6 As 144/2013 — Nejvyšší správní soud

14 A 181/2018- 36 - text 13 14 A 181/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Jana Kratochvíla ve věci žalobce: FTV Prima, spol. s.r.o., IČO 48115908 sídlem Na Žertvách 132/24, Praha 8 – Libeň zastoupený advokátkou Mgr. Ludmilou Kutějovou sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 12. 6. 2018, č. j. UOOU-12027/17-24, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Od ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byl zamítnut jeho rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 27. 3. 2018, č. j. UOOU-12027/17-14 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 20 000 Kč za spáchání přestupku podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých předpisů, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), neboť porušil svým jednáním povinnost stanovenou v § 9 zákona o ochraně osobních údajů, tedy zpracovával citlivé údaje bez výslovného souhlasu subjektu údajů mimo případy uváděné v § 9 písm. b) až i) citovaného zákona. 2. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti. 3. Žalobce v pořadu Krimi zprávy odvysílaném dne 20. 11. 2017 v čase 19:25 hod uvedl následující informace: „Jednoho z těchto partnerů prý jen shodou okolností nenakazil, druhého ale údajně ano a v současnosti už trpí nemocí AIDS. S. (tedy obviněný; poznámka soudu) ale důrazně popírá, že by s tímto mužem měl někdy pohlavní styk. A částečně za pravdu dnes dal S. i znalec z oboru psychologie. Korunního svědka, který se mimochodem nedávno přejmenoval na J. D., označil za nevěrohodného. Lidově řečeno nevypovídal pravdu o tom, co se stalo. Mimochodem dokládá to i jeho trestní rejstřík, kdy byl celkem čtrnáctkrát trestaný pro majetkovou trestnou činnost.“ 4. Žalovaný v prvoinstančním rozhodnutí shledal žalobce vinného ze spáchání přestupku podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, neboť zpracovával osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů mimo případy uvedené v zákoně, kterého se, jako správce osobních údajů podle § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů, dopustil tím, že v pořadu Krimi zprávy zveřejnil informace o zdravotním stavu osoby svědka a poškozeného v trestním řízení, o kterém pojednávala reportáž, který si změnil jméno na J. D. (dále jen „subjekt údajů“), a to že byl nakažen virem HIV a v současnosti již trpí nemocí AIDS, a dále informaci o jeho odsouzení za trestný čin, tedy že byl celkem čtrnáctkrát trestaný pro majetkovou trestnou činnost, tedy citlivé údaje ve smyslu § 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů. Tím porušil povinnost stanovenou v § 9 zákona o ochraně osobních údajů, tedy zpracovávat citlivé údaje s výslovným souhlasem subjektu údajů a bez tohoto souhlasu pouze při naplnění některého z ustanovení § 9 písm. b) až i) téhož zákona. 5. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že právo na ochranu soukromí upravené v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) v daném konkrétním případě převažuje nad právem svobody projevu dle čl. 17 Listiny, a to s ohledem na charakter údajů, které byly zveřejněny. Dále uvedl, že i když předmětnou informaci subjekt údajů uvedl v rámci veřejného líčení, neopravňuje to žalobce tuto informaci včetně osobních údajů dále zveřejnit prostřednictvím sdělovacích prostředků, pokud takovému zveřejnění vůči neomezenému okruhu osob nesvědčí veřejný zájem. 6. Při stanovení výše pokuty správní orgán přihlédl především k povaze a závažnosti přestupku, přičemž měl za to, že závažnost přestupku zvyšuje především charakter zveřejněných osobních údajů (informace o tom, že někdo trpí nemocí AIDS, je pro takovou osobu vysoce stigmatizační). Závažnost přestupku zvyšuje dále skutečnost, že vysílání žalobce je dostupné v celé České republice a že žalobce odvysílal reportáž ve sledované zpravodajské relaci v hlavním vysílacím čase, čímž údaje zpřístupnil rozsáhlému okruhu příjemců. Na druhou stranu závažnost přestupku snižuje skutečnost, že se zpracování týkalo jediného subjektu údajů. K povaze činnosti žalobce žalovaný uvedl, že je profesionálem v oboru, kde dochází k rozsáhlému zpracování osobních údajů, což míru škodlivosti přestupku zvyšuje. Polehčující či přitěžující okolnosti ve smyslu § 39 a 40 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), správní orgán I. stupně neshledal. 