritéria zmiňované „vyšší daňové spravedlnosti“ a z jakého důvodu je žalobcův případ nesplňuje. Dle názoru žalobce naopak není spravedlivé, aby byl zatížen daní v rozsahu několika desítek milionů Kč pouze proto, že o vyměření předmětné daně vůči žalobci bylo rozhodnuto o několik let dříve, než došlo ve výkladu výše popsané daňové otázky k zásadnímu judikaturnímu obratu. Pokud by byl případ žalobce posuzován za účinnosti stejných právních norem o několik let později, nebyla by mu v souvislosti se stejnou daňovou kauzou vyměřena žádná daň. Žalobce neakceptuje názor žalovaného, že při naplnění zákonných předpokladů daň prominout může, ale také nemusí. Žalobce poukazuje na judikaturu správních soudů, podle níž nastanou-li zákonné podmínky pro prominutí daňového nedoplatku, pak jeho prominutí nezáleží na libovůli správce daně, nýbrž nedoplatek prominut být musí. Žalovaný ničím nepodložil své tvrzení, že nedošlo k porušení zásady legitimního očekávání, jelikož žalovaný ani v podobných případech daň neprominul. Pokud žalovaný neuvedl ani nedoložil žádné konkrétní daňové kauzy, je jeho argument nepřezkoumatelný. Nelze souhlasit ani se závěrem žalovaného, že připuštění možnosti prominutí daně by znamenalo otevření již uzavřených případů, a to až dvacet let zpětně, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty. Tento princip musí být vykládán vždy z hlediska soukromoprávního subjektu, nikoliv z pohledu orgánu veřejné moci. Opačný výklad při posuzování nesrovnalostí, za jejichž vznik nenese žalobce žádnou odpovědnost, by byl absurdní. Stejně tak nelze akceptovat ani názor žalovaného, že je třeba postupovat v souladu se zásadou „právo