6 As 219/2017 — Nejvyšší správní soud

10 A 107/2016- 202 - text 8 10 A 107/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobkyně: AIR STATION s.r.o. sídlem Žitavského 496, Praha 5 zastoupena Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 za účasti: Letiště Příbram s.r.o. sídlem Skalka 39, Drásov zastoupena JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou sídlem Komenského náměstí 289, Příbram v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2016, č. j. 74/2016-220-LPR/6, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 1. 2016, č. j. 436-16-701, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení provozovat letiště Příbram. Dosavadním provozovatelem tohoto letiště je osoba zúčastněná na řízení (dále též „dosavadní provozovatel“). Spor mezi účastníky řízení se vede především o otázku, zda žalobkyně byla povinna osvědčit právní vztah k celému letišti včetně všech letištních pozemků, či zda jí mělo být povolení provozovat letiště vydáno již na základě skutečnosti, že vlastní většinu letištních pozemků, případně že vlastní všechny letištní budovy a plochy. 2. Městský soud v projednávané věci nyní rozhoduje již podruhé. Poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 10 A 107/2016 - 102, jímž napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť se ztotožnil s právním názorem žalobkyně, že zákon nevyžaduje, aby měla právní vztah ke všem letištním pozemkům. Rozsudek městského soudu byl však následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 6 As 219/2017 - 245, č. 3681/2018 Sb. NSS, přičemž kasační soud vyložil zákon tak, že žalobkyně je povinna prokázat právní vztah ke všem letištním pozemkům. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný dospěl k závěru, že ustanovení § 30 odst. 2 písm. c) zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o civilním letectví“) je třeba vykládat tak, že po žadateli o povolení provozovat letiště vyžaduje doložení vlastnictví nebo jiného právního vztahu ke všem letištním pozemkům. Na tom nic nemění ani ustanovení § 27 odst. 3 zákona o civilním letectví, dle nějž se přednostně povolení vydá žadateli, který prokáže, že je vlastníkem nadpoloviční většiny výměry letištních pozemků. Jelikož žalobce neprokázal právní vztah ke všem letištním pozemkům dotčeného letiště, nemohlo mu být povolení vydáno. 4. K námitce žalobkyně, že správní orgán I. stupně postupoval odlišně než v jejím případě při vydání povolení k provozování letiště Vlašim, žalovaný uvedl, že se jedná o situace nesrovnatelné. Letiště Vlašim totiž v době vydání povolení nemělo žádného provozovatele, již několik let chátralo, a existoval tedy zájem na povolení jeho provozu jedinému zájemci o tuto činnost. Letiště Příbram, o které jde v nyní projednávané věci, naopak aktuálního provozovatele má. 5. Dále žalovaný dospěl k závěru, že povolení provozovat letiště žalobkyni nebylo možné vydat, protože žalobkyně dosavadnímu provozovateli nevyplatila náhradu podle § 27 odst. 3 věty druhé zákona o civilním letectví. III. Žaloba 6. Žalobkyně uvedla, že nebyla povinna prokazovat právní vztah ke všem letištním pozemkům. Odkázala na ustanovení § 27 odst. 3 a § 34 písm. d) zákona o civilním letectví, z nichž vyplývá, že vlastníkovi nadpoloviční většiny letištních pozemků je třeba přednostně vydat povolení provozovat letiště, přičemž vydáním tohoto povolení zanikne oprávnění dosavadního provozovatele. Ustanovení § 30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví na případy, na něž dopadají speciální ustanovení o většinovém vlastníku letištních pozemků, aplikovat nelze. Upozornila též, že správní praxe správního orgánu I. stupně je nejednotná, neboť ve dvou srovnatelných případech letiště Mnichovo Hradiště a letiště Vlašim byla povolení vydána většinovému vlastníku letištních pozemků. 7. Dále žalobkyně namítla, že povinnost zaplatit dosavadnímu provozovateli náhradu podle § 27 odst. 3 věty druhé zákona o civilním letectví vzniká až po vydání nového povolení provozovat letiště. Vydání povolení tedy nelze podmiňovat dohodou o této náhradě. 