4 As 149/2017 — Nejvyšší správní soud

10 Af 56/2016- 45 - text 8 10 Af 56/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: HAVLENA v.o.s. sídlem třída J. P. Koubka 81, Blatná zastoupena společností Kofroň, daňová kancelář, k.s. sídlem Tyršova 182, Benešov proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 6. 2016, č. j. 27167/16/5300-21443-708158, a č. j. 27296/16/5300-21443-708158, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobkyně je insolvenční správkyní společnosti EURO SEKOMA s.r.o. (dále jen „úpadce“), na jejíž majetek byl s účinky ode dne 26. 3. 2015 prohlášen konkurs. Nyní projednávanou žalobou se žalobkyně domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí žalovaného, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o výši DPH úpadce za zdaňovací období říjen a listopad 2012. Úpadci, který obchodoval především s pohonnými hmotami, byla doměřena vyšší než tvrzená daň, neboť žalovaný dospěl k závěru, že nebyl prokázán vznik nároku na odpočet daně v plné výši, v níž byl nárok uplatněn. Žalovaný se též ztotožnil se závěrem Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně I. stupně“), že nebylo prokázáno uskutečnění zdanitelných plnění poskytnutých ze strany úpadce, avšak i přesto ve vztahu k těmto plněním vyměřil daň na výstupu, neboť povinnost přiznat daň úpadci vznikla již na základě vystavení daňových dokladů, v nichž byla daň uvedena. II. Napadená rozhodnutí 2. Žalovaný v napadených rozhodnutích zaprvé dospěl k závěru, že úpadce neprokázal svá tvrzení o zdanitelných plněních, která přijal od společnosti Teldorix s. r. o., a o vývozu zboží do státu mimo Evropskou unii, konkrétně chorvatské společnosti WER Co d. o. o. Úpadci tedy nebyl přiznán uplatněný nárok na odpočet daně na vstupu související s těmito plněními. 3. Dále se žalovaný ztotožnil se skutkovým zjištěním správce daně I. stupně, dle nějž úpadce nemohl reálně poskytnout plnění deklarovaná v říjnu 2012 pro společnost MARPE, s.r.o. (dále jen „Marpe“), neboť nedisponoval zbožím, které mělo být předmětem těchto plnění. K témuž skutkovému závěru dospěl žalovaný ohledně plnění deklarovaných v listopadu 2012 pro společnost TOMINA OIL s.r.o. (dále jen „Tomina Oil“). Žalovaný však, na rozdíl od správce daně I. stupně, dospěl k závěru, že povinnost odvést daň na výstupu úpadci vznikla podle § 108 odst. 1 písm. k) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, (dále jen „zákon o DPH“) již vystavením daňových dokladů, v nichž byla daň uvedena, a to bez ohledu na reálné uskutečnění poskytnutých zdanitelných plnění. III. Žaloba 4. Žalobkyně v žalobě zaprvé namítala, že daňová kontrola nebyla řádně zahájena, neboť úpadce byl při jejím zahájení zastoupen zmocněnkyní na základě plné moci, již správce daně I. stupně následně vyhodnotil jako vadnou. Další procesní pochybení žalobkyně spatřovala v tom, že nedošlo k projednání zprávy o daňové kontrole na ústním jednání, ačkoliv se žalobkyně z ústního jednání řádně omluvila a žádala jeho konání v jiném termínu. 5. Pokud jde o věc samu, uvedla žalobkyně, že dle jejího názoru plnění úpadce ve prospěch společnosti Marpe nebyla fiktivní a jejich uskutečnění bylo v daňovém řízení prokázáno. Plnění ve prospěch společnosti Tomina Oil naopak dle žalobkyně fiktivní byla. Dále žalobkyně uvedla, že úpadce dle jejího názoru neplnil v daňovém řízení své důkazní povinnosti, a proto měla být daň stanovena na základě pomůcek v souladu s § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, (dále jen „daňový řád“). IV. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobní body namítající vady řízení jsou zcela účelové, neboť byly poprvé uplatněny až v žalobě. Úpadce byl dle názoru žalovaného v daňovém řízení zcela pasivní a neprokazoval svá tvrzení. Daň však bylo možné stanovit na základě předložených daňových evidencí, a tedy nebylo namístě daň stanovit podle pomůcek. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze 7. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (srov. § 75 odst. 2 s. ř. s.), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.). 8. Soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila v podání ze dne 1. 