6 As 161/2013 — Nejvyšší správní soud

9 A 211/2016- 125 - text 44 9 A 211/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: Moneta Auto s.r.o. IČ 60112743, sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4 zastoupená advokátem Mgr. Romanem Vojtou LL.M. sídlem Na Krupičárně 1672/5, Praha 5 proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 29. 9. 2016 č. j.: ČOI 135391/15/O100/1000/15/16/So/Št, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce (dále také jen „Ústřední inspektorát ČOI“) označeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž k jejímu odvolání došlo ke změně rozhodnutí Inspektorátu Středočeského a hl. město Praha ze dne 23. 10. 2015, č. j. 10/0373/15/45. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za spáchání správního deliktu dle ustanovení § 20 odst. 2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), kterého se žalobkyně měla dopustit porušením ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona. Žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně toliko ve výši uložené pokuty, když částku uložené pokuty 100 000 Kč snížil na částku 80 000 Kč. Ve zbytku bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. 2. Podle prvostupňové rozhodnutí se žalobkyně (dříve pod obchodním jménem GE Money Auto, s.r.o.) dopustila správního deliktu jednáním, kdy v postavení věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru neposoudila s odbornou péčí schopnost žadatelky o úvěr (dále také „spotřebitelky“) I. B. splácet spotřebitelský úvěr ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33626368. Uvedeného jednání se žalobkyně měla dopustit v kanceláři autobazaru společnosti Steiner Plus s.r.o., jako zprostředkovatele úvěru, jednajícího jménem žalobkyně, a to již ve fázi před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvaru se žadatelkou o úvěr I. B. Žalobkyně neposoudila schopnost této žadatelky (dále také „spotřebitelky“) s odbornou péčí, neboť neověřila u zaměstnavatele spotřebitelky výši jejího příjmu a její poměry vyhodnotila tak, že i bez zjištění tohoto kritéria spotřebitelka bude schopna úvěr splácet a ověření jejího příjmu u zaměstnavatele není nutné. Dle správního orgánu I. stupně šlo o podstatnou skutečnost, kterou si žalobkyně jako věřitelka pro posouzení schopnosti splácet úvěr měla zjistit. Bez zjištění či ověření výše příjmu nebylo ze strany žalobkyně dodrženo ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy nebyl splněn požadavek odborné péče, kdy je rozhodující, aby ve fázi schválení žádosti a před popisem smlouvy o spotřebitelském úvěru byly s odbornou péčí posouzeny (zjištěny, prověřeny či byly vyžádány k doložení) veškeré listiny, např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, případně výplatní pásky, výpisy z účtu žadatele apod., vztahující se k danému případu, a nelze spoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Prvostupňový orgán tak posoudil, že při posuzování úvěruschopnosti žadatelky I. B. žalobkyně nevycházela z dostatečných podkladů a posouzení proto nemohlo být řádné, neboť neučinila jakýkoliv pokus o ověření těchto údajů, takže nemůže tvrdit, že schopnost splácet úvěr posoudila s odbornou péčí v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona. Prvostupňový správní orgán, vycházeje z kontrolních zjištění České obchodní inspekce provedené dne 20. 11. 2014 u žalobkyně vzal za prokázané, že žalobkyně jako kontrolovaná společnost žádným způsobem neprověřila, zda má žadatelka o úvěr nějaký příjem, případně finanční prostředky. Toto jednání pak dle správního orgánu 1. stupně naplnilo znaky správního deliktu dle § 20 odst. 