8. Konečně žalobkyně uvedla, že ačkoliv nesouhlasí s právním názorem žalovaného, že byl povinen prokázat právní vztah k celému letišti, splňuje i tuto podmínku. K tomu poukázala na výsledek soudního řízení týkajícího se živičných ploch nacházejících se na pozemcích ve vlastnictví E. S. v k. ú. Suchodol, z něhož vyplývá, že tyto živičné plochy nejsou součástí pozemků, které se nacházejí pod nimi, a jsou tedy ve vlastnictví žalobkyně. IV. Vyjádření žalovaného, dosavadního provozovatele letiště a replika žalobkyně 9. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Zrekapituloval svou argumentaci uvedenou již v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zejména i nadále setrval na názoru, že povolení provozovat letiště lze vydat pouze žadateli, který prokáže právní vztah k celému letišti a dohodu o vyrovnání s dosavadním provozovatelem letiště. 10. K věci se vyjádřil též dosavadní provozovatel letiště, který se ztotožnil s právním názorem, na němž své rozhodnutí založil žalovaný. 11. Žalobkyně reagovala replikou, v níž setrvala na své argumentaci uvedené již v žalobě. Zdůraznila, že je vlastnicí letištní dráhy a dalších součástí letiště, a tedy splňuje podmínku vlastnictví letiště. V. Dosavadní průběh soudního řízení 12. Dne 19. 4. 2017 se konalo ústní jednání, během nějž oba účastníci řízení i osoba zúčastněná na řízení setrvali na svých stanoviscích uvedených v písemných podáních. 13. Městský soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 10 A 107/2016 - 102, zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud dospěl k závěru, že z ustanovení § 27 odst. 3 a § 34 písm. d) zákona o civilním letectví vyplývá pravidlo, podle něhož je třeba většinovému vlastníkovi letištních pozemků vydat povolení provozovat letiště, i když nesplňuje podmínku právního vztahu k celému letišti podle § 30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví. Dále soud dospěl k závěru, že po žalobkyni nebylo možné požadovat, aby prokázala dohodu o náhradě dosavadnímu provozovateli letiště. Dále pak městský soud konstatoval, že žalobce dostatečně spolehlivě prokázal vlastnictví letiště v tom smyslu, že vlastní všechny budovy a letištní plochy. 14. Rozsudek městského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 6 As 219/2017 - 245, č. 3681/2018 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud vyložil ustanovení § 27 odst. 3 a§ 34 písm. d) zákona o civilním letectví jako ustanovení, která pouze dávají většinovému vlastníku letištních pozemků přednost při vydání povolení provozovat letiště, existuje-li více žadatelů splňujících zákonné podmínky. Každý, i většinový vlastník letištních pozemků, však dle názoru Nejvyššího správního soudu musí podle § 30 odst. 2 písm. c) prokázat vlastnictví nebo jiný právní vztah k celému letišti, a to včetně všech letištních pozemků, na nichž se letiště nachází. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že zákonnou podmínkou žádosti není dohoda o náhradě, která má být vyplacena dosavadnímu provozovateli letiště. 15. Žalobkyně v pokračujícím řízení před městským soudem podala vyjádření ze dne 21. 1. 2020, v němž připomněla, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že bylo třeba prokázat pouze vlastnictví k pozemkům, na nichž se letiště skutečně nachází, nikoliv ke všem letištním pozemkům. Přitom rozsah provozu letiště je menší než rozsah pozemků formálně označených jako letištních. Dále žalobkyně připomněla závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že nebylo namístě podmiňovat vydání povolení dohodou o vyrovnání s dosavadním provozovatelem letiště. 16. Dosavadní provozovatel se k věci opětovně vyjádřil v podání ze dne 17. 2. 2020. Zejména poukázal na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v nyní projednávané věci. Dále tvrdil, že žalobkyně nemá skutečný zájem letiště provozovat, a upozornil na incident z léta 2018, při němž žalobkyně údajně ohrozila provoz letiště. 17. Dne 27. 2. 2020 se ve věci konalo další ústní jednání. 18. Soud shrnul obsah listin přítomných ve správním spise, které jsou relevantní pro další rozhodování v nyní projednávané věci. 19. Zaprvé se jedná o podání žalobkyně ze dne 15. 1. 2016, jehož přílohou je grafické znázornění pozemků ve vlastnictví žalobkyně. Z tohoto grafického znázornění vyplývá, že žalobkyně nevlastní