1 As 96/2008 — Nejvyšší správní soud

6 A 3/2016- 62 - text  22 6 A 3/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., v právní věci žalobce: XY s.r.o., IČO: zastoupený JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Šaldova 34/466 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2015, č.j. 1138/520/15, 75228/ENV/15 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo k odvolání žalobce částečně změněno a ve zbývající části potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí č.j. ČIŽP/43/OOV/SR02/11160027.007/13/ZRZ ze dne 14. 1. 2013 (dále jen „rozhodnutí inspekce“). Rozhodnutím inspekce byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč podle § 125g odst. 3 a odst. 6 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“) za porušení povinnosti při zacházení se závadnými látkami. Porušení povinnosti se žalobce dopustil tím, že při zacházení se závadnou látkou, konkrétně naftou, ve větším rozsahu, nesplnil některou z povinností podle § 39 odst. 4 vodního zákona, konkrétně § 39 odst. 4 písm. d) vodního zákona, neboť nepoužíval pro zacházení s ropnou látkou jen takové zařízení, popřípadě způsob při zacházení se závadnou látkou, které jsou vhodné i z hlediska ochrany jakosti vod. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval skutková zjištění učiněná správním orgánem I. stupně a shrnul průběh řízení po podání odvolání. Uvedl, že žalobce nevyužil své právo doplnit odvolání ve lhůtě, kterou mu žalovaný poskytl. Žalovaný proto posoudil odvolání ve smyslu § 82 odst. 2 věty druhé správního řádu, podle něhož platí, že odvolatel se domáhá zrušení celého rozhodnutí, není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá. Žalovaný svým rozhodnutím č.j. 134/520/13, 10126/ENV/13 ze dne 13. 5. 2013 rozhodnutí inspekce potvrdil. Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 11 A 128/2013-54 ze dne 13. 11. 2014 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že správní úřad pochybil v názoru, že nebylo třeba vyzvat žalobce k doplnění odvolání o konkrétní námitky. K následné výzvě žalovaného žalobce doplnil odvolání proti rozhodnutí inspekce a namítl nezákonnost výzvy odvolacího správního orgánu, nezákonnost protokolu o kontrolním zjištění, neporušení povinností podle vodního zákona, překážku litispendence a neopodstatněnost pokuty. 3. K odvolací námitce, v níž žalobce poukazoval na nezákonnost výzvy k doplnění odvolání, žalovaný konstatoval, že přímá výzva učiněná odvolacím orgánem (a nikoliv orgánem prvoinstančním) nemohla ovlivnit výsledek rozhodnutí ve věci samé. Žalovaný byl veden snahou o naplnění zásady rychlosti řízení a procesní ekonomie ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 správního řádu a s ohledem na ustanovení § 93 odst. 1 správního řádu, podle něhož se pro řízení o odvolání obdobně použijí ustanovení hlav I až IV, VI a VII části druhé správního řádu, se nemohl dopustit nezákonnosti. 4. K další odvolací námitce žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že pokud kontrolní pracovnice zahájila v areálu žalobce kontrolu, musela statutární orgán žalovaného, tj. jednatelku, která dílčí protokol o průběhu kontroly podepsala, o zamýšlené kontrole informovat. Správní orgán I. stupně se při svých kontrolách řídil přednostně postupem stanoveným vodním zákonem a podpůrně zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (dále jen „zákon o státní kontrole“). Tento postup byl určen přímo v § 8 odst. 2 zákona o státní kontrole a byl v souladu s kolizním principem přednosti zvláštní právní úpravy před normou obecnou, která plní funkci subsidiární. Zvláštní právní úpravu obsahoval vodní zákon, který v § 112 a § 114 upravoval práva a povinnosti správního orgánu I. stupně. Žalovaný rovněž uvedl, že již v roce 2004 bylo na základě rozhodnutí správního orgánu I. stupně doplněno písemné pověření k provádění kontrol pod bodem 3 do průkazů inspektorů provádějících kontrolní činnost, a to následovně: „Inspektor je oprávněn k výkonu kontroly podle platných právních předpisů. Průkaz nahrazuje písemné pověření podle zákona o státní kontrole“. K tomuto doplnění přistoupilo vedení správního orgánu I. stupně ještě v době před nálezem Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 42/2004-87 ze dne 28. 7. 