4 Azs 99/2007 — Nejvyšší správní soud

13 Az 78/2018- 36 - text 10 pokračování 13Az 78/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: I. S., narozený dne x. x. xxxx státní příslušností Ukrajina bytem v ČR: XXXX proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2018 č. j. OAM-484/ZA-ZA11-K02-2018 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). 2. Žalobce ve své žalobě zopakoval svá tvrzení sdělená žalovanému při pohovoru dne 12. 6. 2018. Měl za to, že ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany dostatečně vylíčil, jaké důvody ho vedly k podání žádosti a čeho konkrétně se obává. Věnoval se výkladu pojmu „pronásledování“ a byl přesvědčen o tom, že v jeho případě byl dán důvod pro udělení azylu dle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, konkrétně pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině. Dále byl toho názoru, že pokud by nebyly shledány důvody pro udělení azylu, splnil alespoň podmínky pro udělení doplňkové ochrany, neboť v případě návratu do vlasti by jemu, jeho manželce a nezletilému synovi hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy v podobě nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání. Domníval se, že je uprchlíkem, neboť nedostavení se k odvodové komisi je trestným činem, bude vystaven přísnému trestu z důvodu příslušnosti k určité společenské vrstvě a pro své politické názory. Namítal, že žalovaný tuto skutečnost bagatelizoval. Jeho politické a morální přesvědčení je v rozporu s tímto postupem. Poznamenal, že hrozící vážná újma byla prokázána, a to s ohledem na veřejně dostupné informace o situaci na Ukrajině. Žalovanému vytýkal, že nepostupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013 č. j. 8 As 18/2012-45, pokud jde o právo na respektování rodinného a soukromého života. Podle něj žalovaný nedostatečně posoudil jeho konkrétní situaci, poměry na Ukrajině se v posledním měsíci změnily, neboť byl vyhlášen válečný stav, jeho obava tudíž vzrostla. Uvedl, že smrt svého bratra nepovažuje za náhodu, čímž chtěl upozornit na porušování základních lidských práv v podobě práva na informace a na svobodný přístup k nim. Poznamenal, že umožnění bezvízového styku otevřelo občanům Ukrajiny vstup na území a jednotlivé členské státy vyřešily přístup na svůj trh práce způsobem, který je dostupný pro širokou ukrajinskou veřejnost, Česká republika v tomto ohledu přístup na trh práce nezměnila, přestože je akutní nedostatek pracovních sil. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu (např. na nález sp. zn. 19/98), ve které nebyl tolerován postup orgánů veřejné moci a obecných soudů spočívající ve formalismu a použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Domníval se, že jeho vycestování by bylo v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, bylo dáno nebezpečí vážné újmy dle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu. 3. Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané žaloby a odkázal na obsah správního spisu. Poukázal na to, že vycházel z výpovědi žalobce a z informací ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, které shromáždil v průběhu správního řízení. Poznamenal, že při pohovoru žalobci umožnil sdělit vše, co považoval za podstatné, pokud jde o důvody podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, umožnil mu také seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním. Trval na tom, že se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Co se týče námitky žalobce týkající se bezpečnostní a politické situace na Ukrajině, žalovaný konstatoval, že se touto problematikou podrobně zabýval na základě shromážděných aktuálních zpráv, věnoval se i otázce výkonu vojenské služby, náhradní vojenské služby na Ukrajině a odmítnutí nástupu do vojenské služby. Byl toho názoru, že tyto skutečnosti obecně nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany a odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 10 Azs 12/2018-31. K probíhajícímu konfliktu na východě Ukrajiny podotkl, že ho nelze považovat za důvod pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Upozornil na to, že žalobce vlast opustil dobrovolně v roce 2014, údajně pro vznik ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny a pro obavy z povolání do bojů. Po skončení platnosti turistického víza zde pobýval nelegálně, spoléhal na svou manželku, která se pokusila vyřídit si zde pobyt. Za zcela zásadní žalovaný považoval, že žalobce po celou dobu zhruba čtyřletého pobytu na území České republiky nejevil žádný zájem o mezinárodní ochranu, podle něj je nezpochybnitelné, že žalobce chápe institut mezinárodní ochrany jako legalizační prostředek k pobytu na území České republiky. Poznamenal též, že žalobce dne 25. 2. 2018 dobrovolně vycestoval na Ukrajinu za účelem vyřízení si dokumentů ke svému pobytu na území České republiky. Ve vlasti i s manželkou pobývali do 10. 3. 2018, bez jakýchkoli problémů vycestovali zpět do České republiky. Žalovaný byl toho názoru, že pokud by žalobce skutečně palčivě pociťoval jím prezentované obavy, o mezinárodní ochranu by nepochybně požádal o několik let dříve, nejpozději po návratu z Ukrajiny v březnu roku 2018, což ani v tuto dobu neučinil, přestože možnost bezesporu měl. Připomněl, že mezinárodní ochrana je mimořádným institutem, lze ji udělit jen v zákonem stanovených případech. Legalizaci pobytu na území České republiky nelze považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, k tomu slouží instituty dané zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Uzavřel, že se nedopustil žádné nezákonnosti, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu a správním řádem, a to na základě dostatečných a řádným způsobem opatřených podkladů. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [ust. § 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. 5. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., jelikož žalobce k výzvě soudu ve stanovené dvoutýdenní lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním věci a žalovaný výslovně souhlasil s projednáním věci bez jednání. 6. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce dne 7. 6. 2018 požádal o udělení mezinárodní ochrany. Ke své žádosti uvedl, že je ukrajinské národnosti, je schopen se dorozumět česky a ukrajinsky, je křesťanského, pravoslavného vyznání. Nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani nebyl nijak politicky aktivní. Je ženatý a má syna, jeho manželka se synem také v České republice žádají o udělení mezinárodní ochrany. Na území České republiky přicestoval dne 10. 3. 2018 letecky z Kyjeva, v České republice však pobývá již od roku 2014. Je zdravý. O udělení mezinárodní požádal, neboť do roku 2011 pracoval jako důstojník ukrajinské armády. V souvislosti s vojenským konfliktem na východě Ukrajiny se obával, že by byl jako specialista povolán. Nechce vstoupit do armády a bojovat. 7. Při pohovoru dne 12. 6. 2018 dále sdělil, že se narodil v obci XXX, od roku 2002 do roku 2006 studoval vojenskou školu v XXX, po skončení školy dostal hodnost poručíka, nastoupil do služby ve městě XXX. V roce 2008 byl převelen do města XXX, v roce 2009 se oženil. V roce 2011 ukončil vojenskou službu, poté asi rok rozvážel stavební materiál. V letech 2012-2013 pracoval v Rusku jako truhlář. V roce 2014 pracoval v Polsku jako zedník. Ke konci roku 2014 odjel do České republiky. V armádě byl velitelem motostřelecké roty, prováděl výcvik ostřelovačů. Z armády odešel, neboť tam byla korupce, nízká výplata a pracovní vztahy nebyly dobré. Ukrajinu opustil z důvodu vzniku vojenského konfliktu na východě Ukrajiny a strachu z povolání do bojů. Chtěl jet do České republiky, je mu blízký jazyk a má zde kamarády, kteří mu mohou pomoci. Po skončení platnosti turistického víza zde pobýval nelegálně. Pobytovou otázku neřešil, domluvil se s manželkou, že ona si zde zkusí vyřídit pobyt a on by pak dostal vízum za účelem sloučení, ale nedopadlo to dobře. Ukrajinu navštívil dne 25. 2. 2018, chtěl si vyřídit dokumenty k pobytu v České republice, konkrétně získat výpis z rejstříku trestů. Ten ale nedostal, neboť mu