4 Ads 118/2012 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 13/2016- 48 - text 21 6 Ad 13/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: L. H., bytem R. S. 131, PSČ ..., zastoupen Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému: První náměstek policejního prezidenta, se sídlem Policejní prezidium České republiky, Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 6. 4. 2016, č.j. PPR-29630-19/ČJ-2014-990131, takto: I. Rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 6. 4. 2016, č.j. PPR-29630-19/ČJ-2014-990131, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13.200 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Václava Strouhala, advokáta. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2016, č.j. PPR-29630-19/ČJ-2014-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný změnil rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu prezidenta ČR ochranné služby ve věcech služebního poměru ze dne 11. 9. 2014, č.j. UOP-22-36/ČJ-2014-970010 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že zamítl žádost o doplatek služebního příjmu za službu přesčas konanou podle ustanovení § 54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2013 nejvýše v rozsahu 150 hodin v každém uvedeném kalendářním roce, a současně za nařízenou službu přesčas konanou od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010 vznesl námitku promlčení, protože lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činí podle ustanovení § 207 odst. 1 služebního zákona 3 roky, a zároveň mu ve výroku II. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. [2] Žalobce v podané žalobě uvedl, že byl příslušníkem Policie České republiky u Útvaru pro ochranu prezidenta ČR, odboru ochrany prezidenta ČR, oddělení ochrany bydliště. Žalobce uvedl, že služba přesčas byla nařizována pouze jako pokrytí personálního nedostatku příslušníků. Podle žalobce tak byly přesčasy nařizovány v rozporu se zákonem s tím, že rozpor nařízené služby přesčas spatřoval v tom, že pro nařízení této služby nebyly splněny zákonné limity uvedené v ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona. Tento svůj názor žalobce opřel o odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č.j. 10 A 34/2010-28, dále rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č.j. 4 Ads 11/2013-41, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č.j. 6 Ads 9/2013-31. [3] Žalobce předně namítal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno nepříslušnou osobou, neboť první náměstek policejního prezidenta nemá pravomoc rozhodovat o odvolání příslušníků, když odvolacím orgánem dle ustanovení § 194 služebního zákona je pouze policejní prezident. S odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“), a na ustanovení § 2 odst. 1 služebního zákona žalobce dovodil, že ředitel Útvaru pro ochranu prezidenta je vedoucím organizační části bezpečnostního sboru a podřízeným policejního prezidenta, co by ředitele bezpečnostního sboru. Žalobce následně na podporu svých argumentů odkázal na vnitřní předpisy Policie ČR, kde je první náměstek uveden pouze jako zástupce policejního prezidenta, nikoliv jako samostatný odvolací orgán. Žalobce dále odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, č.j. 9 A 161/2015-72, a uzavřel, že z důvodu této vady je napadené rozhodnutí přinejmenším nezákonné. [4] Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval v tom, že se žalovaný nedostatečně odůvodnil výrok rozhodnutí, tzn. změnu prvostupňového rozhodnutí, a že se žalovaný nevypořádal s důkazními návrhy a tvrzeními žalobce. Nepřezkoumatelnost dále spatřoval v tom, že závěry a konstatování žalovaného nemají oporu ve spisu ani v pořízených důkazních materiálech, přičemž nikde není uvedeno, jak žalovaný hodnotil všechny důkazy. Z odůvodnění dle žalobce není zřejmé, jak se žalovaný vypořádal s předloženými dokumenty, jak je posuzuje a jaké závěry z nich vyvozuje. [5] Dále žalobce namítal, že nepřezkoumatelnost spočívá rovněž v tom, že se žalovaný nevypořádal se všemi skutečnostmi, zejména s personálním podstavem Útvaru pro ochranu prezidenta republiky ochranné služby (dále jen „Útvar“). Žalovaný tyto důležité informace vůbec nehodnotí, přestože soudní judikatura považuje personální podstav za důležitou okolnost pro hodnocení zákonnosti nařízení služby přesčas, žalovaný tuto okolnost zcela přehlíží a snaží se jí nahradit jiným odůvodněním. Žalovaný se tedy z rozhodnutí soudu zaměřuje pouze na tu část, kdy je žalované určeno, aby zdůvodnila nařízení služby přesčas. Toto činí žalovaný bez ohledu na předchozí soudní závěry týkající se personálního podstavu a dlouhodobé pracovní neschopnosti. Pokud tedy žalovaný na str. 10 napadeného rozhodnutí připouští, že služba přesčas byla nařizována z důvodu personálního podstavu, zatímco na str. 6 až 9 rozhodnutí o tomto není nic zmíněno, pak dle žalobce trpí napadené rozhodnutí vnitřní rozporností. [6] Ke zjišťování stavu věci žalobce namítal, že si žalovaný nevyžádal přímé podklady ke službě a službě přesčas (výpisy ze systému EKIS) a měsíční výkazy odpracovaných hodin, doklady o dovolených (např. žádanky), plány dovolených, výcviků apod., ale vycházel pouze z odvozených dokladů. Dále uvedl, že ve spisu nejsou např. založeny školící a výcvikové plány, ačkoliv tyto jsou předem plánované. Dle žalobce tak žalovaný porušil ustanovení § 180 odst. 1 služebního zákona, dle kterého je ze zákona povinností žalovaného se zabývat všemi skutečnostmi rozhodnými pro vydání rozhodnutí, zjišťovat je apod., tj. i způsobem a důvody nařízení služby přesčas. Aby žalovaný dostál této povinnosti, měl sám z úřední povinnosti zjistit důvody nařízení služby přesčas. V tomto případě je však žalovaný, a to i přes argumentaci žalobce (s odkazem na plány služeb apod.), nezjistil a ani patrně díky negativním následkům pro žalovaného zjistit nechtěl. [7] Žalobce dále uvedl, že je z uvedených důvodů přesvědčen, že nařízená a odsloužená služba přesčas do limitu 150 hodin mu byla stanovena v rozporu s ustanovením § 54 odst. 1 služebního zákona. Jednotlivými konkrétními znaky se žalovaný nezabýval, a to zejména výjimečností vyplývající z důležitého zájmu služby. K posuzování důvodů nařízení služby přesčas žalovaným žalobce dodal, že žalovaný vůbec neposuzuje předpoklady důležitého zájmu služby a z něho vyplývajícího předpokladu výjimečnosti. K údajným důvodům, kterými žalovaný odůvodnil nařízení služby přesčas do limitu 150 hodin v roce 2011, 2012 a 2013 žalobce uvedl následující: Předně z těchto důvodů není možné dovodit, zda a vůbec za jakého konkrétního příslušníka žalobce sloužil službu přesčas (žádný takový doklad nebyl do spisu doložen – veškerá služba přesčas je tak opřena o domněnku, že žalobce vykonával službu přesčas za uvedené příslušníky). Pokud je o dovolenou, ozdravné pobyt atd. pak jsou tyto nároky zákonným nárokem příslušníků a žalovaná tak musí mír rezervy na vykrývání čerpání těchto nároků jinými příslušníky, kteří tuto službu musí dle žalobce sloužit v rámci řádné služby a nikoliv jako službu přesčas. Použití dovolené, ozdravného pobytu a dalších předem předvídatelných nároků příslušníků (např. studijní pobyty, výcviky) je dle žalobce nepřijatelné a v rozporu se zákonem. V této souvislosti žalobce poukázal na ustálený právní názor soudů vyjádřený mimo jiné v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č.j. 10 A 34/2010-28 (z něhož vyplývá, že musí jít o neočekávanou situaci, momentální indispozici apod., tj. náhlou překážku a nikoliv překážku, která je známa vedoucímu pracovníkovi či služebnímu funkcionáři s několikadenním předstihem). Dále žalobce poukázal na ustanovení § 53 odst. 1 služebního zákona, podle něhož vedoucí příslušník může změnit službu příslušníkům v jednotlivém měsíci, pokud takovou službu příslušníkovi oznámí. Pokud jde o udělování „mimořádných“ dovolených, tak žalobce uvedl, že i za tuto „mimořádnou“ dovolenou je nutné mít rezervního příslušníka, navíc o udělení dovolené rozhoduje vedoucí příslušník, který má možnost tuto dovolenou neudělit, neboť důležitý zájem služby má přednost před dovolenou příslušníka dle ustanovení § 66 odst. 1 služebního zákona. Dále uvedl, že o mimořádnosti předmětných dovolených nic nesvědčí. K výcviku a studijnímu pobytu žalobce uvedl, že tento není ničím výjimečným