7. K rozkladu žalobce předsedkyně žalovaného prvostupňové rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění konstatovala, že ochrana osobních údajů a právo na informační sebeurčení představuje legitimní limit svobody projevu a práva vyhledávat a šířit informace. Nelze přitom směšovat zákonné licence podle občanského zákoníku a právní tituly podle zákona o ochraně osobních údajů. Předsedkyně žalovaného se ztotožnila s názorem správního orgánu I. stupně, že veřejným zájmem nemůže být pouhá zajímavost pro veřejnost, ale informace by měly být potřebné pro veřejný život, využitelné pro utváření politických názorů a pro vnímání a posuzování činnosti státních orgánů, politiků a dalších veřejný život společnosti ovlivňujících úředníků. V dané věci přitom bylo možno dosáhnout účelu podání informace o trestním řízení i bez přiřazení citlivých údajů ke svědku a poškozenému v řízení, neboť toto přiřazení pouze zvýšilo diváckou atraktivitu reportáže a žádným výrazným způsobem nezvýšilo její informační hodnotu, zatímco intenzivně zasáhlo do soukromí subjektu údajů. Ve shodě s prvoinstančním rozhodnutím předsedkyně žalovaného odmítla, že žalobce mohl předmětné údaje zveřejnit, neboť šlo o údaje, které subjekt údajů sám zveřejnil v rámci veřejného hlavního líčení. Účelem sdělení informací orgánům činným v trestním řízení ze strany svědka není umožnění jejich volného zpracování ve smyslu § 9 písm. g) zákona o ochraně osobních údajů. Závěrem uvedla, že k hodnocení dostatečné škodlivosti není zapotřebí zkoumat, zda k sociálnímu vyloučení subjektu údajů reálně došlo, ale škodlivým je už samotný vysoký stupeň rizika tímto hrozící. Nadto nešlo o zásah do práv např. odsouzené osoby, nýbrž osoby, jež v řízení vystupovala jako poškozená osoba a svědek. II. Obsah žaloby 8. Žalobce namítá, že subjekt údajů již před odvysíláním reportáže sám osobní údaje dobrovolně zveřejnil, jak předpokládá ustanovení § 9 písm. g) zákona o ochraně osobních údajů, a to v průběhu veřejného soudního řízení, kde vypovídal jako svědek. Soudní řízení je veřejné a může jej kdokoliv vyslechnout, a proto je nutno považovat výpověď před soudem za veřejné sdělení (v daném řízení nebyla veřejnost z jednání vyloučena). 9. Žalobce uvádí, že je jeho povinností informovat veřejnost o celospolečensky významném dění a otázkách veřejného zájmu, přičemž do kategorie otázek veřejného zájmu bezpochyby spadá kriminální činnost. Součástí vysílané reportáže muselo být zdůvodnění, proč odvolací soud změnil dříve vydaný rozsudek a proč byl korunní svědek (subjekt údajů) označen za nevěrohodného. Uvedení informací o provedeném znaleckém posudku z oblasti psychologie, o četné majetkové trestné činnosti, a i o jeho zdravotním stavu s ohledem na skutečnost, jaký trestný čin byl před soudem projednáván, tak byly zásadními okolnostmi pro pochopení změny soudního rozhodnutí. A s touto argumentací se navíc žalovaný ve svých rozhodnutích ani nevypořádal. 10. Žalobce dále sděluje, že subjekt údajů nepatří do zvláštní kategorie poškozených taxativně stanovených trestných činů ve smyslu § 8b odst. 2 zákona trestního řádu a není tedy poškozeným dle § 8b odst. 3 téhož zákona. 11. Žalobce se dovolává ochrany svobody projevu, kdy namítá, že žalovaný neprovedl test proporcionality ani nezkoumal, jak jednání žalobce konkrétně zasáhlo do práv subjektu údajů. Nijak ani nedokázal společenskou škodlivost skutku a jeho závažnost ve smyslu § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky. Taktéž nepostavil najisto, zda subjekt údajů se se svými osobními údaji netají a nezveřejňuje je i mimo soudní řízení, či zda mu vznikla nějaká škoda. 12. Žalobce tvrdí, že pokud by bylo zjištěno pochybení při zpracovávání osobních údajů, je ochrana soukromí civilněprávními prostředky v případě zpravodajství dostatečná (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4035/14). V napadených rozhodnutích však nebylo nikterak zdůvodněno, proč nejsou soukromoprávní prostředky v projednávané věci