2005, na jehož rozsudek žalobce poukazuje. Žalovaný zdůraznil, že zákon o státní kontrole navíc nepředepisoval pro písemné pověření ke kontrole povinný formulář ani formát. Právní jistota kontrolovaného subjektu o tom, kdo do jeho objektu vstupuje, nemohla být narušena, neboť totožnost kontrolující osoby bylo možno ověřit podle služebního průkazu. Ustálená praxe kontrolní činnosti správního orgánu I. stupně byla následně shrnuta i do § 4 odst. 3 písm. b) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil zákon o státní kontrole. Tato změna byla promítnuta i do vodního zákona zákonem č. 64/2014 Sb. Žalovaný shrnul, že postup správního orgánu I. stupně při kontrole 21. 10. 2011 nebyl nezákonný, navíc postup kontrolní pracovnice při zahájení kontroly nemohl jakkoliv ovlivnit výsledek kontroly ani následné rozhodnutí ve věci samé. 5. K další odvolací námitce, v níž žalobce namítl, že neporušil povinnosti podle vodního zákona, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že zjištění správního orgánu I. stupně o tom, že žalobce provozoval zařízení ČS PHM bez signalizace maximální hladiny, protože tato byla odpojena z provozu a neplnila svoji funkci, bylo uvedeno v dílčím protokolu o průběhu kontroly ze dne 21. 10. 2011. Tuto skutečnost potvrdila jednatelka žalobce tím, že v dílčím protokolu výslovně uvedla: „Souhlasím s obsahem protokolu“. K žalobcem předloženému protokolu č. 111/09/10 ze dne 6. 9. 2010 zpracovanému firmou E. žalovaný uvedl, že podle tohoto protokolu stav nádrže vyhovoval z hlediska těsnosti, nikoliv z hlediska funkčnosti signalizačního zařízení maximální hladiny. Žalobce podle žalovaného záměrně zamlčel, že firma E. na nefunkčnost signalizačního zařízení upozornila již tehdy a tuto skutečnost uvedla i do svého protokolu. Z uvedeného je proto patrno, že žalobce provozoval předmětnou nádrž bez signalizace maximální hladiny dlouhodobě, aniž by se odstraněním závady jakkoliv zabýval. Podle zjištění správního orgánu I. stupně v době fyzické kontroly předmětné ČS PHM na farmě O. nebylo zařízení zapojeno a neplnilo svoji funkci podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 450/2005 Sb., přičemž správní orgán I. stupně při fyzické kontrole zařízení nezjistil žádný jiný (funkční) kontrolní systém pro zjišťování úniku závadných látek. Existenci jiného zařízení neuvedl ani žalobce. 6. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí uvedl, že absence citace § 3 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 450/2005 Sb., je sice pochybením správního orgánu I. stupně, zároveň však zdůraznil, že toto ustanovení se netýká porušení povinností při skladování nafty ve skladovací nádrži ČS PHM, neboť z odkazu č. 17 na tento zvláštní právní předpis vyplývá, že závadnými látkami, zacházení s nimiž ustanovení § 3 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 450/2005 Sb., řeší, jsou hnojiva, pomocné půdní látky, pomocné rostlinné přípravky a substráty ve smyslu zákona č. 156/1998 Sb., o hnojivech. 7. Žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že neměl povinnost předložit příslušnou technickou výkresovou dokumentaci kontrolovaných zařízení. K tomu odkázal na ustanovení § 3 odst. 4 vyhlášky č. 450/2005 Sb., vydané na základě zmocnění uvedeného v § 39 odst. 8 vodního zákona, s tím, že jeho porušením dochází k porušení dalšího opatření k zamezení úniku závadných látek do povrchových nebo podzemních vod nebo do kanalizací ve smyslu § 39 odst. 4 vodního zákona. 8. K navazující odvolací námitce, že podle článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce porušil povinnost uvedenou v ustanovení § 39 odst. 4 písm. b) vodního zákona a navíc nesplnil některé náležitosti nakládání se závadnými látkami uvedené ve vyhlášce č. 450/2005 Sb. Pokud zákonodárce považoval závadné látky za natolik nebezpečné, že zvláštním ustanovením § 39 odst. 8 vodního zákona uložil žalovanému stanovit vyhláškou náležitosti, za kterých se může s těmito látkami nakládat, je nesporné, že tyto náležitosti stanovené vyhláškou č. 450/2005 Sb., jsou oněmi dalšími opatřeními dle ustanovení § 39 odst. 4 vodního zákona a jsou s opatřeními přímo vyjmenovanými v ustanovení § 39 odst. 4 vodního zákona pod písm. a) – f) naprosto rovnocenné. Náležitosti nakládání se závadnými látkami stanovené vyhláškou č. 450/2005