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami, které žalobkyně uplatnila v podaném odvolání a jeho doplnění. V odvolání popsala jí aplikovaný systém posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů, založený na interní posuzovací matrici, z níž vzejde tzv. skóre. Žalobkyně uvedla, že podle tohoto systému se hodnotí parametry úvěru, závazky klienta ve skupině GE, záznamy v registrech klientských informací, úplná platební historie klienta, úvěrová angažovanost, údaje o klientovi a financovaném automobilu, autenticita a platnost předložených listin a údajů. Žalobkyně vysvětlovala, že pokud je tímto systémem vyhodnocena rizikovost klienta jako zvýšená, je požadováno doložení příjmu nebo jiného dokladu. Po automatizovaném posouzení podléhají žádosti v případě náznaku negativní informace ještě manuálnímu schvalování a v této fázi jsou také hodnoceny maximální možné splátky pro klienta, jaké jsou jeho celkové závazky, úvěrové zatížení, náklady na domácnost, počet vyživovaných osob a další. Patří sem také kontrola příjmu ve spojení se sektorem zaměstnavatele, regionem, vzděláním klienta atd. Co se týká výše příjmu uvedeného spotřebitelem v žádosti, je dle žalobkyně kontrolováno, zda tento údaj odpovídá reálnému příjmu, který je v daném sektoru na dané pozici s přihlédnutím k mnoha faktorům (poloha zaměstnavatele, věk, vzdělání a další) dosažitelný. Podle spotřebitelova zaměstnání je možné na základě mnoha proměnných spočítat, jestli je jím uváděná mzda odpovídající. Teprve v případě pochyb si žalobkyně nechává příjem doložit už při schvalování žádosti o úvěr. U části klientů s nejvyšším kreditním skóre není ověření příjmu nutné. Žalobkyně dále v odvolání předestřela procentuální přehled žádostí schválených a zamítnutých. Poukázala na velmi nízkou úroveň delikvencí, tedy nesplacených úvěrů. K průběhu posouzení úvěruschopnosti spotřebitelky I. B. žalobkyně namítala, že žadatelka o úvěr bude schopna splácet úvěr na vozidlo Ford Fiesta a ověření zaměstnavatele již v daném případě nebylo nutné. 4. Tvrzení, že bez ověření zaměstnavatele potažmo výše příjmu nemůže být dodrženo ustanovení § 9 odst. 1 zákona, pokládá žalobkyně v odvolání za mylné. Uvedla, že zákon nestanoví, jak přesně má poskytovatel úvěru k závěru o úvěruschopnosti dojít. Nikde není stanoveno, že ověření spotřebitelova příjmu či zaměstnavatele jsou nezbytné kroky. Dle žalobkyně musí věřitel postupovat individuálně a vždy rozhodnout, které z informací uvedených spotřebitelem je třeba ověřit a jak. Údaj o výši příjmu nelze přeceňovat. Podstatná je také majetková situace a otázka výdajů. 5. Žalobkyně dále v odvolání popsala postup při posuzování úvěruschopnosti aplikovaný v případě žadatelky I. B. ve třech fázích, kdy první fáze zahrnuje sběr dat, zejména osobních, dále údaje o povolání včetně čistého měsíčního příjmu v zaměstnání i čistého měsíčního příjmu v domácnosti, přičemž část těchto údajů byla ověřena z dokladů totožnosti žadatelky. Poté následuje druhá fáze, v níž se posuzuje schopnost splácet, která je zajištěna automatizovaným systémem. Je prováděna kontrola pravosti a platnosti předložených dokladů, zda žadatel není v databázi nežádoucích klientů na tzv. blacklistu, jeho historické aktivity, zda žadatel o úvěr nemá adresu na obecním či městském úřadě či ubytovně, zda žadatel v předchozích žádostech o úvěr neuvedl jiného zaměstnavatele, jinou výši příjmu, jiný počet vyživovaných osob, ověřuje se rizikovost adresy zaměstnavatele a na základě toho se dochází k analýze všech získaných informací a stanoví se pravděpodobnost splácení úvěru. Ve třetí fázi pak probíhá zpětná kontrola, která je prováděna po schválení úvěru. Pokud jsou v rámci zpětné kontroly zjištěny nesrovnalosti, je oprávněn věřitel úvěr neposkytnout a od smlouvy odstoupit. V souzené věci sama žadatelka I. B. proces posuzování úvěru schopnosti ukončila před poskytnutím úvěru. Na třetí fázi posuzování tedy vůbec nedošlo. 6. Žalobkyně nastavený proces posuzování úvěruschopnosti spotřebitele v odvolání prokazovala odkazem na znalecký posudek, který v řízení předložila a z něhož vyplývá závěr o správnosti nastavení tohoto procesu a o tom, že provedení dílčích úkonů v podobě vyžádání potvrzení o příjmu či ověření zaměstnavatele není v každém jednotlivém případě nezbytně nutné. Znalecký posudek Ing. Tomáše Krabce, MBA, PhD., v němž znalec dovozuje, že proces posuzování úvěruschopnosti praktikovaný žalobkyní vykazuje vysokou úspěšnost při identifikaci potencionálně problémových klientů, navrhla jako důkaz o správném vyhodnocení úvěruschopnosti žadatelky I. B. Žalobkyně dále navrhla důkaz svědeckou výpovědí pana L. H., specialisty – vedoucího týmu, který pro žalobkyni zajišťuje posuzování schopnosti splácet. Žalobkyně namítala, že žalovaný zcela pomíjí veškerou činnost, kterou žalobkyně v daném případě při posouzení úvěruschopnosti učinila v