2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

6 A 145/2016- 50 - text 11 6 A 145/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: Městská část Praha 4, se sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 – Krč, proti žalovanému: Státní energetická inspekce, se sídlem Gorazdova 1969/14, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 10. 6. 2016, č. 902028516, sp.zn. 08/0103005a16, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 10. 6. 2016, č. 902028516, sp.zn. 08/0103005a16 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Státní energetické inspekce, územního inspektorátu pro Hlavní město Prahu a Středočeský kraj ze dne 24.3.2016, č. 102010116, sp.zn. 22/010300515 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 6.000 Kč za správní delikt podle ustanovení § 12a odst. 1 písm. i) bod 2. zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 406/2000 Sb.“), pro nesplnění povinnosti vlastníka budovy podle ustanovení § 7 odst. 4 písm. a) zákona č. 406/2000 Sb., ve znění platném do 30. 6. 2015, které bylo překvalifikováno zákonem č. 103/2015 Sb. na ustanovení § 7 odst. 4 písm. g) zákona č. 406/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2015, kterého se dopustil tím, že v budovách V. 1122/1 a N. P. 1252/67 v P. 4, nevybavil vnitřní tepelná zařízení budov přístroji registrujícími dodávku tepelné energie konečným uživatelům, v rozsahu podle ustanovení § 7a vyhlášky č. 237/2014 Sb. [2] Žalobce v podané žalobě namítal, že výrok prvostupňového rozhodnutí nesplňuje požadavky na dostatečný popis protiprávního jednání žalobce, není tak vyloučena možnost záměny tohoto jednání s jiným skutkem. Namítal, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí zcela chybí časové vymezení skutku. Žalobce tedy konstatoval porušení ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce dále namítal procesní vady správního řízení, zejména překážku věci rozhodnuté, litispendence a zákazu dvojího trestání za tentýž čin. [3] Žalobce dále namítal, že neexistuje důkaz o ukončení jeho protiprávního jednání, když žalovaný nesprávně vycházel z dopisu starosty ze dne 11. 9. 2015, ve kterém bylo konstatováno, že v současné době jsou v předmětných budovách nainstalovány přístroje registrující dodávku tepelné energie. Dle žalobce tak nebyla zohledněna skutečná délka trvání protiprávního stavu, protože nebyl správně zjištěn konec trvání tohoto stavu jako skutečnost svědčící ve prospěch žalobce podle ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu. [4] Žalobce také namítal neexistenci ustanovení § 7a ve vyhlášce č. 237/2014 Sb., odůvodnění prvostupňového rozhodnutí tak odkazuje na nesplnění povinnosti vyplývající z právního předpisu, který žádnou takovou povinnost neobsahuje. Dále uvedl, že je zjevné, že pojem „přístroj registrující dodávku tepelné energie“ je pojmem obecným pro různé přístroje; mimo jiné je jím také vodoměr. Dle žalobce tak není skutek vymezen nezaměnitelným způsobem, neboť odkaz na ustanovení § 7a vyhlášky č. 237/2014 Sb. je právní větou, nikoli popisem skutku. [5] Žalobce rovněž rozporoval časové vymezení překročení dvouleté lhůty v období od 1. 1. 2015 do 11. 9. 2015, když namítal nemožnost stanovení doby trvání předmětného protiprávního stavu. Uvedl, že vydáním vyhlášky č. 237/2014 Sb., tj. prováděcího předpisu k ustanovení § 7 odst. 4 písm. a) zákona č. 406/2000 Sb., ve znění platném do 30. 6. 2015, až v samotném závěru dvouleté lhůty poskytnuté ke splnění zákonné povinnosti stavebníkům a jiným osobám přechodným ustanovením v čl. II odst. 3 zákona č. 318/2012 Sb. je porušením ústavního principu ochrany důvěry v právo a v legitimní očekávání. Uvedl, že v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí správní orgán uváděl, že lhůta na reakci ke splnění zákonné povinnosti po vydání prováděcího předpisu od 7. 11. 2014 do 29. 4. 2015 je hodnocena jako dostatečná i z pohledu časového odstupu mezi zahájením kontroly dne 29. 1. 2015 a jejími závěry ze dne 29. 4. 