2 As 154/2017 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 10/2018- 32 - text 13 pokračování 10Ad 10/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce proti žalovanému MUDr. J. L. bytem zastoupený Mgr. Davidem Černým, advokátem sídlem Horní nám. 365/7, 779 00 Olomouc Náčelník Generálního štábu Armády České republiky Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2018, č. j. MO 109897/2018-1304 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává. I. Předmět sporu 1. Zástupce náčelníka Generálního štábu - ředitel Společného operačního centra Ministerstva obrany (dále také jen „správní orgán I. stupně“) vydal rozhodnutí č. j. MO 259583/2017-1160, EKŠ č. 1554210001853, jímž v řízení vedeném podle zákona č. 221/1999 Sb., v platném znění (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), rozhodl, že žalobce odpovídá podle ustanovení § 101 odst. 1 zákona o vojácích z povolání za škodu ve výši 372.360,- Kč, kterou způsobil České republice – Ministerstvu obrany svým zaviněným porušením povinností při plnění služebních úkolů (které je podrobně popsané ve výroku rozhodnutí). Týmž rozhodnutím pak bylo žalobci uloženo, aby uhradil tuto škodu ve výši 372.360,- Kč a dále aby uhradil náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Náčelník Generálního štábu Armády České republiky (dále také jen „žalovaný“) k odvolání žalobce svým rozhodnutím ze dne 23. 4. 2018, č. j. MO 109897/2018-1304 (dále též „žalované rozhodnutí“) rozhodl tak, že zrušil výrok rozhodnutí orgánu I. stupně v části týkající se uložení povinnosti žalobci nahradit náklady správního řízení paušální částkou 1.000,-Kč a v této části řízení zastavil. Ve zbytku však bylo napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. II. Žaloba a vyjádření k žalobě Žaloba 2. Žalobce žalovanému rozhodnutí vytýká, že: - mu v rozporu s ustanovením § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též jen „správní řád“) nebyla poskytnuta možnost seznámit se před vydáním rozhodnutí s podklady pro jeho vydání, nebyla mu poskytnuta možnost se k věci vyjádřit ev. navrhovat vlastní důkazy, - správní orgány v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu nezjistily správně skutkový stav v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, - správní orgány nesprávně právně kvalifikovaly zjištěné jednání žalobce, když dovodily porušení příslušných ustanovení zákona o vojácích z povolání a dalších podzákonných předpisů. 3. Žalobce konkrétně uvedl, že o zahájení předmětného správního řízení se dozvěděl na základě oznámení o zahájení řízení ze dne 6. 9. 2017. Následně se písemně omluvil z ústního jednání nařízeného na den 5. 10. 2017 (zaměstnavatel jej na uvedený den neuvolnil ze zaměstnání) a telefonicky si ověřil, že jeho omluva byla akceptována. Žádný další kontakt ze strany správního orgánu žalobce nezaznamenal, a to až do doby, než mu bylo doručeno napadené rozhodnutí. Žalobce tedy neobdržel žádný přípis ze dne 18. 10. 2017 (o němž se hovoří v napadeném rozhodnutí), kterým měl být vyzván k seznámení s podklady a neobdržel ani žádnou výzvu, aby si vyzvedl písemnost uloženou na poště, a to přesto, že se žalobce v uvedeném období v místě svého bydliště zdržoval a poštu normálně přebíral. V uvedené době žalobce věděl o zahájeném řízení a věděl také, že by si nevyzvednutím jakékoliv písemnosti mohl způsobit komplikace. 4. Podle žalobce správní orgány dospěly k naprosto nesprávným skutkovým závěrům, pokud dovodily, že žalobce zavinil dopravní nehodu, a že před jízdou požil alkohol. 5. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je patrné, že správní orgány měly zřejmě k dispozici usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 2 T 211/2016-339 ze dne 13. 2. 2017, jímž byla trestní věc (týkající se téhož skutku, v němž je správním orgánem spatřováno škodlivé jednání žalobce) postoupena k vyřízení před přestupkový orgán. Žalobci však není známo, jaké další podklady z trestního spisu správní orgány provedly jako důkaz (žalovaný ani správní orgán I. stupně na žádné jiné konkrétní podklady kromě výše uvedeného usnesení neodkazují). Žalobce má za to, že z žádného podkladu trestního řízení nevyplývá, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu; tato skutečnost tedy ani nemohla být v rámci trestního řízení prokázána. Pouhé usnesení o postoupení věci k projednání v přestupkovém řízení nemůže automaticky založit domněnku ovlivnění žalobce alkoholem během jízdy. Proto lze efektivně vyloučit, že by správní orgány mohly při respektování zásady materiální pravdy dospět k závěrům, o něž svá rozhodnutí opřely. 