10 As 164/2019 — Nejvyšší správní soud

11 A 2/2016- 53 - text Pokračování 23 11 A 2/2016 11A 2/2016-53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Aleše Sabola a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobkyně: AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o., sídlem v Praze 10, Pražská 1321/38a zastoupená JUDr. Vilémem Podešvou,LL.M. advokátem ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o. proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2015, č. j. 1158/510/15, 60760/ENV/15 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 30. 12. 2015 (soudu doručené dne 4. 1. 2016) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2015, č. j. 1158/510/15, 60760/ENV/15 (dále i jako „Druhostupňové rozhodnutí“), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále i jako „ČIŽP“) sp. zn. ČIŽP/42/IPP/SR03/1408302.003/15/CJP ze dne 27. 7. 2015 (dále i jako „Prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobkyni uložena povinnost převést na zvláštní účet finanční rezervy částku ve výši 617 263,15 Kč za uložený odpad v celkové hmotnosti 17 636,09 tun, ukládaný mezi 1. 1. 2013 a 31. 12. 2013. 2. Dne 23. 6. 2015 zahájila ČIŽP z moci úřední řízení dle § 50 zákona č. 158/2001 Sb., o odpadech (dále i jako “z. o.“) a zároveň stanovila žalobkyni lhůtu 15 dní pro navrhovaní důkazů, podávání návrhů a uplatnění práv vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Zahájení řízení z moci úřední došlo na základě kontrol provedených ve dnech 3. 6. 2014 a 27. 6. 2014 v provozovně skládky Fedrpuš. S ohledem na to, že nebyly předloženy veškeré podklady vztahující se k odvodu peněžních prostředků vytvářené finanční rezervy, proběhla následně dne 5. 8. 2014 za účasti zástupců žalobkyně v kanceláři ČIŽP OI České Budějovice kontrola dalších předložených dokladů. Poté byla provedena kontrola a byl vyhotoven protokol o kontrolním zjištění, do kterého podala žalobkyně námitky. Následně bylo zahájeno správní řízení. Řízení o správním deliktu bylo vyloučeno k samostatnému řízení. ČIŽP shrnula, že byl použit materiál o váze 3 062,15 tun kategorie „O“ – ostatních katalogových čísel 040209, 170101, 170102, 170103, 170107, 170302, 170504, 170904 a 191302 a o váze 2 722,54 tun katalogové číslo 190503 (kompost nevyhovující jakosti). Žalobkyně nepředložila takovou schválenou projektovou dokumentaci, která by konkrétně povolovala využití konkrétních odpadů, ačkoliv k tomu byla ze strany ČIŽP opakovaně vyzvána. Žádná projektová dokumentace tak neuváděla, že by mohly být uložené odpady konkrétního katalogového čísla využity jako konstrukční prvky skládky. Nadto zákon o odpadech neumožňuje osvobození od povinnosti odvádět peníze na finanční rezervu na rekultivaci ani u odpadů, které provozovatel označuje jako použité k výstavbě konstrukčních prvků skládky (viz § 49 odst. 1 a § 51 odst. 4 z. o.). Žalobkyně však za tento odpad finanční rezervu neodvedla. Dále bylo do skládky navezeno 11 851,4 tun materiálu „Rekosol“ (směs kalů z ČOV – čističek odpadních vod, shrabků z česlí, popeloviny a zeminy). Tento je vyráběn dle normy společnosti REKKA a je certifikován Technickým a zkušebním ústavem stavebním Praha – pobočka Plzeň (TAZUS). Daný materiál (Rekosol – typ A) je certifikován jako biologicky aktivní rekultivační materiál, který je určen pro konstrukci poslední svrchní biologicky oživitelné vrstvy, která je ozeleněna zatravněním, výsadbou stromů a keřů nebo zalesněním. Žalobkyně však tento materiál ukládala do aktivní skládky, tzn. do její první fáze, kde ho používala například k překrývání vrstev. Nejednalo se tak o použití materiálu dle jeho certifikace a ČIŽP daný materiál kvalifikovala jako odpad. První fáze skládky je totiž ve smyslu § 4 odst. 1 písm. j) z. o. určená k odstraňování odpadů, výjimkou je pouze využití odpadů k technickému zabezpečení skládky (ale i zde je potřeba odvádět prostředky do finanční rezervy na rekultivaci). Jelikož žalobkyně ukládala na skládku Rekosol v rozporu s jeho certifikací, pak se jednalo o odpad [viz kapitola 2 písm. c) a d) přílohy č. 6 vyhl. č. 341/2008 Sb.]. Proto bylo zahájeno správní řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) z. o. S ohledem na § 36 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále i jako „s. ř.“) a § 39 s. ř. byla žalobkyni stanovena lhůta pro navrhnutí důkazů, podání návrhů či uplatnění práva seznámit se s důkazy. 