7 Afs 201/2006 — Nejvyšší správní soud

8 Af 4/2014- 43 - text 17 8 Af 4/2014 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a JUDr. Hany Pipkové ve věci žalobce: J. J. zastoupeného eTAX s.r.o., se sídlem Komenského 87/3, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 21. 11. 2013, č. j. 29076/13/5000-14401-700796, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: 1. Podanou žalobou žalobce brojí proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1, ze dne 27. 6. 2012, č. j. 357282/12/001966106476, (dále jen „platební výměr“). Uvedeným platebním výměrem Finanční úřad pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“) žalobci vyměřil darovací daň ve výši 119 704,- Kč, která byla podle § 68 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků zvýšena o 11 917,-Kč. 2. Žalovaný vznesl tyto žalobní námitky: - Neurčitost výroku rozhodnutí. - Nezákonnost výroku platebního výměru. - Neurčitost výroku platebního výměru. - Prekluze práva vyměřit daň. - Vady řízení před správcem daně ve vyměřovacím řízení - Vady řízení před správcem daně – daňová kontrola. - Nezákonně vyměřené příslušenství daně. 3. Konkrétně žalovaný namítl, že platební výměr neobsahuje určitý a srozumitelný výrok podle § 102 odst. 1 písm. d) zákona č. 280/2009Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Ve výroku rozhodnutí je uveden odkaz na právní předpis – zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve „znění pozdějších předpisů“. Žalobci není jasné, kdy nastala skutečnost, která je v dané věci předmětem darovací daně a podle kterého znění hmotněprávního předpisu byla věc žalovaným posouzena. Žalobce dovozuje, že půjde patrně o datum 27. 12. 2000, kdy byla uzavřena darovací smlouva, z výroku platebního výměru to však není jasné a tak žalobci není zřejmé, podle jaké právní úpravy byla daňová povinnost, její příslušenství, počátek, běh a uplynutí prekluzivní lhůty k dani darovací a příslušenství, a lhůty pro podání daňového přiznání posouzeny. 4. Právní účinky vkladu práva podle darovací smlouvy nastaly ke dni 27. 12. 2000, pokud by o daňové povinnosti bylo rozhodováno podle znění zákona k datu 27. 6. 2012, jednalo by se o nepřípustnou pravou retroaktivitu. Žalobce má za to, že platební výměr je nezákonný, protože bylo rozhodováno podle zákonných předpisů, které ke dni 27. 12. 2000 nebyly ani platné ani účinné, přičemž rozhodování bylo zatíženo další vadou neboť novely zákona č. 428/2001 Sb. a 457/2011 Sb. nebyly k datu vydání rozhodnutí účinné, byly pouze platné. Žalobce uplatnil uvedenou námitku již v odvolání, žalovaný se s ní však nevypořádal dostatečným způsobem. 5. Žalovaný rovněž nezdůvodnil, proč přikládá právní váhu údajům ve standardním tiskopisu vytvořeném v ADIS, ačkoli ten není součástí právního řádu. 6. Odvolací námitku žalobce neshledal žalovaný opodstatněnou, s tím, že spojení „zákon č… ve znění pozdějších předpisů“ se běžně používá a kvůli jeho použití nemůže být platební výměr neplatný. Žalobce s takovým závěrem nesouhlasí; výrok správního rozhodnutí musí být dostatečně určitý, neboť jedině v něm správní orgán formuluje svůj závazný právní názor ve věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, č. j. 6A 76/2011-143, žalobce připomněl, že výrok rozhodnutí musí být formulován tak, aby z něj bylo patrno, podle jakých právních předpisů bylo rozhodnuto. 7. Přes uvedené námitky žalobce v odvolání proti platebnímu výměru žalovaný ponechal výrok platebního výměru beze změny a pouze v odůvodnění rozhodnutí o odvolání zaměnil odkaz na konkrétní hmotněprávní předpis. Takový postup však daňový řád nepřipouští. Pokud tak učinil, měl postupovat podle § 116 odst. 1 písm. a) nebo § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu a nikoli podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu, jak v odůvodnění uvádí. 8. Žalobce dále shledal v platebním výměru rozpor mezi výrokem a odůvodněním, neboť o lhůtě pro vyměření daňové povinnosti bylo rozhodováno podle daňového řádu, avšak žalovaný v odůvodnění rozhodnutí opírá své závěry o některá ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Obdobně nebylo zdůvodněno, proč je příslušenství daně darovací posouzeno dle právní úpravy podle zákona o správě daní a poplatků ve znění k 31. 10. 