7 As 21/2008 — Nejvyšší správní soud

11 A 12/2020- 36 - text 12 11 A 12/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudkyň JUDr. Jitky Hroudové a JUDr. Hany Veberové v právní věci žalobce: M. B., nar. X, stát. příslušnost Ukrajina, bytem X zastoupeného Mgr. Václavem Klepšem, advokátem, sídlem Baranova 1026/33, Praha 3 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, P. O. Box 21/OAM, Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2020, č. j. OAM-2915-11/ZR-2019 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2020, kterým zrušil platnost povolení žalobce k dlouhodobému pobytu na území za účelem podnikání z důvodu naplnění podmínek § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tj. spáchání úmyslného trestného činu. 2. Žalobce namítá nezákonnost způsobenou chybným právním názorem žalovaného a nedostatečně zjištěným skutkovým stavem a rovněž nepřezkoumatelností napadaného rozhodnutí. 3. Žalobce nejprve namítá, že žalovaný neposuzoval přiměřenost dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017-29, ve kterém Nejvyšší správní soud dovozuje, že posuzování přiměřenosti je nezbytné bez ohledu na to, zda je výslovně stanoveno zákonem, a to zejména s ohledem na zájem dítěte a požadavky evropské legislativy. Žalobce připouští, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se vztahuje k ukončení pobytu podle § 50 zákona o pobytu cizinců, avšak je přesvědčen, že závěry jsou aplikovatelné i v jeho případě, neboť přiměřenost dopadu o zrušení pobytu do soukromého a rodinného života je vyžadována i Směrnicí rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003, o právu na sloučení rodiny, konkrétně v čl. 17, případně ve spojení s čl. 6 odst. 2. Dále odkázal na čl. 2 písm. d) o sloučení rodiny a dovozuje, že není možné na základě tohoto vymezení limitovat dopad Směrnice pouze na osoby, které na území ČR pobývají specificky podle § 42a zákona o pobytu cizinců či jiného ustanovení, kde se výslovně odkazuje na rodinný účel. Ustanovení směrnice je nutné aplikovat na veškeré osoby, pro které je soužití s rodinnou reálným účelem pobytu či jedním z reálných účelů pobytu. Žalobce pak dále poukazuje i na další rozsudky Nejvyššího správního soudu, ze kterých vyplývá, že se žalovaný měl zabývat otázkou, zda napadené rozhodnutí mohlo představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, a to bez ohledu na to, že zákon o pobytu cizinců v daném řízení posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákon nevyžadoval. Dále pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39, odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která stanovila určité faktory, které musejí být v cizineckých věcech brány v potaz s tím, že Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl, že kritéria byla vytvořena primárně v souvislosti s přezkumem vyhoštění cizinců, ale že je považuje za aplikovatelná i na rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu. Rozhodnutí proto považuje za nezákonné a nesprávné, neboť žalovaný posouzení dopadu rozhodnutí do poměru žalobce odmítl provést vůbec a nerespektoval tak čl. 8 Úmluvy. 4. Dále žalobce poukazuje na to, že ve svém vyjádření ze dne 16. 12. 2019 namítal, že žalovaný musí zahrnout do spisu i další podklady pro posouzení přiměřenosti, takže pokud soud dospěje k závěru, že posouzení přiměřenosti mělo proběhnout, pak je nedostatečnost skutkových zjištění zcela zjevná. Za zásadní pro vyhodnocení považuje skutečnost, že na území ČR žije společně se svým nezletilým synem a manželkou již 12 let, což žalovaný ale nikdy nerozporoval. 5. Žalobce dále namítá rozpor napadeného rozhodnutí s rozhodnutím trestního soudu, neboť na území ČR je povinen vykonat trest obecně prospěšných prací, které mu byly uloženy s výměrou 250 hodin, a to pravidelně ve čtvrtky. Tyto mají (za předpokladu 8 hodinových směn jen 1x týdně) pokračovat ještě více než půl roku. Dojde-li ke zrušení jeho pobytu, nebude moci pokračovat v plnění povinnosti uložené soudem. Považuje tedy za nepřípustné, aby se povinnosti ukládané správním orgánem dostávaly do přímého rozporu s povinnostmi ukládanými soudem. Podobná situace je i ve vztahu k peněžitému trestu, který činí 100 000 Kč. Fungující živnost má totiž v ČR a díky té je schopen tuto částku postupně hradit. Poslední splátka má být zaplacena v červenci 2020. Pokud