6 Afs 9/2015 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 11/2019- 36 - text  16 10 Ad 11/2019- [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: DELTA HL, spol. s r. o., IČO: 49100327 sídlem Tovární 10, Markvartice, zastoupené Ing. Otou Koškem, daňovým poradcem sídlem Tř. T. G. Masaryka 822, Nový Bor proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 o žalobách proti rozhodnutí rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, ze dne 18. 4. 2019, ag. č. RO/49/19/Va, sp. zn. S-SP-VZP-18-01401937-U8F5, a ze dne 18. 4. 2019, ag. č. RO/50/19/Va, sp. zn. S-SP-VZP-18-01401937-U8F5 takto: I. Řízení vedená Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 Ad 11/2019 a sp. zn. 10 Ad 12/2019, se spojují ke společnému projednání a nadále budou vedena pod sp. zn. 10 Ad 11/2019. II. Žaloby se zamítají. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 6 000 Kč. Uvedená částka bude vyplacena žalobkyni z účtu Městského soudu v Praze ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně, Ing. Oty Koška, daňového poradce. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 9. 7. 2019 domáhala zrušení rozhodnutí rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 18. 4. 2019, ag. č. RO/49/19/Va, sp. zn. S-SP-VZP-18-01401937-U8F5 (dále též „Napadené rozhodnutí I.“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila platební výměr vydaný Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky, regionální pobočkou Ústí nad Labem, pobočkou pro Liberecký a Ústecký kraj (dále též „správní orgán prvního stupně“) č. 4740001009 ze dne 23. 4. 2018, kterým byla žalobkyni jako plátci uložena povinnost zaplatit dle § 15 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“), dlužné pojistné ve výši 5 043 Kč (dále jen „Platební výměr I.“). Řízení o této žalobě bylo vedeno pod sp. zn. 10 Ad 12/2019. 2. Žalobkyně se dále samostatnou žalobou podanou téhož dne domáhala rovněž zrušení rozhodnutí rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 18. 4. 2019, ag. č. RO/50/19/Va, sp. zn. S-SP-VZP-18-01401937-U8F5 (dále též „Napadené rozhodnutí II.“; spolu s Napadeným rozhodnutím I. dále také jako „Napadená rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila platební výměr vydaný správním orgánem prvního stupně č. 2740001648 ze dne 23. 4. 2018, kterým byla žalobkyni jako plátci uložena povinnost zaplatit dle § 18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. penále ve výši 887 Kč (dále jen „Platební výměr II.“; spolu s Platebním výměrem I. dále také jako „Platební výměry“). Řízení o této žalobě bylo vedeno pod sp. zn. 10 Ad 11/2019. 3. Napadená rozhodnutí byla žalobkyni doručena dne 9. 5. 2019. II. Rozhodnutí žalované (Napadená rozhodnutí) 4. Žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí I. v návaznosti na podrobnou rekapitulaci předchozího průběhu řízení a shrnutí relevantní právní úpravy k námitkám zpochybňujícím závěry o chybném stanovení vyměřovacích základů u tří zaměstnanců (J.H., D.S. a P.V.) uvedla, že v případě pana H. vznikl nedoplatek na pojistném ve výši 351 Kč za měsíc leden 2016, ve kterém byl pan H. 17 dní v pracovní neschopnosti. Minimální vyměřovací základ zaměstnance přitom podle žalované nebyl dle § 3 odst. 9 písm. b) zákona č. 592/1992 Sb. snížen z důvodu pracovní neschopnosti na poměrnou část odpovídající počtu kalendářních dnů. 5. Ve vztahu k paní S. žalovaná podotkla, že pokud zaměstnavatel přijme na dohodu o pracovní činnosti pracovníka, jehož měsíční příjem nedosáhne minimálního vyměřovacího základu, je třeba, aby zaměstnanec doložil skutečnosti, které jsou rozhodné pro stanovení výše vyměřovacího základu pro případný dopočet do minimálního vyměřovacího základu, tj. aby doložil státní kategorii nebo jiný pracovní poměr, ze kterého je za něho odváděno alespoň z minimálního vyměřovacího základu. Pokud zaměstnavatel nemá průkazně tyto skutečnosti doloženy, je podle žalované povinen odvést pojistné z minimálního vyměřovacího základu. U paní S. tak vznikl podle žalované nedoplatek ve výši 3 707 Kč za období od 01/2015 do 04/2015 a od 05/2016 do 06/2016, ve kterém nepatřila mezi osoby, za které je plátcem pojistného stát, a pro něž tak neplatí povinnost dodržení minimálního vyměřovacího základu dle § 3 odst. 8 písm. e) zákona č. 592/1992 Sb. 6. V případě