2 As 37/2006 — Nejvyšší správní soud

10 A 123/2016- 49 - text 17 pokračování 10A 123/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: Z. K. bytem [adresa bydliště] zastoupeného Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem sídlem Politických vězňů 1272/21, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 7. 6. 2016, čj. MV-64964-4/SO-2016 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) ze dne 7. 6. 2016, čj. MV-64964-4/SO-2016 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 2. 2016, čj. OAM-798-34/ZR-2015 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil žalobcovo povolení k trvalému pobytu na území České republiky. 2. Napadeným rozhodnutím, které bylo žalobci doručeno dne 9. 6. 2016, žalovaná odvolání žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí zamítla a toto rozhodnutí potvrdila. II. Rozhodnutí žalované (Napadené rozhodnutí) 3. Žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve uvedla, že žalobci bylo dne 1. 7. 2004 uděleno povolení k trvalému pobytu a následně ve vší stručnosti zrekapitulovala průběh správního řízení o zrušení povolení žalobce k trvalému pobytu, skutkový stav zjištěný správním orgánem prvního stupně a závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí (str. 2 – 4 odůvodnění Napadeného rozhodnutí). 4. K námitce nepřezkoumatelnosti Prvostupňového rozhodnutí poukazující na to, že zjištěný skutkový stav neměl oporu ve spise, uvedla, že tuto odvolací námitku mohla vypořádat pouze v obecné rovině, v níž byla rovněž žalobcem vznesena. Žalovaná neshledala, že by Prvostupňové rozhodnutí vykazovalo vadu nepřezkoumatelnosti, když obsahovalo všechny náležitosti uvedené v § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a bylo správním orgánem prvního stupně řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněno. 5. K odvolací námitce žalobce, v níž žalobce poukazoval na to, že se správní orgán prvního stupně řádně nezabýval otázkou přiměřenosti zásahu způsobeného Prvostupňovým rozhodnutím do soukromého a rodinného života žalobce, žalovaná s odkazem na judikaturní východiska Nejvyššího správního soudu konstatovala, že bylo třeba se zabývat intenzitou zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, přičemž dospěla k názoru, že dopad Prvostupňového rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce byl přiměřený s ohledem na závažnost narušení veřejného pořádku žalobcem. Žalovaná v této souvislosti ve vztahu k hledisku žalobcova soukromého a rodinného života připomněla, že žalobce od roku 2007 nebyl v kontaktu se svoji manželkou, z její strany nebyl navštíven ani ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, a manželé spolu ani fakticky nežijí. Přitom žalovaná podotkla, že i z odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, čj. 2 As 69/2013 - 35, vyplývá, že nešlo o zásah nepřiměřený či neodůvodněný, když žalobce se do současné složité situace dostal především sám svým vlastním jednáním, dopouštěl-li se trestné činnosti v úmyslu přímém, ačkoliv věděl, že může být zasaženo do jeho práva pobývat v České republice. Tím fakticky prokázal, že mu na povolení k trvalému pobytu příliš nezáleželo. Žalovaná k odpovídající námitce uvedla, že nebyl nikterak prokázán pobyt dvou dcer žalobce na území České republiky, když od roku 2006 nejsou o rodině ani jejím pobytu známy žádné okolnosti. Žalovaná uzavřela, že Prvostupňové rozhodnutí tedy nebylo s to zasáhnout do rodinného života žalobce, a to zejména proto, že jeho rodinný život se v České republice vůbec nerealizoval. Žalobce trávil čas ve vězení a na výchově svých dcer se ani nemohl podílet, nepravděpodobná byla i skutečnost, že obě dcery žijí s matkou ve Spolkové republice Německo. K tíži žalobci žalovaný rovněž přičetl, že žalobce v rámci vedeného správního řízení zůstal naprosto nečinný, nijak netvrdil či neprokazoval, že Prvostupňové rozhodnutí by mohlo do jeho rodinných poměrů zasáhnout a nepředložil ani žádný důkaz v podaném odvolání. Žalovaná rovněž konstatovala, že žalobce k České republice nepoutaly ani žádné ekonomické vazby, nevlastnil