1 As 3/2012 — Nejvyšší správní soud

5 A 29/2017- 36 - text  14 5 A 29/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., v právní věci: žalobce: L. B., IČO: bytem proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2016, č.j. 1335/510/16, 70237/ENV/16 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích č.j. ČIŽP/42/ OOH/SR01/1419418.003/15/CHZ ze dne 30. 1. 2015 (dále jen „rozhodnutí inspekce“). Rozhodnutím inspekce byla žalobci uložena pokuta ve výši 150.000,- Kč za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“), kterého se měl dopustit tím, že nevytvořil podmínky pro výkon kontroly, neumožnil kontrolujícím výkon jejich oprávnění stanovených kontrolním řádem a neposkytl k tomu potřebnou součinnost, když dne 9. 12. 2014 odmítl kontrolujícím vstup do prostor jím provozované autolakovny za účelem prověření oprávněnosti obdrženého podnětu na plnění podmínek zákona o odpadech, čímž porušil povinnost stanovenou v § 10 odst. 2 kontrolního řádu. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval průběh řízení před správním orgánem I. stupně. Připomenul, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č.j. 10 A 115/2015-39 ze dne 10. 10. 2016 zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného č.j. 226/510/15, 13485/ENV/15 ze dne 17. 4. 2015 o odvolání žalobce. Krajský soud vytkl žalovanému, že se řádně nevypořádal s námitkou žalobce týkající se podjatosti pracovníků správního orgánu I. stupně, neboť tuto námitku bylo třeba vypořádat jako námitku odvolací, nikoli jako námitku podjatosti. Za další vadu označil krajský soud zřejmý rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí, neboť v odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že sankci uložil ve výši 0,8 % zákonem stanovené hranice. Pokud by tomu tak bylo, sankce by musela činit 4.000, Kč a nikoli ve výroku uvedených 40.000,- Kč. 3. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí konstatoval, že nemá pochyb o tom, že žalobce od okamžiku zahájení kontroly nehodlal umožnit provedení kontroly v rozsahu, který je popsán v protokolu. Žalobce až následně dne 9. 12. 2014 v e-mailové korespondenci sdělil, že inspektoři se dožadovali vstupu do jeho provozovny. Toto tvrzení je v rozporu s obsahem protokolu, kdy inspektoři požadovali poskytnutí údajů a potřebné součinnosti ve smyslu § 10 odst. 2 kontrolního řádu a netrvali výhradně na vstupu do provozovny. Žalovaný rovněž uvedl, že z kolaudačního souhlasu s užíváním stavby vydaného dne 5. 6. 2014 pod č.j. METAB 26915/2004/SÚ/Pet zjistil, že žalobce provedl úpravu umývárny vozidel na autolakovnu a nově k ní přistavil stříkací kabinu. Kromě autolakovny tedy zařízení tvořila řada dalších prostor, např. provozní místnost, sklady, šatna, chodba. Nebylo proto nutné, aby kontrolní orgán vstupoval pouze a výhradně do prostoru autolakovny. Žalovaný zhodnotil námitku žalobce jako nedůvodnou, neboť tvrzení o procesu lakování není závažným důvodem, pro který by nebylo možné provést kontrolu třídění odpadů, značení shromažďovacích míst a nádob, předávání odpadů osobám oprávněným apod. 4. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí uvedl, že povinnost ohlašovat kontrolu předem nevyplývá ani z kontrolního řádu ani ze zákona o odpadech. Zdůraznil, že taková povinnost by šla proti samotnému účelu kontrol. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 A 99/2002 – 52 ze dne 8. 1. 2004 žalovaný neakceptoval tvrzení, že žalobce projevil zájem o posečkání s kontrolou, neboť „kontrola má smysl a význam pouze tehdy, když se minimalizuje riziko případné manipulace s prověřovanými objekty a materiály. Jestliže neexistoval žádný zásadní důvod, pro který by inspektoři nemohli provést kontrolu v požadovaném termínu, a kontrolovaný subjekt přesto kontrolu neumožnil, dopustil se znemožnění výkonu kontrolní činnosti, i když nabídl provedení kontroly v jiném, předem ohlášeném termínu.“ 5. Jako neoprávněnou odmítl žalovaný odvolací námitku žalobce, že požadavek inspektorů na okamžitý vstup do provozovny bez jakékoli snahy šetřit jeho práva a oprávněné zájmy je nepřijatelný. Žalovaný v této souvislosti zmínil, že ředitel oblastního inspektorátu správního orgánu I. stupně reagoval dne 15. 12. 