8 As 38/2011 — Nejvyšší správní soud

8 A 142/2015- 19 - text 12 8A 142/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce: M. R. proti žalované: Vysoká škola ekonomická v Praze sídlem náměstí Winstona Churchilla 1938/4, 130 00 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí rektora Vysoké školy ekonomické v Praze ze dne 19. 5. 2015, zn. 1709/2015-9202 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasně podanou žalobou domáhal u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí rektora Vysoké školy ekonomické v Praze ze dne 19. 5. 2015, zn. 1709/2015-9202 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí děkana Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze ze dne 22. 2. 2011, č. j. 45/11 (dále jen „provostupňové rozhodnutí), kterým bylo žalobci ukončeno studium bakalářského studijního oboru Podnikové informační systémy na Fakultě informatiky a statistiky. Rozhodnutí žalované (napadené rozhodnutí) 2. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že žalobci po skončení zimního semestru 2010/2011 zbylo 61 kreditových poukázek. Pro řádné dokončení studia jich potřebuje minimálně 70, tedy více, než kolik jich má k dispozici. V průběhu dosavadních pěti semestrů studia žalobce ztratil 66 kreditových poukázek nesplněním studijních povinností a 27 mu bylo odečteno jako sankce za příliš nízký počet kontrolních kreditů dle čl. 9 Studijního a zkušebního řádu a celkem 48 náhradních kreditových poukázek mu bylo nenárokově přiděleno. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách se studium ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu. Podle čl. 20 odst. 1 písm. a) Studijního a zkušebního řádu rozhodne děkan o ukončení studia studentovi, který nemá po skončení semestru k dispozici počet kreditových poukázek nutných k řádnému ukončení studia a děkan mu nepřidělí další kreditové poukázky. Žalobce se tedy objektivně dostal do situace, kdy děkan rozhodne o ukončení jeho studia. 3. K námitce žalobce, že kritické množství kreditových poukázek ztratil v důsledku nesprávného procesu omlouvání nesplněných studijních povinností stanoveného vedením VOŠIS, který je v rozporu se Studijním a zkušebním řádem, rektorka v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že souhlasí se žalobcem, že podmínky omlouvání stanovené v čl. 14 SZŘ nemohou být vnitřními předpisy nižší právní síly zpřísněny, a pokud se tak stalo, je taková přísnější úprava neúčinná. Požadavky stanovené v čl. 14 SZŘ, tj. podání žádosti o omluvení do 3 dnů po datu konání zkoušky, příp. do 3 dnů po odpadnutí překážky a povinnost informovat studijní oddělení při překážce trvající déle než 15 dnů, tím však nejsou dotčeny. Žalobce argumentoval, že byl nemocný v období od 30. 10. 2010 do 30. 11. 2010, od 10. 12. 2010 do 21. 12. 2010 a od 4. 1. 2011 do 13. 1. 2011. O omluvení studijních povinností požádal však až dne 10. 2. 2011. K žádosti připojil kopii propouštěcí zprávy dokládající hospitalizaci v období od 6. 11. 2010 do 15. 11. 2010, kopii lékařské zprávy, dle které byl v období od 10. 12. 2010 do 21. 12. 2010 ambulantně léčen na stomatologické klinice a výměnný list – poukaz k odbornému vyšetření, ošetření, ústavnímu léčení, dle kterého byl v období od 4. 1. 2011 do 13. 1. 2011 ze zdravotních důvodů neschopen. Žalobce tedy nesplnil požadavek dle čl. 14 SZŘ, když o omluvení studijních povinností nepožádal včas. Argument žalobce, že žádost o omluvu nemohl podat dříve, protože mu v tom objektivně bránily projevy probíhajícího onemocnění, rektorka odmítla s odůvodněním, že z výpisů přihlášení žalobce do interní počítačové sítě VOŠIS bylo zjištěno, že žadatel se do systému v době tvrzených onemocnění opakovaně přihlásil ve dnech 18. 11. 2010; 13., 14. A 19. 12. 2010; 4., 8., 9., a 11. 1. 2011; a dne 14. 12. 2010 dokonce z počítače umístěného v budově školy. Dále žalovaná uvedla, že i v případě včas uplatněné omluvy nenastává omluvení studijních povinností automaticky. O omluvení rozhoduje vyučující, popř. vedoucí pracoviště, a je na jeho uvážení, zda uzná, že dokládané onemocnění dosahuje takové intenzity a časového rozsahu, aby bylo uznatelné jako překážka plnění studijních povinností ve smyslu čl. 14 SZŘ. Rozhodující však bylo, že žalobce žádost uplatnil pozdě. Konkrétně až poté, co se dozvěděl, že děkan nevyhoví jeho žádosti o přidělení dalších náhradních kreditových poukázek. 