3. Žalobkyně se v rámci řízení vyjádřila (dále i jako „Vyjádření“) tak, že uvedla, že daný materiál využívá k vytváření konstrukčních prvků skládky. Těmi jsou zejména obvodové valy, obslužné komunikace a další prvky zajištující stabilitu navršovaného tělesa a umožňující pohyb mechanismů po něm. Tyto konstrukční prvky lze konstruovat z tradičních stavebních materiálů jako je zemina, suť, kamení apod. Takový postup však dle žalobkyně není příznivý pro životní prostředí, neboť by docházelo ke zbytečnému čerpání přírodních zdrojů, aniž by docházelo k plnění účelu skládky – naložení s odpady. Žalobkyně odkázala na § 4 písm. q) odst. 1 z. o., uvedla, že odpad slouží užitečnému účelu spočívající v tom, že namísto stavebního materiálu je používán na konstrukční prvky odpad, což je zcela v souladu s bodem D3 integrovaného povolení – šetření přírodních zdrojů. Nedochází tak k odstranění odpadu uložením a nevztahuje se tak na ně povinnost odvodu poplatku za uložení odpadu na skládku dle § 45 z. o. ani povinnost vytvářet finanční rezervu dle § 51 odst. 4 z. o. Využívání odpadů na konstrukční prvky odpovídá již zmíněnému účelu bodu D3 integrovaného povolení – povinnosti šetřit přírodní zdroje, aniž by tato skutečnost musela být uvedena v projektové dokumentaci, na jejíž absenci poukazuje nadepsaný správní orgán. Projektová dokumentace totiž nemusí výslovně uvádět odpad jako materiál užitý k výstavbě konstrukčního prvku skládky, jde o vlastnosti takového materiálu, které jsou rozhodující. Předmětné odpady využité provozovatelem na konstrukční prvky skládky jsou typově odpady, jejichž podstata a vlastnosti jsou shodné se stavebním materiálem (z hlediska výstavby není rozdíl mezi např. zeminou vytěženou za účelem stavby a zeminou, která má s ohledem na důvod jejího odtěžení, například při stavbě jiné budovy, charakter odpadu). Projektová dokumentace tak nemusí výslovně uvádět možnost využití odpadu jako stavebního materiálu, neboť se to podává z logiky věci. Není důležitý původ materiálu ale jeho vlastnosti ze stavebního (konstrukčního) hlediska. Danou věc předpokládá i integrované povolení (dále i jako „IP“) v bodě L.4.8., které uvádí, že upravený odpad bude použit na konstrukční prvky v zařízení (slovo použit je synonymem slovy využit). S ohledem na zmiňovaný bod D3 integrovaného povolení má tak žalobkyně za to, že integrované povolení výslovně povoluje použití odpadu na konstrukční prvky skládky. Toto využití je blíže uvedeno i v bodu B.5.3 integrovaného provozního řádu (dále i jako „IPŘ“), který od vydání IP a schválení IPŘ nedoznal změn. Udělení souhlasu k určité činnosti není formalizováno, zákon totiž nepředepisuje konkrétní formulaci, rozhodný je obsah výroku správního orgánu a tím je stanovení podmínek v IP a schválení IPŘ. Podmínka L.4.8 i IPŘ využívání odpadů na konstrukční prvky výslovně povolují. Není možné, aby některá ustanovení IP či IPŘ měly větší sílu než jiná a žalobkyně jako právní laik toto musela dovozovat. To je v rozporu s principy dobré správy. Jakýkoliv rozpor podmínek (ustanovení) správního aktu je potřeba klást za vinu tomu, kdo jej vydal a zároveň je třeba brát ohled na zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře (viz § 2 odst. 3 s. ř.). Správnost výkladu IP potvrdily i dosavadní opakované kontroly v předmětném zařízení, které nikdy jeho postup při využívání odpadů na výstavbu konstrukčních prvků nezpochybnily. Zařazení daného odpadu do kategorie N1 bylo provedeno z toho důvodu, že daná kategorie odpadu přišla žalobkyni jako nejvhodnější s ohledem na charakteristiku odpadu. To však nemění způsob využití daného odpadu, který byl použit na konstrukční prvky skládky, a tak nepodléhá režimu odpadů ukládaných na skládku, a tedy ani povinnosti vytvářet rezervu na rekultivaci dle § 49 a násl. z. o. Podle § 51 odst. 4 z. o. je příspěvek na rekultivační rezervu odváděn z každé tuny odpadu uložené na skládku. Uložení na skládku je přitom jeden ze způsobů odstranění odpadů vyjmenovaných v příloze č. 4 z. o. (kód nakládání D1). V tomto ohledu tedy nelze přijmout názor ČIŽP o tom, že zákon o odpadech neuvádí možnost osvobození odpadů využívaných při výstavbě konstrukčních prvků skládky od poplatku za uložení odpadu na skládku a povinnosti odvádět příspěvek na rekultivační rezervu. Zákon o odpadech tyto povinnosti vztahuje pouze ke konkrétnímu způsobu odstraňování odpadů, a to k jejich ukládání na skládku (kód D1). Je-li s odpady nakládáno jinak, jsou-li jako například zde využívány, povinnost dle § 51 odst. 4