2014 na podání ze dne 9. 12. 2014, v němž žalobce oznámil nepřiměřený postup pracovníků správního orgánu I. stupně. Toto podání vyhodnotil jako stížnost proti postupu správního orgánu podle § 175 správního řádu s tím, že inspektoři se před kontrolou prokázali pověřením ke kontrole, tj. průkazem ve smyslu § 81 odst. 1 zákona o odpadech, a podle § 8 kontrolního řádu požadovali prokázání totožnosti kontrolované osoby. V postupu ředitele žalovaný neshledal žádné pochybení. 6. Žalovaný shledal nedůvodnou námitku podjatosti inspektorů při kontrole. Konstatoval, že žalobce po oznámení kontroly námitku podjatosti ve smyslu § 14 odst. 2 správního řádu neuplatnil, postup inspektorů byl na základě jeho podnětu řešen v právním režimu stížnosti podle § 175 správního řádu. Výkon kompetencí inspektorů podle § 76 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“) nemůže být dle žalovaného sám o sobě důvodem k pochybnosti o nepodjatosti z důvodu poměru k osobě kontrolované, případně poměru k věci. Ze závěrů o šetření podnětu žalobce z roku 2014, případně roku 2011, není možné konstatovat, že závěry inspektorů byly ovlivněny jinými než zákonnými hledisky. Popis zahájení kontroly uvedený v protokolu nesvědčí o tom, že by postup inspektorů byl v určitém stupni neobjektivity ve vztahu k žalobci, resp. že by svědčil o jejich negativním poměru k žalobci. Bezprostřední a soukromý zájem kontrolujících inspektorů na potrestání žalobce, který by byl důvodem pro podjatost, nebyl prokázán. Žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že hodnocení ohrožení a poškození životního prostředí v rámci správního uvážení o výši pokuty je důvodem podjatosti, neboť významná je společenská nebezpečnost. Žalobcem zmiňovaná část odůvodnění rozhodnutí inspekce na straně 4 nesvědčí o snaze správního orgánu I. stupně konstruovat odůvodnění vysoké společenské nebezpečnosti vytýkaného deliktu. Jedná se o popis situace, která mohla nastat v případě, kdy by bylo kontrolnímu orgánu umožněno kontrolu provést. Stejně tak konstatace období 2011 až 2013 je pouze konstatováním faktu, nejedná se o odůvodnění výše pokuty. Provedení neohlášené kontroly u žalobce nelze označit ani za zájem inspektora na výsledku řízení. Provedení kontroly nakládání s odpady je naprosto standardní postup správního orgánu I. stupně a nelze v něm spatřovat „šikanózní“ přístup či zájem na výsledku kontroly. Šetření správnosti vlastních závěrů správního orgánu I. stupně v roce 2014 není relevantní, nicméně žalovaný po jejich přezkoumání neshledal jejich nezákonnost. Žalovaný uzavřel, že nebyl zjištěn kauzální nexus mezi podnětem žalobce z roku 2014 a postupem kontrolního orgánu a inspektora Ing. K., který by zakládal jakoukoli pochybnost o podjatosti ve smyslu § 14 správního řádu. 7. K výši uložené pokuty žalovaný uvedl, že při úvaze o výši ukládané sankce se řídil ustanovením § 17 odst. 2 kontrolního řádu. Ztotožnil se se správním orgánem I. stupně v tom, že jednání žalobce lze hodnotit jako společensky nebezpečné, neboť pouze kontrolou lze ověřit dodržování právních předpisů. Právní úpravou povinnosti kontrolovaného subjektu v § 10 kontrolního řádu je deklarován veřejný zájem na řádném výkonu kontroly a dosažení jejího účelu. Tím, že žalobce neumožnil kontrolu, nebylo možné zjistit, zda je jeho činnost při nakládání s odpady v souladu se zákonem a nedochází k ohrožování životního prostředí. Závažnost deliktu je umocněna i tím, že žalobce odmítl předložit svůj průkaz totožnosti bezprostředně poté, co se inspektoři prokázali svým oprávněním k provedení kontroly, čímž jasně deklaroval svou vůli nestrpět kontrolní postup. V souladu s legitimním očekáváním žalovaný přistoupil ke snížení uložené sankce, neboť nezjistil, že by kontrola byla bezprostředně spojena s přímým poškozením nebo přímým ohrožením životního prostředí či s přímo hrozící škodou na životním prostředí. Sankci uložil ve výši 8 % zákonem stanovené horní hranice podle § 16 odst. 2 kontrolního řádu. Námitku o likvidačním charakteru sankce žalobce blíže nespecifikoval, a žalovaný proto upravenou výši pokuty s ohledem na společenskou nebezpečnost konání žalobce nepovažoval za likvidační. 8. Závěrem žalovaný konstatoval, že správní or