přijde o příjem, nebude moci peněžitý trest splatit. Pokud by na Ukrajině získal zaměstnání, nemůže s ohledem na průměrnou výši výdělku na Ukrajině dosáhnout částky dostatečné pro splnění peněžitého trestu v souladu s rozhodnutím soudu. Zrušení pobytu by tak směřovalo přímo proti možnosti naplnění soudního rozhodnutí, ale i proti veřejnému zájmu, tedy zájmu společnosti na uhrazení peněžitého trestu. Považuje za rozporné se základními principy právního státu, aby byl nucen volit mezi dvěma porušeními stanovených povinností. Odkázal přitom na § 339 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, podle kterého je odklad možný pouze do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí na základě zdravotních důvodů. Přeměna je možná pouze na trest domácího vězení, peněžitý trest nebo trest odnětí svobody. Žádné z těchto řešení není v souladu s veřejným zájmem (naopak státu přináší neúčelné náklady místo financí z plnění peněžitého trestu a výkon veřejně prospěšných prací) a dále zdůraznil, že žádné z těchto řešení nemůže být realizováno ve lhůtě 30 dnů, kterou mu pro vyřízení potřebných záležitostí stanovil žalovaný. 6. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost nápadného rozhodnutí, protože ačkoli již ve svém vyjádření citoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 24/2017-29 a č. j. 8 Azs 290/2018-27, žalovaný se k těmto rozhodnutím vůbec nevyjádřil a naopak citoval jiná rozhodnutí, za účelem dovození opačného závěru, že posouzení přiměřenosti není možné a nutné. Namítá nesprávnou citaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze strany žalovaného a vyjádřil přesvědčení o neaktuálnosti odkazované judikatury. Pokud žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Azs 348/2017-27 považuje tuto citaci za neúplnou a zavádějící. Z tohoto rozhodnutí totiž vyplývá závěr, že přiměřenost za určitých okolností musí být posuzována. Rozhodnutí žalovaného tedy není podloženo žádnou relevantní judikaturou a judikaturu Nejvyššího správního soudu užívá zcela nekompetentně, zřejmě dezinpretuje či selektivně cituje pouze část textu tak, že zcela obrátí jeho význam. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy spatřuje - ve zcela chaotickém a účelovém způsobu práce s judikaturou - v absenci vypořádání argumentace žalobce založené na judikatuře - v absenci individualizovaného vypořádání potencionálního rozporu s Úmluvou - v absenci skutečného vypořádání námitky spočívající v rozpornosti s povinností uloženou soudem. 7. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě zdůraznil, že správní řízení bylo zahájeno proto, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, a to navíc opakovaně. Nebýt jednání samotného žalobce, nebyl by dán důvod pro zrušení jeho povolení k pobytu ani důvod pro vydání napadeného rozhodnutí. Správní řízení je pouze důsledkem závadového jednání žalobce, který si jako 3 x odsouzený recidivista a neúspěšný žadatel o povolení k trvalému pobytu musel být vědom toho, že takové jednání bude mít důsledky nejen v rovině trestněprávní, ale i v rovině cizineckého práva. Žalobce sám ohrozil realizaci svého pobytu v ČR, svého soukromého a rodinného života a života svých nejbližších. Proto není možné, aby žalobce bez ohledu na svou rodinu páchal trestnou činnost a teprve po té, co má nést následky, na existující rodinné vazby začal poukazovat. Žalovaný si je vědom toho, že žalobce má na území ČR vytvořené rodinné zázemí a nijak to ani nezpochybňuje. Pokud cizinec pobývá na území jiného státu dlouhodobě, je více než pravděpodobné, že si rodinné a sociální vazby vytvoří, přesto je ale stále posuzován jako cizinec. Právní řád ČR nezakotvuje právo cizince na pobyt na území ČR, takové právo mají pouze občané ČR podle čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, což judikoval i Ústavní soud v usnesení č. j. III. ÚS 260/04 ze dne 9. 6. 2004. Žalobce spácháním úmyslného trestného činu, za nějž byl pravomocně odsouzen, naplnil podmínku uvedenou v § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Česká republika má zájem na tom, aby se na jejím území zdržovali pouze ti cizinci, kteří právní předpisy dodržují, a není důvodné nadřazovat individuální právo pobytu žalobce nad veřejný zájem ČR na ochraně společnosti. Přitom odkázal na rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2008