8 Afs 17/2012 — Nejvyšší správní soud

6 Af 59/2015- 96 - text 30 6 Af 59/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: Colosseum, a.s., se sídlem v Praze 2, Londýnská 59, IČ: 25133454 zastoupený advokátem Mgr. Viktorem Klímou, se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20 proti žalovanému: Česká národní banka, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28 o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady žalovaného ze dne 17. června 2015, čj. 2015/064745/CNB/110, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění A) Vymezení věci [1] Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu domáhal jak zrušení rozhodnutí České národní banky ze dne 3. 3. 2015, čj: 2015/24131/570, sp. zn. Sp/2012/272/573 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 17. 6. 2015, č.j. 2015/064745/CNB/110 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bankovní rada rozklad podaný žalobcem zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, eventuálně snížení uložené pokuty nebo upuštění od jejího uložení. Ve správním řízení bylo pravomocně rozhodnuto tak, že žalobce porušil povinnost uchovávat záznamy komunikace se zákazníky, týkající se poskytnuté investiční služby, a záznamy komunikace s potenciálními zákazníky stanovenou v ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“), čímž se dopustil správních deliktů podle ustanovení § 157 odst. 2 písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu; a dále za skutek, že poskytoval ode dne 27. 3. 2012 do dne 31. 12. 2012 investiční poradenství v rámci služby Asistent zákazníkům (zde přímo vyjmenovaným), přičemž tímto způsobem investičního poradenství žalobce sledoval cíl spočívající v maximalizaci svého příjmu z poplatků za realizaci obchodů, čímž porušil povinnost jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu svých zákazníků uloženou ustanovením § 15 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, a dopustil se správního deliktu podle ustanovení § 157 odst. 2 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, za což se mu byla uložena podle ustanovení § 157 odst. 14 písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu pokuta ve výši 3 000 000 Kč; dále pak žalobci dle ustanovení § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“), ve spojení s ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, uložil povinnost nahradit náklady paušální částkou ve výši 1 000 Kč. B) Žaloba a žalobní body [2] Žalobce v žalobě namítá, že Česká národní banka (dále také jen „ČNB případně žalovaný podle kontextu“) v odůvodnění druhé a třetí části výroku rozhodnutí vyšla z velké části z nahrávek, které jí byly předloženy žalobcem, což považuje za procesně neúčinné. Výzva, na základě které žalobce nahrávky vydal, neobsahovala jakoukoliv konkretizaci důvodů, pro které jsou nahrávky požadovány ani nespecifikovala postavení žalobce, zda se nachází v pozici podezřelého ze spáchání správního deliktu (a jakého) či zda je povinen poskytnout pouze informaci k vysvětlení činnosti jiného subjektu. Dále ČNB žalobce nepoučila o jeho základním právu odmítnout předložení vyžadovaných informací. Žalobce tak neměl možnost důkladně uvážit svoji budoucí procesní obranu a rozhodnout se, zda nahrávky ČNB vydá či využije práva nahrávky na základě výzvy ČNB nevydat, pokud by došel k závěru, že by vydáním nahrávek mohl přispět ke svému postihu za správní delikt. Vzhledem k tomu, že výzva byla doručena v časové souvislosti se správním řízením týkajícím se skutku uvedeného v první části výroku Rozhodnutí, žalobce se domníval, že výzva by mohla být případně činěna za účelem ověření funkčnosti nahrávacího zařízení a systému archivace nahrávek. Žalobce v žádném případě nepředpokládal, že o vydání nahrávek byla požádán v souvislosti s podezřením ČNB, že se ve vztahu k 20 zákazníkům dopustil nadměrného obchodování. ČNB veškeré nahrávky, o které opřela druhou a třetí část výroku Rozhodnutí zajistila v rozporu se zákonem, když při obstarávání porušila čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, § 53 odst. 2 správního řádu i poučovací povinnosti dle § 4 odst. 2 správního řádu a znemožnila žalobci