2010 a proč výzva k zahájení vytýkacího řízení byla posouzena také podle znění tohoto zákona k uvedenému dni. Žalobce namítá, že v důsledku těchto skutečností jak platební výměr, tak napadené rozhodnutí nejsou založena na srozumitelných právních předpisech. 9. Pokud jde o námitku prekluze práva daň vyměřit, žalobce vychází z toho, že daňová povinnost vznikla ke dni 27. 12. 2000, podle § 22 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“), hmotněprávní lhůta pro prekluzi daně uplynula k 31. 12. 2010 a to též vzhledem k závěrům rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 7Afs 79/2010-94. Žalovaný postupoval podle § 264 odst. 4 daňového řádu, s tím, že povinnost podat daňové přiznání vznikla doručením smlouvy s doložkou o povolení vkladu žalobci dne 4. 2. 2005. Lhůta pro vyměření daně počala běžet 31. 12. 2005 a desetiletá lhůta měla uplynout až dne 31. 12. 2015. S výkladem, který žalovaný zaujal, žalobce nesouhlasí. 10. Žalobce poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2605/07, sp. zn. IV. ÚS 2656/08, sp. zn. IV. ÚS 1792/07, sp. zn. IV. ÚS 154/09, které, jak má za to, na projednávanou věc dopadají s tím, že prekluzivní lhůty k vyměření daně započala plynout 27. 12. 2000 a lhůta pro vyměření daně uplynula dne 31. 12. 2003. Skutečnost, že daňová povinnost byla žalobci vyměřena po více, než 13 letech žalobce rovněž pokládá za rozpornou s principem právní jistoty. Jelikož se de facto jednalo o darování z otce na syna, měl být žalobce od darovací daně osvobozen. 11. Co se týče namítaných vad řízení, žalobce má za to, že právní úprava neumožňovala správci daně vystavovat dodatky ke správě daní ve vytýkacím řízení, tím porušil zásadu legality a zároveň nastolil stav, kdy jsou zde dva platné dokumenty správce daně, které se k otázce, zda žalobce reagoval na výzvu správce daně, vyjadřují rozdílně a současně neobsahují reakci správce daně na vyjádření žalobce. Povinností správce daně bylo původní zprávu o vytýkacím řízení č. j. 361677/10/001961106476 ze dne 22. 12. 2010 zrušit, tím spíše, že § 89 a § 90 daňového řádu zprávu o vytýkacím řízení nezná a § 90 odst. 1 daňového řádu ukládá správci daně sepsat o průběhu postupu k odstranění pochybností protokol nebo úřední záznam. Ten však se žalobcem nebyl sepsán. 12. Co se týče protokolu o ústním jednání č. j. 85728/11/001961106476 ze dne 28. 11. 2011, žalobce dále namítl, že ač byl předmět jednání nazván jako projednání zpráv o vytýkacím řízení, tak z vlastního průběhu jednání, je zřejmé, že k žádnému projednání těchto zpráv, event. ke sdělení výsledku postupu k odstranění pochybností, nedošlo. V průběhu jednání byl žalobce, dle svého požadavku, seznámen s obsahem spisového materiálu od minulého nahlížení do spisu, byla vznesena námitka nesprávného úředního postupu, protože daňový řád nezná písemnost zvanou dodatek ke zprávě ve vytýkacím řízení (která do dnešního dne nebyla vyřízena), a dále to, že žalobce se zaslanými písemnostmi nesouhlasí a navrhuje výslech svědků. Správce daně konstatoval, že výslech svědků bude proveden. 13. Jak žalobce uvedl, z vlastního obsahu jednání je zřejmé, že k žádnému projednání zpráv a výsledku vytýkacího řízení nedošlo (ani dojít nemohlo pro vady označení řízení), správce neučinil žádné závěry k podání žalobce ze dne 8. 7. 2010 reagující na výzvu k odstranění pochybností, přičemž správce daně má zákonnou povinnost (§ 8 odst. 3 daňového řádu) vycházet ze skutečného obsahu právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. Za takového stavu žalobce nemohl podat návrh na pokračování dokazování podle § 90 odst. 2 daňového řádu. Žalobce nepovažoval zahájené vytýkací řízení za ukončené a projednané právě pro vady v obsahu zprávy o vytýkacím řízení č. j. 361677/10/001961106476, která mu byla doručena dne 3. 1. 2011, a také z důvodu v obsahu I. Dodatku ke zprávě o vytýkacím řízení č. j. 6080/11/001961106476, který mu byl doručen dne 21. 1. 2011. Přičemž i správce daně do protokolu přisvědčil, že provede výslech svědků. Z protokolu neplyne, že by byl s žalobcem projednán výsledek postupu k odstranění pochybností a ani, že by tento postup k odstranění pochybností, byl již správcem daně ukončen. Neplyne z něj ani žádná přezkoumatelná správní úvaha, jak se správce daně vypořádal s písemným vyjádřením žalobce k pochybnostem správce daně doručen