zde žádnou nemovitost a jako jediný společník a jednatel společnosti ARIZONA 111 s.r.o., jejímž předmětem podnikání byly „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, nebyl vázán pouze na výkon podnikání v rámci České republiky, neboť se nejednalo o jakkoliv specifickou podnikatelskou činnost. S odvoláním na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, čj. 2 As 69/2013 - 35, pak žalovaná uzavřela, že ani zdravotní stav žalobci nebrání vykonávat výdělečnou činnost ve své zemi původu, kterou ostatně opustil až jako dospělý, ve 24 letech věku. Na tomto místě také žalovaná připomněla, že v zemi původu žalobce žili jeho rodiče stejně tak jako jeho dvě dcery, pokud byly naživu. 6. Následně žalovaná v rámci vypořádání odpovídající odvolací námitky žalobce přistoupila k hodnocení intenzity narušení veřejného pořádku žalobcem, kterou označila za „značnou“. Žalobce se totiž dle žalované od listopadu 2008 do roku 2009 účastnil zločinného spolčení ve smyslu § 163a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“). Vedle toho se účastnil ve formě pomoci na trestném činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 176 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona. Žalobce tak tvořil součást zločineckého uskupení, které padělalo doklady osob žijících převážně na Kavkaze, aby usnadnilo jejich migraci na území Evropské unie s tím, že útvary Policie ČR měly závažné podezření, že mezi zákazníky zločinecké skupiny patřili i členové radikální a militantní islámské skupiny Jamaat Shariat. Přestože napojení na tuto skupinu trestní soud nepovažoval za dostatečně prokázané, konstatoval, že rovněž v případě žalobce bylo závažné podezření, že jednal v úmyslu usnadnit teroristický útok (str. 19 rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 345/2013). Žalobce tak touto svou odvolací námitkou podle žalované bagatelizoval své protiprávní jednání, jež spočívalo v pomoci při zajišťování výroby padělaných dokladů, koordinaci jednotlivých objednávek, přechovávání již vyrobených dokladů a jejich převozu z České republiky do Spolkové republiky Německo, jakož i ve zprostředkovávání komunikace mezi jednotlivými členy organizované zločinecké skupiny a jejich zákazníky. Žalovaná v této souvislosti rovněž v návaznosti na shora citovaný rozsudek v trestní věci žalobce poukázala na to, že žalobce páchal zvlášť závažnou trestnou činnost, a to na území více států při současné absenci polehčujících okolností, pročež mu byla vyměřena zvýšená sazba trestu odnětí svobody v délce trvání 4 let. Žalovaná zároveň uvedla, že žalobce s pácháním trestné činnosti přestal jen proto, že byl vězněn ve Spolkové republice Německo v roce 2009 a jeho roli převzal jiný odsouzený v téže trestní kauze. Žalovaná se tak neztotožnila s názorem žalobce, že jeho jednání bylo bezvýznamnou hrozbou pro veřejný pořádek, když nebylo lze ani odhlédnout od předchozí trestné činnosti žalobce z let 2000 – 2002 spočívající v odsouzení pro trestný čin výtržnictví a pro pokus trestného činu ublížení na zdraví (rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 72 T 39/2001), pro které byl žalobce odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců se zkušební dobou v délce trvání 18 měsíců, a dále k trestu vyhoštění v délce trvání dvou let. Žalobce se přes uložený trest vyhoštění nadále zdržoval na území České republiky, za což byl posléze znovu odsouzen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Žalobce se tak na území České republiky opakovaně dopouštěl trestné činnosti, čímž narušoval veřejný pořádek a zároveň dokazoval, jak malý respekt má k právnímu řádu České republiky. Žalovaná tak i přes časový odstup 7 let od spáchání poslední trestné činnosti, který byl dán zejména délkou vedeného trestního řízení a následným výkonem trestu žalobcem ve věznici s ostrahou, při vypořádání této odvolací námitky dospěla k závěru, že žalobce představoval aktuální, skutečné a dostatečně závažné nebezpečí pro veřejný pořádek na území České republiky. III. Žaloba 7. Žalobce v podané žalobě shrnul průběh sprá