4 Ads 55/2013 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 9/2015- 85 - text 10 pokračování 9Ad 9/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové ve věci žalobce: M. Š. zastoupený advokátem Mgr. Bc. Martinem Tománkem se sídlem Sady 193/I., 377 01 Jindřichův Hradec proti žalovanému: Velitelství vzdušných sil se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, 160 00 Praha 6 - Dejvice o žalobě proti rozhodnutí velitele vzdušných sil ze dne 28. 11. 2014 č. j. 604-3/2014-3031 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) velitel vzdušných sil (označovaný dále jako žalovaný) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí velitele 25. protiletadlového raketového pluku ev. č. 50/8/268-21/2014-4312 ze dne 16. 9. 2014, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o proplacení odměny za služební pohotovost mimo pracoviště dle ust. § 19 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 143/1992 Sb.“) a ust. § 30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“). 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že mu bylo dne 20. 10. 2014 postoupeno odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce ve věci proplacení služební pohotovosti mimo pracovitě, kterou měl konat na základě nařízení obsaženého v příloze 1 organizačního rozkazu č. 1 velitele 25. protiletadlového raketového pluku ze dne 3. 1. 2011 (dále jen „rozkaz č. 1/2011“) a následně organizačního rozkazu č. 1 ze dne 2. 1. 2012 (dále jen „rozkaz č. 1/2012“) a organizačního rozkazu č. 1-1/2013-4312 ze dne 2. 1. 2013 (dále jen „rozkaz č. 1/2013“) tím, že mu byla stanovena povinnost hlásit veliteli místo svého pobytu mimo dobu zaměstnání a být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo v časové normě 360 minut. 3. K odvolacím námitkám žalobce stran neprovedení navržených důkazů žalovaný uvedl, že platové výměry jsou u 25. protiletadlového raketového pluku vypracovávány ve 3 vyhotoveních, přičemž jedno je vždy předáváno vojákovi k podpisu. Jedná se tedy o důkazní prostředek, který je v držení žalobce. Chtěl-li tedy žalobce při podání žádosti či v průběhu řízení uplatnit skutečnosti, které z platových výměrů zjistil a které by mohly podstatu žádosti doplnit, mohl tak kdykoliv učinit. Z platových výměrů však není možné zjistit, zda byla žalobci nařízena služební pohotovost, ani jiné relevantní skutečnosti. Tento důkaz byl proto správním orgánem I. stupně shledán nadbytečným a dle ust. § 52 správního řádu nebyl proveden. Z obdobného důvodu správní orgán I. stupně neprovedl dokazování evidencí docházky. Žalobce se s nimi pravidelně seznamoval, podpisem stvrzoval jejich správnost, kterou ani v odvolání nezpochybnil. V uvedené evidenci nejsou žádné záznamy o zařazení žalobce k výkonu služební pohotovosti v době mimo službu, a to za celé rozhodné období. K požadavku žalobce na doplnění spisového materiálu o evidenci o hlášení zahraničních dovolených žalovaný uvedl, že u 25. protiletadlového raketového pluku se taková evidence nevedla a nevede; její vedení není nařízeno žádnou právní normou, takže tento důkaz nemohl být proveden. Žalobce nebyl při čerpání řádné dovolené v ČR ani v zahraničí nijak omezen. K neprovedení důkazu výslechem žalobce pak žalovavý uvedl, že řízení bylo v souladu s ust. § 64 odst. 1 správního řádu přerušeno a žalobci bylo uloženo doplnit podanou žádost o konkrétní vyjádření ke způsobu plnění údajné stanovené služební pohotovosti. Tomuto usnesení žalobce vyhověl vyjádřením zaslaným prostřednictvím svého advokáta. 4. K námitce žalobce, že v řízení nebylo zjištěno, jak často byla správním orgánem I. stupně prověřována jeho připravenost dostavit se na stanovené místo v časovém termínu do 360 minut žalovaný odkázal na str. 8 prvostupňového rozhodnutí s tím, že náhodné telefonické prověrky omezující žalobce v předmětném období ze strany správního orgánu I. stupně neprobíhaly, stejně jako nebyly prováděny ani „prověrky pronikání signálu“. Ohledně námitky žalobce, že nebylo zjištěno, jak často byl povolán z místa pobytu k plnění služebních povinností, žalovaný odkázal na str. 7 prvostupňového rozhodnutí a uvedl, že žalobci služební pohotovost na základě sezamu osob uvedených v příloze č. 1 organizačních rozkazů č. 1/2011, č. 1/2012 či č. 1/2013 nikdy nařízena nebyla, a nebyl tak stižen povinnostmi z ní vyplývajícími. Nácviky činností byly vždy prováděny v době, která byla denním řádem určena pro pravidelný výkon služby vojáků u útvaru, ani jimi nebyl žalobce nijak omezen v době mimo výkon služby. 