9 As 166/2016 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 8/2018- 29 - text 8 10 Ad 8/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Aleny Pavlíčkové ve věci žalobce: ███████████████████████ bytem ███████████████████████████████ zastoupený advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21. 3. 2018, č. j. MV-18187-3/SO-2018, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2017, č. j. OSZ-77559/M-Ni-2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o jednorázový příspěvek (dále jen „předmětná žádost“) podle nařízení č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem (dále jen „nařízení č. 135/2009 Sb.“) za jeho nezákonné věznění, neboť lhůta k jejímu podání skončila dnem 31. 12. 2011, přičemž výjimka umožňující nedodržení této lhůty podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2017, č. j. 9 As 166/2016-47 (dále jen „rozsudek NSS“), se na věc nevztahuje. 2. V žalobě žalobce uvedl, že se neztotožňuje s názorem žalovaného o neaplikovatelnosti závěrů obsažených v rozsudku NSS, který v případě tamějšího žalobce připustil, aby zákonem pevně daná lhůta pro podání žádosti o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem mohla být za určitých okolností překročena, když se tamější žalobce již 8 měsíců před ukončením lhůty obrátil na soud s žádostí o rehabilitaci, zatímco žalobce ve stejné době dal pouze podnět ke stížnosti pro porušení zákona a ten byl odmítnut. Na soudy se pak s žádostí o rehabilitaci žalobce obrátil až 1. 12. 2012 a 18. 9. 2013. 3. Žalobce zdůraznil, že on i tamější žalobce začali usilovat o rehabilitaci ve stejném období, nemohli však postupovat procesně stejně, neboť tamější žalobce byl zbaven osobní svobody bez odsuzujícího rozsudku, zatímco žalobce byl ve dvou navazujících případech pravomocně odsouzen. Žalobce proto nejprve dne 6. 6. 2011 podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona, čímž postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v nejméně 60 srovnatelných kauzách. Žalobcově podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ovšem na rozdíl od uvedených případů nebylo vyhověno, což dokumentuje nepředvídatelnost situace, v níž se ocitl. Poté, co byl žalobce odmítnut, začal usilovat o „odklizení“ odsuzujících rozsudků jinou cestou. Teprve když se to podařilo, mohl požádat o vyslovení účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Přitom podáním stížnosti pro porušení zákona podle § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci mohlo být téhož výsledku dosaženo výrazně rychleji a jednodušeji. Žalobce je proto přesvědčen, že vynaložil stejné přiměřené úsilí k dosažení své rehabilitace jako žalobce v rozsudku NSS. 4. Žalobce též odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž obecně vyplývá, že ustanovení rehabilitačních předpisů je s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob (sp. zn. II. ÚS 187/2000, I. ÚS 605/03, II. ÚS 290/05, I. ÚS 565/03, I. ÚS 712/05, I. ÚS 2366/07). Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že předmětná žádost byla žalovanému doručena dne 27. 11. 2017, její součástí byla žádost o prominutí lhůty (do 31. 12. 2011) k podání žádosti, a to s odkazem na rozsudek NSS. 6. Žalovaný je nadále přesvědčen, že závěry rozsudku NSS nelze v případě předmětné žádosti použít, neboť se nejedná o skutkově shodný anebo podobný případ. Žalobce, na rozdíl od žalobce v rozsudku NSS, nepodnikl před uplynutím pro podání žádosti žádné relevantní kroky směřující k soudní rehabilitaci. Jak se až v podaném rozkladu uvádí, žalobce dne 6. 6. 2011 podal k Ministerstvu spravedlnosti dva podněty k podání stížnosti pro porušení zákona ve věci trestných činů (nenastoupení služby v ozbrojených silách a příprava trestného útoku na státní orgán). Ty byly postoupeny Nejvyššímu státnímu zastupitelství a následně ministrem spravedlnosti dne 23. 1. 2012 odloženy. Další právní kroky činěné žalobcem nemohou být relevantní, neboť byly započaty až více než rok po marném uplynutí prekluzivní lhůty. 