4. K námitce žalobce, že kreditové ohodnocení jednotlivých předmětů studijního oboru uveřejněné v rámci vzorového studijního plánu neodpovídá skutečnosti, žalovaná uvedla, že tvrzení žalobce je mylné k čemuž dále sdělila, že možným vysvětlením je skutečnost, že studijní plán se v minulosti měnil, když určitý počet volitelných předmětů byl nahrazen nižším počtem předmětů o vyšší studijní zátěži a vyšším kreditovým ohodnocením. Pokud žalobce zpětně porovnal svůj studijní plán s novým studijním plánem, který se však nevztahoval na jeho studium, mohl dospět k mylnému závěru, že za některé předměty obdržel nižší počet kreditů, než uvádí studijní plán. Možnost, že tato okolnost ovlivnila děkana fakulty při rozhodování o přidělení náhradních kreditových poukázek, byla vyjádřením děkana vyvrácena. 5. Konečně uvedla, že rozhodnutí děkana ze dne 22. 2. 2011 splňuje všechny předepsané náležitosti dle § 68 odst. 3 písm. g) zákona o vysokých školách. Stručný obsah žaloby Žalobce v odůvodnění žaloby uvedl, že mu bylo dne 19. 4. 2011 ukončeno studium rozhodnutím Vysoké školy Ekonomické v Praze č. j. 38/11, které potvrzovalo rozhodnutí Vysoké školy Ekonomické v Praze č. j. 45/11 ze dne 22. 02. 2011. Následně bylo rozhodnutí č. j. 38/11 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 03. 2015, č. j. 7 A 328/2011 - 78 zrušeno. V předmětné věci bylo opětovně rozhodnuto napadeným rozhodnutím rektorky Vysoké školy ekonomické v Praze, které potvrzuje rozhodnutí č. j. 45/11 a zamítá žádost žalobce o přezkoumání rozhodnutí č. j. 45/11. Žalobce skutková zjištění a závěry žalované v napadeném rozhodnutí nepovažuje důvodné. Žalobce namítl, že žalovaná mohla při přezkoumání rozhodnutí č. j. 45/11 vyjít nejenom z dokumentů doručených v rámci přezkumného řízení, ale také z právně závazného názoru soudu a veškerých podkladů žalobce dodaných v rámci soudního řízení 7 A 328/2011, rozšiřujících a zpřesňujících skutkový stav, žalovaná tak však neučinila a opakovaně rozhodnutím č. j. 1709/2015 rozhodla v neprospěch žalobce. Žalobce považuje odůvodnění svých námitek učiněných v rámci přezkumného řízení a obsažených v rozhodnutí č. j. 1709/2015 za zmatečné, vnitřně rozporné a věcně nesprávné. 6. Konkrétně žalobce namítl, nesprávný proces omlouvání nesplněných studijních povinností stanovený pomocí interních předpisů vedením VOŠIS, k čemuž uvedl, že žalovaná ve svém odůvodnění napadeného rozhodnutí sice přímo netvrdí, že ke zpřísnění podmínek studia stanovených SZŘ došlo, ale zrušení omluvy podle čl. 14, odst. 1 SŘS a zkrácení patnáctidenní lhůty stanovené čl. 14 odst. 3 na třídenní, resp. neurčitou lhůtu "ihned" za nic jiného, než zpřísnění, nelze považovat. Tvrzením rektorky obsaženým v napadeném rozhodnutí tak žalobce považuje za nepřímo prokázané, že jednáním vedení VOŠIS došlo k namítanému porušení SZŘ a v souvislosti s tím i k porušení § 22 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“). Postupem studijního oddělení VOŠIS, za který v plném rozsahu v rámci zmocnění ředitele VOŠIS zodpovídá žalovaná, došlo k poškození žalobce vedoucího až k vyloučení ze studia a žalovaná se v napadeném rozhodnutí vypořádala s tímto stavem zcela nedostatečně a především v neprospěch žalobce. 7. Dále namítl, že dle odůvodnění napadnutého rozhodnutí má student apriori předpokládat nejen nesprávný proces omlouvání nesplněných studijních povinností stanovený vedením VOŠIS, ale u každé normy, či předpisu studijního oddělení/ředitele VOŠIS je povinen prověřit, zda je v souladu se SZŘ, a pokud nikoli, musí postupovat v souladu se SZŘ. V případě, že tak student takto postupovat nebude, tedy nebude předpokládat, že prekluzivní lhůta stanovená studijním oddělením VOŠIS neplatí pro rozpor s vnitřními předpisy vysoké školy, bude mu jednání, resp. objektivní nemožnost jednat, v souladu s předpisem studijního oddělení VOŠIS přičítáno k jeho tíži. Toto absurdní zdůvodnění žalobce odmítá a opakovaně tvrdí, že byl postupem žalované strany, konkrétně studijním oddělením VOŠIS, jednoznačně uveden v omyl, protože přiměřeně nepředpokládal, že studijní oddělení by svoji činností v rámci regulace podmínek studia mohlo porušovat § 22 odst. 2 zákona o vysokých školách a tím žalobci znemožní následnou omluvu předmětů z objektivních důvodů spočívajících v překážkách plnění studijních povinností. 8. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí trpí vnitřním rozporem co do odů