10 Afs 148/2014 — Nejvyšší správní soud

10 Af 19/2018- 84 - text  31 10 Af 19/2018- [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: DevClub s.r.o., IČO: 24204714 sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1 zastoupeného Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2018, čj. 10266-6/2018-900000-318 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále též „žalovaný“) ze dne 24. 5. 2018, čj. 10266-6/2018-900000-318 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán prvního stupně“, „celní úřad“ či „správce daně“) ze dne 11. 9. 2017, čj. 195332/2017-510000-31 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“ či „Platební výměr“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím celní úřad vyměřil žalobci podle ustanovení § 139 ve spojení s § 92 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), spotřební daň z lihu za zdaňovací období únor 2016 ve výši 51 015 Kč. 3. Napadeným rozhodnutím, které bylo žalobci doručeno dne 24. 5. 2018, žalovaný nahradil výrok Prvostupňového rozhodnutí zcela novým výrokem ve znění: „Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“), jakožto věcně a místně příslušný správce daně podle § 6 odst. 1 písm. a), odst. 2 a § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle § 1 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), a podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyměřuje, za použití daňového řádu a zákona o spotřebních daních, právnické osobě DevClub s.r.o., Jungmannova 32/25, 110 00 Praha 1 - Nové Město, IČ: 242 04 714 (dále jen „daňový subjekt“), podle § 139 a § 147 daňového řádu, na základě postupu k odstranění pochybností podle § 89 a násl. daňového řádu spotřební daň z lihu za zdaňovací období únor 2016 ve výši 51.015 Kč, slovy: padesátjednatisícpatnáctkorunčeských (dále jen „vyměřená daň“), a to v souvislosti se zjištěním, že daňový subjekt ke dni 17. 2. 2016 v prostorách objektu na adrese Jungmannova 32/25, 115 25 Praha 1, skladoval (měl ve své detenci) lihoviny, které jsou předmětem spotřební daně podle § 67 zákona o spotřebních daních, a to zcela zjevně mimo rámec pro osobní spotřebu vymezený § 4 odst. 5 písm. c) zákona o spotřebních daních, aniž prokázal, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné nebo nabyté oprávněně bez daně, pročež se stal plátcem spotřební daně podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Dnem 17. 2. 2016 jakožto dnem zjištění, že jako plátce vybrané výrobky po nějakou dobu držel, resp. že je drží daňovému subjektu podle § 9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit (…)“. 4. Žalovaný tedy Prvostupňové rozhodnutí změnil, pokud jde o formulaci výroku, závěr o vyměření spotřební daně, její výše ani její náhradní splatnost však nebyly Napadeným rozhodnutím dotčeny. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 5. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval průběh daňového řízení, shrnul závěry uvedené v Prvostupňovém rozhodnutí, sumarizoval obsah námitek, jimiž žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí celního úřadu brojil, a popsal dosavadní postup v rámci odvolacího řízení. 6. Žalovaný předně odkázal na obsah jím vydané výzvy podle § 115 daňového řádu ze dne 19. 4. 2018, čj. 10266-3/2018-900000-318, stran hodnocení v řízení provedených důkazních prostředků. 7. Poznamenal, že v posuzovaném případě není sporu o tom, že v kontrolovaném objektu, konkrétně v přízemí kontrolovaného objektu v prostorách označených jako „Privat club“, a to v místnosti umístěné přímo proti vstupním dveřím do těchto prostor, která původně sloužila jako sklad potravin, byly ke dni druhého místního šetření skladovány lihoviny, které jsou předmětem spotřební daně podle § 67 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebních daních“), a to zcela zjevně mimo rámec pro osobní spotřebu vymezený § 4 odst. 5 písm. c) tohoto zákona. Tyto skutečnosti prokazuje podle žalovaného protokol o místním šetření ze dne 17. 2. 2016, čj. 26927-2/2016-510000-31 (dále jen „protokol o místním šetření ze dne 17. 