7. Rozsudek NSS ostatně hovoří o 8 měsících jako o době, ve které nešlo vyloučit, že příslušný soud vysloví účast stěžovatele na soudní rehabilitaci a Ministerstvo spravedlnosti rozhodne o žádosti o odškodnění. V případě žalobce se však jedná o dobu necelých 6 měsíců (pozn. soudu: necelých 7 měsíců). 8. Žalobce také nevysvětlil, jaké objektivní důvody mu bránily, aby požádal o soudní rehabilitaci postupem podle zákona o soudní rehabilitaci. Uváděné chybné označení trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených sílách v tomto zákonu bylo zhojeno již v březnu 1991, jak připouští sám žalobce. Učinit tak mohl žalobce již počínaje rokem 1991, ve spojení s nárokem na přiznání jednorázového příspěvku potom účinností nařízení č. 135/2009 Sb., tj. ode dne 8. 4. 2009 (pozn. soudu: nařízení bylo schváleno dne 27. 4. 2009, platnosti nabylo dne 18. 5. 2009, účinnosti dne 1. 1. 2010). 9. Prvním krokem žalobce jsou až podněty ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 6. 6. 2011. K tomu žalovaný dodal, že v řízení posuzovaném rozsudkem NSS byl v této lhůtě již podán návrh k trestnímu soudu na vyslovení účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, což však žalobce učinil až podáním k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne 1. 11. 2012 a k Okresnímu soudu v Ostravě dne 18. 9. 2013. 10. Podněty k podání stížnosti pro porušení zákona přitom nevedly ke zrušení odsuzujících rozsudků a žalovanému nepřísluší posuzovat, zda odložení podnětů bylo nesprávné. Žalobce nic takového netvrdí a ani následně nebylo nic takového prokázáno nebo alespoň konstatováno, např. některým ze soudů, které ve věci rehabilitace rozhodovaly. Pokud by se tak stalo, bylo by zřejmě podněty ze dne 6. 6. 2011 možno považovat za relevantní (nikoli již však včasné) kroky směřující k rehabilitaci žalobce. Žalovaný podotkl, že rozhodné pro posouzení nároku na jednorázový příspěvek není to, zda by v době do 31. 12. 2011 měl žalobce nárok na rehabilitaci, ale ve smyslu § 1 odst. 1 nařízení č. 135/2009 Sb. to, zda mu byl přiznán nárok na odškodnění podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci nebo nárok na odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 podle jiných právních předpisů. 11. K judikatuře Ústavního soudu žalovaný poznamenal, že je jistě nutné ji zohlednit, dikce § 2 odst. 1 nařízení č. 135/2009 Sb. je však natolik jasná, že tu není prostor k tomu, aby správní orgán mohl při interpretaci zvolit jiný výklad než gramatický. Další vyjádření účastníků 12. V replice žalobce opětovně akcentoval, že měl na základě jiných kauz legitimní očekávání, že jeho podnětům k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 6. 6. 2011 bude vyhověno. Nemůže mu být kladeno k tíži, že projednání jeho jednoduchých podnětů trvalo více než 7 měsíců, a navíc byl jeho případ posouzen v přímém protikladu se stávající judikaturou. Současně není pravdou, že by další krok učinil až více než rok po marném uplynutí prekluzivní lhůty. Návrh na povolení obnovy řízení podal žalobce dne 10. 4. 2012, když k odložení jeho podnětů došlo 23. 1. 2012 (žalobci doručeno dne 30. 1. 2012). Teprve po povolení obnovy řízení a zastavení trestního stíhání mohl žalobce požádat o vyslovení účasti na soudní rehabilitaci. 13. Ohledně důvodů, které mu bránily, aby požádal o soudní rehabilitaci formou přezkumného řízení, žalobce uvedl, že žije cca 40 let ve Vídni, je právní laik a o tom, jak mohl na počátku 90. let postupovat během nevratné dvouleté (výjimečně tříleté) lhůty nic nevěděl. Dodal, že zákon o soudní rehabilitaci dával stejnou možnost vojenskému prokurátorovi a generálnímu prokurátorovi, který k tomu byl dokonce povinen (nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97), ani jeden však nekonal. Prokuratury byly posléze v roce 1993 zrušeny a tato povinnost přešla na ministra spravedlnosti. Posouzení žaloby soudem 14. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 15. Podle § 1 odst. 1 nařízení č. 135/2009 Sb. státní občané České re