6. Pokud jde o samotné okolnosti nehody, potvrzuje žalobce pouze jediný fakt, totiž že skutečně v době nehody vozidlo řídil. Žádné dostupné přímé ani nepřímé důkazy však nejsou způsobilé vyvrátit žalobcovo tvrzení, že bezprostřední příčinou nehody bylo zvíře, které mu nečekaně vběhlo do cesty (přítomnost toulavých psů na základně byla v trestním řízení prokázána svědecky – byly tam na ně instalovány i pasti). Neexistuje žádný přímý svědek nehody ani žádný důkaz, který by blíže objasnil její příčiny. O rychlosti jízdy vozidla v době nehody opět nesvědčí jediný relevantní či exaktní důkaz (žádný svědek, žádný posudek, žádné relevantní ohledání místa nehody). Žalobce tvrdil, že jel rychlostí povolenou, což ovšem na nezpevněné komunikaci nezabránilo smyku, který byl vyvolán strhnutím řízení kvůli zvířeti. 7. Žalobce namítl, že žádný relevantní důkaz nesvědčí o tom, že by byl v době jízdy, resp. nehody, ovlivněn alkoholem. Poukázal na to, že ze spisu vyplývá, že se po nehodě v době cca 2.00 hod místního času podrobil dechové zkoušce na alkohol přístrojem Intoxilyzer S-D5. Jedná se o nekalibrovaný přístroj, který nemá paměť provedených měření a u kterého nelze vytisknout záznam. Podle názoru žalobce nelze z údajů z tohoto přístroje absolutně vycházet. Detekovaný výsledek navíc mohl být a zřejmě také byl výrazně ovlivněn faktem, že žalobce krátce před nehodou kloktal větší množství ústní vody Listerin. Není pravdou, že by znalec nebo kdokoliv jiný vyloučil efekt Listerinu na detekování alkoholu z dechu – znalec pouze pochopitelně vyloučil průnik alkoholu při kloktání do krve – žalobce však v krvi žádný alkohol neměl. 8. Odběr krve byl žalobci proveden po deváté hodině ranní. Analýza odebrané krve byla provedena nezávisle na dvou místech. V laboratoři nemocnice ROLE 3 na základně Bagram za použití enzymatické metody (neznámo, zda z krve nebo krevního séra, kdy tato metoda je v ČR považována za neprůkaznou) s výsledkem 22 mg/dl, což by teoreticky mohlo odpovídat hodnotě cca 0,21 promile. Dále byla krev analyzována ve vojenské nemocnici Armády USA v Doveru s negativním výsledkem (No ethanol was detected.) Soudní znalec potvrdil, že použitá metoda při nízkých hodnotách „velmi chybuje“ a není odborníky považována za průkaznou. Pro úplnost lze dodat, že žalobce absolvoval ještě další dechovou zkoušku v 10.50 dopoledne s negativním výsledkem. 9. Na přítomnost alkoholu v krvi nelze usuzovat ani z jiných nepřímých důkazů, které byly prováděny před soudem v trestním řízení, kdy žádný ze slyšených svědků nepotvrdil, že by cítil ze žalobce bezprostředně po nehodě nějaký alkohol. To platí dokonce i pro svědky V., S. a B., kteří byli v bezprostřední blízkosti žalobce ihned po nehodě, neboť mu poskytovali první pomoc. Pouze jediný člověk hovořil o alkoholovém závanu, který údajně vnímal. Byl to svědek C. Ten ovšem v přípravném řízení na úřední záznam v době bezprostředně po nehodě tuto skutečnost výslovně popřel. Jeho výpověď je tedy velmi nevěrohodná. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že bylo prokázáno, že na vojenské základně, na které se nehoda stala, byl alkohol zakázaný a žádný se tam nevyskytoval. Žádný ze svědků nepotvrdil, že by někdy alkohol na této základně viděl, nebo že by věděl, jak si ho opatřit. Krátce po nehodě vojáci a vojenská policie prováděli pátrání po zbylém alkoholu a žádný na místě nenašli. Není tedy ani zřejmé, jak by si žalobce případně alkohol mohl vůbec opatřit. 10. Dále žalobce namítal nesprávnou výši škody na vozidle. Poukázal na to, že ta je dovozována pouze z částky, kterou ministerstvo zaplatilo pronajímateli vozidla dle Dohody mezi ČR (MO) a pronajímatelem vozidla o určení výše náhrady za opravu vozidla ze dne 1. 12. 2015. Podle žalobce lze s jistotou vyloučit, že by tato částka odrážela skutečnou škodu, která na vozidle vznikla, a která by dle platných právních předpisů měla představovat objektivní rozdíl hodnoty nepoškozeného a poškozeného vozidla. Částka, která byla majiteli (pronajímateli) vozidla vyplacena pouze z důvodů uvedené vzájemné dohody, takovou škodou jistě není. Uvedená dohoda nemůže žalobce v žádném případě vázat, resp. jít k jeho tíži – ad absurdum by při způsobení škody byl takto nucen