8 Afs 28/2011 — Nejvyšší správní soud

6 Af 43/2016- 34 - text 9 6 Af 43/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: GTL Realities, spol. s r.o., se sídlem v Praze 10, ██████████████████████, zastoupený advokátem ████████████████████████, se sídlem v Praze 3, ███████████ proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, █████████████████, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.3.2016, č.j.: 10097/16/5100-31461-701942, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalobce podanou žalobou napadl shora uvedené správní (daňové) rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj, územní pracoviště v ████████ nad Nisou (dále také jen „finanční úřad“, nebo obecně společně i s žalovaným „správce daně“, pokud rozlišení jednotlivých úřadů nemá vliv na podstatu věci), ze dne 13. 3. 2015, čj. 379092/15/2604-00460-507449 (platební výměr na daň z nabytí nemovitých věcí – dále také jen „platební výměr“). V daňovém řízení byla pravomocně vyměřena daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 40 024 Kč (převedený byt č. 327/7 v budově čp. 327 a 328, postavené na pozemku p. č. 1169 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku, včetně spoluvlastnického podílu na pozemku p. č. 1171/3 a 1168/6, vše pro katastrální území a obec Mšeno nad Nisou). [2] Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu, domáhaje se jeho zrušení, včetně zrušení platebního výměru, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uplatnil tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán. Namítal již vady platebního výměru a řízení vedeném před finančním úřadem, který nezahájil nalézací řízení podle ust. § 91 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), proto dovozuje, že následný postup je nezákonný, což má potvrzovat i odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 5. Uvádí, že dílčím daňovým řízením je v daném případě nalézací řízení doměřovací, které je vedeno za účelem stanovení změny známé daně, přičemž poukazuje na ust. § 143 daňového řádu. Proto podání daňového přiznání žalobcem s ním správce daně nezahájil ani daňovou kontrolu, ani postup k odstranění pochybností, ani postup podle ust. § 145 daňového řádu; žalobce v tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 110/2007-106. Dále poukazuje na to, že odůvodnění je provedeno až v platebním výměru, takže se s ním žalobce mohl seznámit až po jeho vydání. [3] Dále namítá, že postupem podle ust. § 115 daňového řádu v odvolacím řízení žalovaný tyto vady neodstranil a sám tak porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť žalobci byla zamezena možnost vznášet relevantní námitky proti postupu správce daně, a vlastně tím došlo k atrakci, k čemuž nebyly splněny zákonné podmínky podle ust. § 19 odst. 1 daňového řádu. [4] Napadené správní rozhodnutí pak trpí vadou ve smyslu ust. § 102 odst. 1 písm. h) daňového řádu, neboť neobsahuje údaj o datu podpisu rozhodnutí v samotném textu rozhodnutí. Po konverzi z digitálního dokumentu do listinného na Czech POINT není uvedeno žádné datum, kdy bylo rozhodnutí podepsáno a vydáno. Žalobce rozhodnutí obdržel do datové schránky dne 29. 3. 2016. Poukazuje na to, že platební výměr, ač byl rovněž vydán elektronicky, v záhlaví datum obsahuje; údaj o datu neobsahují ani výzvy žalovaného, které byly žalobci v průběhu řízení zasílány. [5] V dalším žalobním bodě namítá, že jak napadené rozhodnutí, tak platební výměr, neobsahují uvedení příslušného hmotněprávního předpisu, podle kterého bylo rozhodováno. Ve svém odůvodnění argumentují rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2012, čj. 8 Afs 28/2011, což podle názoru žalobce způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť právní názor z tohoto rozsudku nelze aplikovat i za účinnosti příslušného zákonného opatření (právní názor Nejvyššího správního soudu vycházel z předpisů platných do 31. 12. 2008). [6] Žalobce namítá, že právní stav v roce 2014 se od právního stavu ke dni 31. 12. 