5. K tvrzení žalobce, že se správní orgán I. stupně omezil na tvrzení služebních funkcionářů ohledně prokázání skutečnosti, že žalobce byl omezen náhodnými telefonickými prověrkami v mimopracovní době a ve svém osobním volnu povinností dostavit se na určené místo v časové normě 360 minut, přičemž měl údajně povinnost hlásit velitelům místo svého pobytu, žalovaný uvedl, že žalobce nebyl v období rozhodném pro posouzení jeho žádosti nijak omezován náhodnými telefonickými prověrkami v mimopracovní době, neboť toto prověřování nebylo prováděno vzhledem k tomu, že mu nebyla nařízena služební pohotovost. 6. Žalovaný se plně ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně, že v případě žalobce k nařízení a výkonu služební pohotovosti nedocházelo. Žalobce při interpretaci přílohy č. 1 organizačního rozkazu č. 1/2011, č. 1/2012 a č. 1/2013 zcela nepochybně opomenul systematickou souvislost, účel či cíl uvedeného interního normativně-organizačního aktu v hierarchii ostatních právních předpisů upravujících obranné plánování a spokojil se pouze s jazykovým vyjádřením, v důsledku čehož dospěl k absurdnímu závěru, že mu byla po dobu několika let permanentně nařízena služební pohotovost, aniž by mu ji nadřízený ve skutečnosti nařídil. 7. Žalobou ze dne 1.4.2015 podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V doplnění žaloby ze dne 30. 4. 2015 namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné zejména z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávného právního posouzení. Žalobci totiž byla v období od května 2011 do 30. listopadu 2013 permanentně nařízena služební pohotovost přílohou č. 1 organizačního rozkazu č. 1/2011 pro období 2011, přílohou č. 1 organizačního rozkazu č. 1/2012 pro období 2012, a přílohou č. 1 organizačního rozkazu č. 1/2013 pro období 2013 k zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu. Za takto nařízenou služební pohotovost náleží žalobci odměna dle ust. § 19 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013 č.j. 4 Ads 55/2013 – 59, ze dne 9. 10. 2013 č.j. 6 Ads 47/2013 – 41 a ze dne 12.12.2012 č. j. 6 Ads 71/2012 – 47. 8. Žalobce vytýká žalovanému, že setrval na nesprávném právním posouzení správního orgánu I. stupně, že pohotovost mohla nastat toliko za situace, pokud by byl vyhlášen stav ohrožení státu nebo válečný stav. Je nesporné, že za posuzované období tento stav nenastal, nicméně i přesto docházelo k omezování žalobce náhodnými telefonickými prověrkami dosažitelnosti v mimopracovní době a žalobce byl také stižen povinností hlásit svému veliteli termíny zahraniční dovolené. Služební pohotovost byla žalobci permanentně nařízena výše uvedenými organizačními rozkazy správního orgánu I. stupně, a to v mimopracovní době, tj. po skončení služby, jež byla rozvržena následovně: každé pondělí – čtvrtek 06:30 – 15:15, každý pátek 06:30 – 14:00. Pokud by žalovaný náležitě zjistil skutkový stav a věc správně právně posoudil, musel by dospět k závěru, že žalobce byl ve svém osobním volnu omezován povinností být připraven dostavit se na určené místo v časové normě 360 minut, a dále měl povinnost hlásit velitelům místo svého pobytu (zahraniční cesty). 9. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě konstatoval, že tvrzení žalobce o nařízení služební pohotovosti je od základu nepřesné, neboť žádná služební pohotovost žalobci nařízena nebyla. Z ust. § 9 odst. 1 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/1999 Sb.“), plyne, že základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení. To neznamená pouze bránit Českou republiku proti vnějšímu napadení, ale i povinnost se na takovou situaci připravovat, a to včetně povinností souvisejících s obranným plánováním. Tento proces je upraven v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 Věstníku (dále jen „RMO č. 7/2009“) a v