paní V. pak podle žalované vznikl nedoplatek ve výši 4 471 Kč za období od 07/2016 do 12/2016 a od 01/2017 do 09/2017, neboť paní V. nepatřila mezi osoby, které dle § 3 odst. 8 písm. c) zákona č. 592/1992 Sb. celodenně a řádně pečují o jedno dítě do sedmi let věku nebo nejméně o dvě děti do 15 let věku. 7. Od nedoplatku na veřejném zdravotním pojištění za tři uvedené zaměstnance ve výši 8 529 Kč pak správní orgán prvního stupně odečetl přeplatek žalobkyně ve výši 3 486 Kč, čímž bylo dlužné pojistné stanovené na částku 5 043 Kč uvedenou v Platebním výměru I. 8. V podrobnostech odkázala žalovaná na Závěrečný protokol o výsledku kontroly plateb pojistného ze dne 7. 11. 2017, jehož součástí je Závěrečná zpráva o výsledku kontroly a vyúčtování a dále pak na Platební výměr s tím, že v jeho odůvodnění, jehož součástí je i tabulka výpočtů, je podrobně vysvětlen vznik jednotlivých nedoplatků na pojistném a penále. 9. Žalovaná neshledala relevantními námitku, že zaměstnavatel není povinen provést doplatek do minimální mzdy za zaměstnance, ani námitku, že žalovaná pochybila, pokud nezahájila správní řízení s uvedenými zaměstnanci. Podle žalované není možné, aby si pojistné na zdravotní pojištění z příjmů ze zaměstnání platili zaměstnanci sami. Žalovaná poukázala na to, že zaměstnavateli je mj. uložena povinnost v § 5 zákona č. 592/1992 Sb., přičemž nemá-li zaměstnavatel průkazně doloženy skutečnosti, které ho zbavují povinnosti provádět za zaměstnance odvod pojistného v alespoň minimální výši (skutečnosti, že je zaměstnanec osobou, pro niž neplatí minimální vyměřovací základ dle ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb.), je povinen odvést pojistné nejméně z minimálního vyměřovacího základu. Plátcem pojistného je podle žalované žalobkyně jako zaměstnavatel a nikoliv jednotliví zaměstnanci. 10. V odůvodnění Napadeného rozhodnutí II. pak žalovaná nad rámec závěrů obsahově odpovídajících shora rekapitulovaným závěrům vysloveným v odůvodnění Napadeného rozhodnutí I. neshledala důvodnou námitku nezákonného vyměření penále k dosud nepravomocné pohledávce. Konstatovala, že vyměření penále není podmíněno nabytím právní moci Platebního výměru I., kterým bylo vyměřeno dlužné pojistné. Poukázala v tomto směru na § 8 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), a § 19 zákona č. 592/1992 Sb. III. Žaloby 11. Žalobkyně v žalobě proti Napadenému rozhodnutí I. v návaznosti na obecné poznámky v části II. žaloby pod prvním žalobním bodem namítala, že „u bývalých zaměstnanců pana J.H. a paní D.S. neproběhlo správní řízení, ke kterému by se mohli vyslovit a chybu vysvětlit, že nepožádali libovolného svého zaměstnavatele o doplatek do vyměřovacího základu dle § 3 odst. 10 zákona č. 592/1992 Sb., kde jim zákona tuto povinnost ukládá a mají zákonnou povinnost vůči své zdravotní pojišťovně“. Ani v případě zaměstnankyně P.V. podle žalobkyně „neproběhlo správní řízení, kde by se soudním přezkumem potvrdila nebo vyvrátila konstrukce kontroly o tom, že zkrácený pracovní úvazek 6 hodin denně je na překážku splnění podmínky v § 3 odst. 8) písm. c) zákona č. 592/1992 Sb.“. 12. Námitkami, jež je možno soustředit pod druhý žalobní bod, žalobkyně brojila proti závěrům vysloveným žalovanou ve vztahu k jednotlivým zaměstnancům. Namítla, že „pan H. dle mzdového listu v 1/2016 po nemoci skončil a neměl mzdu, z které by se doplatek do minimálního základu mohl odvést“. Dále poukázala na to, že paní S. „nastoupila s tím, že je v evidenci Úřadu práce“, a splňovala tedy podle žalobkyně podmínku v § 3 odst. 8) písm. e) zákona č. 592/1992 Sb. Žalobkyně uvedla, že „v průběhu zaměstnání tento stav podle údajů z kontroly zanikl a opět nastal“, přičemž zaměstnavatel nemá podle jejího přesvědčení „zákonné nástroje, aby tento pohyb podchytil“, není pověřen „vyžadovat na zaměstnanci jiné pracovní poměry nebo státní kategorii“, a nesmí „shromažďovat jiné údaje, než ke kterým je zákonem pověřen a jsou nutné pro jeho činnost“. Zdůraznila, že je výhradní povinností zaměstnance dle § 3 odst. 10 zákona č. 592/1992 Sb. vypořádat se s nedoplatkem do minimálního základu vůči své zdravotní pojišťovně. Doplnila, že „paní S. po nemoci (rizikovém těhotenství) skončila a neměla v době kontroly u zaměstnavatele mzdu, z které by doplatek do minimálního základu