2008 liší v tom, že zákon č. 357/1992 Sb. vycházel ze zákona č. 50/1976 Sb., v případě zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb. o dani z nabytí nemovitých věcí (dále také jen „zákonné opatření“) se vychází ze zákona č. 183/2006 Sb. Dále v roce 2008 se při prodeji a převodu bytů používal zákon č. 72/1994 Sb., případně zákon č. 40/1964 Sb., naproti tomu od roku 2014 platí nový občanský zákoník, který místo pojmu „byt“, používá pojem „jednotka“, která je obsahově odlišná. V zákoně č. 72/1994 Sb. byla předmětem vlastnictví samostatná bytová jednotka a samostatné spoluvlastnické podíly ke společným částem domu (pozemku), v novém občanském zákoníku je jednotka nemovitá věc a zahrnuje podíl na společných částech nemovité věci (pozemku a domu na něm postaveném) a představuje tak jediný vlastnický objekt s povahou nemovité věci. Pojetí společných částí podle nového občanského zákoníku se tak odlišuje proti pojetí podle zákona o vlastnictví bytů, když již nejde pouze o společné části domu, nýbrž o společné části nemovité věci (tvořené i pozemkem, na němž je dům postaven), což reflektuje skutečnost, že stavba je nyní součástí pozemku. Tento rozdíl žalovaný nijak neřešil. Shora uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu pak vycházel z účinnosti zákona č. 337/1992 Sb., který v době rozhodování žalovaného již nebyl účinným právním předpisem. V roce 2008 se pro osvobození od daně z převodu nemovitostí používala ust. § 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., zatímco v roce 2014 se postupuje podle ust. § 7 zákonného opatření, kdy jsou v těchto právních normách rozdíly (osvobození se může vztahovat jak na převodce, tak na nabyvatele, převodcem může být kdokoliv, nikoliv pouze podnikatel či obec, osvobození není podmíněno absencí užívání stavby, pro osvobození musí být splněna pětiletá lhůta, od které lze předmět nabytí užívat, osvobození se vztahuje jen na nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem určeným pro bydlení). [7] V posledním žalobním bodě žalobce poukázal na legislativní proces, v němž je novela zákonného opatření, kdy tato novela má změnit koncepci osvobození nových staveb a odstranit tak nejasnosti a nejednoznačnosti stávajícího znění zákonného opatření, což je podle názoru žalobce podpora pro jeho argumentaci, že stávající situace je nejasná a nelogická. [8] Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí jako nedůvodné, přičemž obsahově odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V této věci žádné doměřovací řízení nebylo vedeno, šlo o řízení vyměřovací, takové řízení je zahájeno dnem, kdy správci daně došlo daňové přiznání. V rámci odvolacího řízení byl žalobce vyzván, aby se vyjádřil se zjištěnými skutečnostmi, vada předchozího řízení, kdy se s názorem finančního úřadu mohl seznámit až v platebním výměru, tak byla napravena. Tato vada se týkala nesprávného procesního postupu finančního úřadu. V daňovém řízení nemůže žalovaný rozhodnutí zrušit a věc vrátit finančnímu úřadu k dalšímu řízení, proto byla tato vada odstraněna v odvolacím řízení, kdy žalovaný nemá procesně jinou možnost, jak tuto vadu jinak napravit. Žalovaný vyzval žalobce písemností ze dne 26. 11. 2015 k prokázání skutečností pro správné stanovení daně. Ohledně dvojinstančnosti řízení poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 7 Afs 36/2008. V případě dokumentu podepsaného elektronickým podpisem je datum obsaženo v samotném podpisu (poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 46 Af 38/2012). Ve výroku napadeného rozhodnutí je jasně uvedeno, podle jakého hmotněprávního předpisu bylo rozhodováno. Právní názor z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 8 Afs 28/2011, je aplikovatelný i na novou právní situaci, v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 9 Afs 41/2013, se tento soud zabýval daňovou kontrolou, a nelze jej tak pro tento případ použít. [9] K vyjádření žalovaného podal žalobce repliku, v níž setrval na svém právním názoru, a poukázal na písařskou chybu v žalobě. [10] V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. uvedeno, že bylo zjištěno, že kupní smlouvou ze dne 25. 3. 2014 převedl žalobce na převodce byt uvedený shora, právní účinky vkladu do katastru nemovitostí vznikly ke dni 11. 4. 2014. Dne 13. 8. 2014 bylo finančnímu úřadu doručeno daňové přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí, daň byla v něm vypočtena z ceny sjednané snížená o osvobození, tedy z částky 97 553 Kč, daň v něm byla vypočtena na částku 3 904 Kč. Osvobození (částečné) bylo uplatněno podle ust. § 7 odst.