2. 2016“), v jehož příloze je uveden přesný výčet lihovin obchodního označení Vodka Flirt (celkem 478 kusů), včetně jejich obsahu s uvedením % množství lihu, jejich výrobce a taktéž jedinečného čísla kontrolní pásky, kterými musí být lihoviny v souladu se zákonem č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 307/2013 Sb.“), označeny. 8. Stěžejní otázkou je tak podle žalovaného otázka, zda se žalobce stal plátcem spotřební daně z lihu – lihovin, které byly skladovány (nalezeny) ke dni provedeného místního šetření dne 17. 2. 2016. Žalovaný uzavřel, že celní úřad žalobce jako plátce spotřební daně z lihu - lihovin ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, u nichž vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 9 odst. 3 písm. e) tohoto zákona, označil s oporou ve shromážděných důkazech správně, neboť žalobci daňová povinnost svědčí. Žalovaný s odkazem na uvedená ustanovení konstatoval, že relevantní skutečností je právě to, že osoba, která skladuje, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně, se stává plátcem spotřební daně ex lege. Jakkoliv samotný pojem „skladování“ není obsažen v § 3 zákona o spotřebních daních (ve znění účinném ke dni 14. 1. 2016), judikatura Nejvyššího správního soudu podle žalovaného tento pojem vyložila v rozsudcích ze dne 26. 2. 2009, čj. 7 Afs 69/2007 - 85 či ze dne 20. 8. 2009, čj. 1 Afs 81/2009 - 68, kdy Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že pojem skladování by měl být vykládán spíše ve smyslu detence. Žalovaný v souvislosti s otázkou určení osoby plátce dále poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2008, čj. 30 Ca 9/2007 - 42, aprobovaný s částečnou modifikací rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2009, čj. 9 Afs 59/2008 - 80. 9. Žalovaný uvedl, že smyslem shora citované právní úpravy je postihovat za neoprávněné skladování vybraných výrobků (v daném případě lihovin) jejich skladovatele, tj. osobu, která má k těmto výrobkům vlastní subjektivní vztah. Těmito osobami mohou v obecné rovině být např. neoprávněný uživatel skladovacích prostor, podnájemce, nájemce či vlastník, u nichž je nutno prověřit postupně jejich vztah ke skladovacím prostorám. Jakkoli lze odpovědnost za skladování vybraných výrobků považovat za odpovědnost objektivní, nelze ji však chápat v tom smyslu, že za toto jednání odpovídá za všech okolností jen nájemce prostor, kde byly vybrané výrobky nalezeny. Odpovědnost nelze podle žalovaného spojovat pouze s prostorem, nýbrž v prvé řadě s předmětnými výrobky a jejich detentorem, jak je dle žalovaného uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2010, čj. 9 Afs 11/2010 - 71. S ohledem na výše uvedené je podle žalovaného pro vznik povinnosti dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních relevantní uložení vybraných výrobků u osoby, kterou lze považovat za skladovatele ve smyslu výše uvedeném, neboť shora provedený výklad pojmu skladování je použitelný i na právě projednávanou věc. Z povahy věci podle žalovaného plyne, že při určování osoby povinné k dani by se správce daně měl obracet nejprve na osoby, u nichž je detence zboží nejvíce pravděpodobná. Teprve řádně vedené důkazní řízení pak osvědčí, zda se případně tyto osoby od odpovědnosti odvést daň liberují, neboť k těmto výrobkům nemají jakýkoliv kvalifikovaný vztah (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2009, čj. 7 Afs 69/2007 - 85). Podle žalovaného však určování osoby povinné k dani nemůže být ani v těchto specifických případech svévolné či nahodilé, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2009, čj. 9 Afs 59/2008 - 80. 10. Žalovaný měl za dané situace za prokázané (postavené najisto), že žalobce měl lihoviny ve své detenci, resp. k lihovinám měl ke dni 17. 2. 2016 nejbližší (kvalifikovaný) vztah jako citovaný plátce spotřební daně z lihu: a. místní šetření bylo dne 17. 2. 2016 provedeno na podkladě oznámení zmocněnce společnosti HALALI, všeobecná pojišťovna, a.s. (dále též jen „HALALI“) na základě prvního míst