9. 2016 a žalovaný po poučení soudem nevyjádřil s projednáním věci bez jednání nesouhlas. 9. Nejprve bylo třeba zabývat se otázkou, zda žalobkyně byla aktivně legitimována k podání žaloby. Otázkou vztahu insolvenčního řízení a řízení před správními soudy se obecně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017 - 121, č. 3767/2018 Sb. NSS, dle nějž se na řízení ve správním soudnictví neuplatní ustanovení § 140a až 140c zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a tedy i po rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku může úpadce vlastním jménem podávat žaloby proti správním rozhodnutím, která se týkají majetkové podstaty. V rozsudku ze dne 29. 8. 2018, č. j. 10 Afs 179/2017 - 32, č. 3803/2018 Sb. NSS, dále Nejvyšší správní soud dovodil, že se uvedené závěry rozšířeného senátu vztahují na podání žaloby proti jakémukoliv správnímu rozhodnutí. 10. Skutečnost, že žalobu proti správnímu rozhodnutí může podat úpadce, však ještě nevylučuje její podání insolvenčním správcem. V rozsudku ze dne 30. 4. 2019, č. j. 2 Afs 318/2018 - 42, bodu 10, Nejvyšší správní soud uvedl, že „vzhledem k možným rozdílům v motivaci aktivně vystupovat před správními soudy a k tomu, že předmětem soudního přezkumu je vždy určitý akt veřejné správy (např. rozhodnutí správce daně) a správní soudy testují zákonnost v zásadě jen z pohledu řádně uplatněných žalobních bodů, je žádoucí umožnit jak insolvenčnímu správci, tak dlužníku, aby iniciovali soudní přezkum správních aktů i ve věci plnění daňových povinnosti úpadce v režimu daňového řádu“. 11. Městský soud má za to, že z nyní projednávané žaloby jednoznačně vyplývá, že ji podala žalobkyně jako insolvenční správce úpadce vlastním jménem. Takto je žaloba označena v záhlaví i závěru a také v plné moci připojené k žalobě je jako účastník řízení označena přímo žalobkyně jako insolvenční správkyně. Odůvodnění žaloby je sice na některých místech formulováno zavádějícím způsobem, neboť jako „žalobce“ je střídavě označována žalobkyně (insolvenční správkyně) i úpadce (daňový subjekt). Tato zmatečnost však nic nemění na tom, že ji podala žalobkyně jako insolvenční správkyně, a nikoliv úpadce. Z výše uvedeného vyplývá, že její žaloba je přípustná. 12. Úpadce naopak žádnou žalobu proti napadeným rozhodnutím nepodal. Městský soud jej poučil o možnosti uplatnit v tomto řízení práva osoby zúčastněné na řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2020, č. j. 5 Afs 100/2019 - 55, bod 29). Úpadce však ve stanovené lhůtě práva zúčastněné osoby neuplatnil. 13. Dále soud zvažoval, které části žaloby lze považovat za žalobní body a zda jsou všechny uplatněné žalobní body přípustné. Je třeba přisvědčit žalovanému, že žaloba byla formulována nevhodným způsobem, který jí podstatně ubírá na srozumitelnosti. Drtivou většinu textu žaloby totiž tvoří rekapitulace průběhu správního řízení, jíž se jen na některých místech prolínají vlastní tvrzení žalobkyně. Jelikož však lze za žalobní bod považovat „každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, bod 33), bylo možné některé pasáže žaloby vyhodnotit jako žalobní body. 14. Žalobní bod týkající se plnění poskytnutých ze strany úpadce společnosti Marpe v říjnu 2012 byl však nepřípustný. Žalobkyně se totiž shodovala se závěrem žalovaného, že z těchto plnění měla být úpadci vyměřena daň na výstupu. Konkrétně v části IV. žaloby uvedla, že „dle názoru žalobce vystavené faktury a bezhotovostní platby za dodání zboží společnosti MARPE nejsou účelové, daňová povinnost vznikla na základě skutečného dodání zboží a uskutečnění zdanitelných plnění“. Ohledně výše vyměřené daně tedy mezi žalobkyní a žalovaným není sporu. Žalobkyně polemizovala jen se závěrem žalovaného, že faktické uskutečnění plnění žalobkyně vůči společnosti Marpe nebylo prokázáno, a že povinnost odvést daň vznikla jen na základě vystavení příslušných daňových dokladů. Tato námitka ale směřovala pouze proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoliv proti jeho výroku. Žaloba směřující jen proti důvodům správního rozhodnutí je podle § 68 písm. d) s. ř. s. nepří