2015, což dle žalobce svědčí o nesprávném přístupu k okamžiku skončení dvouleté lhůty. V této souvislosti pak dále namítal, že kontrolující osoby neměly jednoznačný názor na běh dvouleté lhůty ke splnění zákonné povinnosti, neboť jinak by nebylo možné do odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvést, že se žalobce mohl v období do 29. 1. 2015 do 29. 4. 2015 vyvarovat porušení zákonné povinnosti, když na druhou stranu v pojetí žalovaného měl žalobce splnit zákonnou povinnost již ke dni 1. 1. 2015 bez ohledu na pozdě vydaný prováděcí předpis k zákonu č. 406/2000 Sb. Žalobce tak shrnul, že žalovaný má kontrolovat a postihovat porušení předmětných ustanovení zákona č. 406/2000 Sb. nejdříve po uplynutí dvou let od účinnosti vyhlášky č. 237/2014 Sb., která nabyla účinnosti dne 7. 11. 2014, tj. nejdříve od 8. 11. 2016. [6] Žalobce dále namítal, že kontrola byla provedena kontrolujícími pouze na vzorku z celkového počtu bytů. Žalobce proto zjištění správních orgánů, že v budovách V. 1122/1 a N. P. 1252/67 v P. 4 nevybavil vnitřní tepelná zařízení budov přístroji registrujícími dodávku tepelné energie, označil za značně paušalizující, neboť z protokolu o kontrole vyplývá, že tato byla provedena celkem ve dvou bytech, tj. po jednom bytu z každého domu. [7] Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí a také rozhodnutí prvostupňové. [8] Žalovaný správní orgán v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde již žalobcem uplatněné námitky vypořádal. K námitce týkající se nedostatečného popisu skutku žalovaný uvedl, že precizaci výroku o správním deliktu zabezpečuje lokalizace budov ve vlastnictví žalobce a specifikace skutečnosti, která zakládá důvod pro konstatování porušení právního předpisu. Rovněž pak žalovaný neshledal důvodnými ani námitky o procesních vadách správního řízení, neboť konečné rozhodnutí o uložení sankce za porušení právního předpisu bylo vydáno jediné. Dále uvedl, že důkaz o ukončení protiprávního jednání poskytl sám žalobce, a to předložením sdělení starosty ze dne 11. 9. 2015, přičemž žalovaný považuje toto datum za relevantní. [9] K časovému vymezení překročení dvouleté lhůty v období od 1. 1. 2015 do 11. 9. 2015 žalovaný uvedl, že odpovídá charakteru lhůty, do které bylo potřeba vnitřní tepelná zařízení budov přístroji registrujícími dodávku tepelné energie konečným uživatelům podle vyhlášky č. 194/2017 Sb. ve znění ustanovení § 7a vyhlášky č. 237/2014 Sb. vybavit. Tato lhůta byla stanovena právním předpisem a kromě zákonodárce není nikomu dovoleno s ní jakkoliv nakládat. Důkazem o trvání protiprávního stavu i po datu 1. 7. 2015 je sdělení starosty ze dne 11. 9. 2015, které je rovněž relevantní i pro stanovení překročení dvouleté zákonné lhůty od 1. 1. 2015 do 11. 9. 2015. K námitkám o nemožnosti stanovení doby protiprávního stavu a o nesprávnosti vymezení překročení předmětné lhůty žalovaný dále uvedl, že tyto mohl žalobce uplatnit již v rámci správního řízení, nicméně tak neučinil. Rovněž uvedl, že žalobce o zákonné lhůtě v trvání dvou let věděl, jak je patrno z odkazu na přechodná ustanovení zákona č. 318/2012 Sb. Den 1. 1. 2015 je tak dán právním předpisem, druhé z dat (11. 9. 2015) je dáno písemností, kterou žalovanému žalobce oznámil zánik protiprávního stavu v plnění této povinnosti. K názoru žalobce na plynutí lhůty a možnosti kontroly splnění zákonné povinnosti až od data 8. 11. 2016 žalovaný uvedl, že tento má fabulační charakter. [10] Dále žalovaný uvedl, že nevybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji registrujícími dodávku tepelné energie konečným uživatelům v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem a překročení dvouleté zákonné lhůty od 1. 1. 2015 do 11. 9. 2015 vyjadřuje vědomé jednání žalobce, kterému bylo známo, že porušenou povinnost mu ukládal právní předpis, v daném případě zákon č. 318/2012 Sb., kterým se měnil zákon č. 406/2000 Sb. [11] K námitce provedení kontroly jen na vzorku z celkového počtu bytů žalovaný uvedl, že tato skutečnost byla zohledněna při ukládání pokuty. Postup kontrolujících osob označil žalovaný za souladný se zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole, ve znění pozdějších předpisů (kontrolní řád). K námitce neexistence ustanovení § 7a ve vyhlášce č. 237/2014 Sb. pak žalovaný odkázal na zásadu iura novit curia s tím,