účinně a v plném rozsahu posoudit své právo neposkytnout ČNB při prověřování její činnosti součinnost. [3] Dále žalobce namítá, že ve svém rozkladu požádal ČNB o to, aby se mohl v souladu s článkem 8 odst. 3 Jednacího řádu rozkladové komise vyjádřit na jednání senátu rozkladové komise ČNB. Žádost však byla zamítnuta a žalobce se o zamítnutí své žádosti dozvěděl teprve z rozhodnutí o rozkladu. Zamítnutí žádosti bylo odůvodněno konstatováním, že po projednání žádosti účastníka řízení v senátu rozkladové komise předseda senátu nevyhověl, protože přítomnost účastníka řízení na jednání rozkladové komise nebyla shledána nezbytnou (str. 3 napadeného rozhodnutí). Ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jak dovodil Ústavní soud v rozhodnutí II. ÚS 788/02, výše uvedený článek se uplatní nejenom ve vztahu k trestnímu řízení, ale také v řízení, v němž se rozhoduje o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud v daném rozhodnutí dovodil, že článek 38 odst. 2 Listiny je třeba aplikovat také na řízení o přestupcích, s tím že Listina základních práv a svobod právo v článku 38 odst. 2 Listiny prohlašuje za právo každého, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, za právo základní, požívající ústavněprávní ochrany. Pokud se tedy článek 38 odst. 2 Listiny aplikuje na řízení o přestupcích, je třeba ho mutatis muntandis aplikovat také na řízení o správních deliktech. Žalobce se domnívá, že s ohledem na skutečnost, že (i) sama ČNB hodnotila delikty žalobce jako zvlášť závažné, (ii) jednání rozkladové komise se účastnili zaměstnanci ČNB, kteří měli možnost ústně obhájit své rozhodnutí a ústně doplnit argumentaci k rozkladu, byl žalobce s odkazem na článek 38 odst. 2 Listiny oprávněn se jednání rozkladové komise účastnit a vejít tak v osobní kontakt s rozkladovou komisí, aby mohl bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování a reagovat tak na závažné nařčení, že došlo na straně žalobce k porušení povinnosti jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků a poukázat na skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Dále žalobce spatřuje jako velmi problematické také samotné odůvodnění odmítnutí žádosti, kdy ČNB jednou větou konstatuje, že žádost o účast byla zamítnuta, jelikož rozkladová komise neshledala potřebným, aby žalobce byl přizván na jednání, což nepovažuje za odpovídající odůvodnění. [4] Netransparentnost postupu ČNB v průběhu správního řízení podle názoru žalobce dokládá i skutečnost, že ČNB do spisu nezaložila řádnou předkládací zprávu v souladu s § 17 odst. 1 správního řádu a to přesto, že povinnost předložit předkládací zprávu do spisu jí byla známa na základě předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu. Dokument založený do správního spisu na str. 729 požadované náležitosti neobsahuje, když se omezuje pouze na konstatování, že orgán prvního stupně považuje námitky uvedené v rozkladu za nedůvodné a je toho názoru, že ve správním řízení bylo prokázáno, že se účastník řízení dopustil správních deliktů uvedených ve výroku rozhodnutí. Žalobce považuje postup ČNB za účelový, když dle praxe, která je mu známa, je členům rozkladové komise a bankovní rady předkládána detailní, mnohostránková předkládací zpráva s vyžadovanými náležitostmi. [5] Kromě práva na projednání věci za přítomnosti žalobce, resp. jeho zástupců, bylo žalobci odňato i právo účastnit se provádění důkazů, což je v rozporu s § 51 odst. 2 a § 53 správního řádu. Kromě výslechu několika vybraných zákazníků není ve správním spise založen žádný spis či protokol, který by v souladu se správním řádem prokazoval, že v rámci správního řízení byly provedeny jakékoliv důkazy (s výjimkou výslechu svědků). Samotná skutečnost, že se správní orgán s listinou, nahrávkou či jiným podkladem seznámil, přitom neznamená, že jimi provedl důkaz, tím spíše, pokud o takovém provedení neexistuje protokol či záznam; tuto námitku žalobce uplatnil již v rozkladu. [6] Vzhledem k tomu, že žalobce byl v minulosti sankcionován za nadměrné obchodování (churning) a to ve vztahu k jednání, kterého se měla dopustit vůči zákazníkovi Milanu Macháčkovi, nebyla ČNB oprávněna vůči žalobci zahá