4 As 269/2018 — Nejvyšší správní soud

15 A 80/2019- 96 - text 9 15 A 80/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyní Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š. proti žalované: Vězeňská služba České republiky sídlem Soudní 1672/1a, 140 00 Praha o žalobě ze dne 25. 10. 2018 na ochranu proti nečinnosti žalované spočívající v nevyřízení žádosti žalobce ze dne 1. 6. 2018 o poskytnutí informací v oblasti péče o tělesně postižené adresované Věznici Kynšperk nad Ohří takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce podal ke Krajskému soudu v Plzni žalobu datovanou dnem 25. 10 2018, kterou se domáhal ochrany proti nečinnosti žalované, kterou spatřoval v nevyřízení jeho žádosti ze dne 1.6.2018 o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“) v oblasti péče o tělesně postižené adresované Věznici Kynšperk nad Ohří. Jako žalovanou žalobce v žalobě označil Vězeňskou službu České republiky, Věznici Kynšperk nad Ohří. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2013 č.j. 30A 286/2018 – 45 byla žaloba postoupena k vyřízení Městskému soudu v Praze. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že v rámci občanské aktivity vězněných s názvem Pankrácká výzva 2015, která se mj. zabývá úrovní dodržování základních lidských práv a svobod ve výkonu vazby, trestu i zabezpečovací detenci a provádí soustavný sběr informací od veřejné správy a samosprávy za účelem popisu závažných deliktů vězněných osob, zaměstnanců i příslušníků Vězeňské služby České republiky podal dopisem ze dne 1. 6. 2018 adresovaným Vězeňské službě ČR, Věznici Kynšperk and Ohří žádost o poskytnutí informací v oblasti péče o tělesně postižené, které blíže vymezil pod body 1-10 uvedené žádosti. Žalovaná se svým přípisem adresovaným žalobci snažila přenést informační povinnost v postavení povinného subjektu na nadřízený orgán, tj. na Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky, s čímž však žalobce nesouhlasil. Proti tomuto nezákonnému postupu podal dne 13. 8. 2018 prostřednictvím své právní zástupkyně advokátky Mgr. Lenky Vančurové stížnost podle § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona, avšak do dne podání žaloby neobdržel žádné rozhodnutí, ani mu není známo, zda žalovaná postoupila stížnost a spisový materiál podle § 16a odst. 5 informačního zákona nadřízenému orgánu. Podle žalobce se v dané věci jedná o nezákonnou, tj. právem nepřípustnou nečinnost žalované v postavení správního orgánu, a proto navrhl, aby soud přikázal žalované, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení rozsudku zjednala nápravu při vyřizování žádosti žalobce ze dne 1. 6. 2018 a vydala rozhodnutí ve věci. 3. Vězeňská služba České republiky, Věznice Kynšperk nad Ohří Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 4. 1. 2019 konstatovala, že jí byl dne 29. 6. 2018 doručen v jedné zásilce soubor 38 žádostí o poskytnutí informací. Pro účely přehlednosti značně objemného souboru žádostí byly žalobcem doručené žádosti o informace označeny jako „I. Žádost o poskytnutí informací v oblasti péče o tělesně postižené, II. Žádost o poskytnutí informací v oblasti stravování, III. Žádost o poskytnutí informací v oblasti ubytování vězněných osob, IV. Žádost o poskytnutí informací v oblasti výchovy, vzdělávání a informatiky vězněných osob.“ Shodná podání přitom žalobce adresoval v podstatě všem organizačním jednotkám Vězeňské služby České republiky, tj. jednotlivým věznicím, kterým byl rovněž doručen obsáhlý soubor 38 základních žádostí, v němž žalobce vymáhal, mimo jiné, také informace z „oblasti péče o tělesně postižené.“ Ze spisového materiálu je zřejmé, že Vězeňská služba České republiky řádně vedla řízení o veškerých žádostech žalobce z oblasti péče o tělesně postižené, přičemž v mnoha případech byla žadateli (žalobci) informace poskytnuta, ohledně jiných požadavků bylo pak rozhodnuto o odmítnutí žádosti podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s příslušnou právní úpravou. Ve všech případech povinným subjektem vydaných rozhodnutí tato měla esenciální náležitosti dle ustanovení § 68 správního řádu (výrok, odůvodnění, poučení); ve výrokové části bylo uvedeno řešení otázky, která byla předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, i označení účastníků řízení. Sdělení o poskytnutí informace nebo písemná rozhodnutí o odmítnutí žádosti žalobce pokaždé prokazatelně převzal, jak tomu svědčí doručenky zařazené ve spisové dokumentaci. Ze strany povinného subjektu, kterým je Vězeňská služba České republiky, tedy nedošlo ke stavu, který by bylo možné považovat za nečinnost správního orgánu. 4. Vězeňská služba České republiky, Věznice Kynšperk nad Ohří ve svém vyjádření dále uvedla, že žalobce za nečinný správní orgán označil v žalobě organizační jednotku Vězeňské služby České republiky. Organizačním jednotkám Vězeňské služby České republiky ve smyslu § 1 odst. 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“) nevyplývá ze žádného zákona samostatná rozhodovací pravomoc v oblasti poskytování informací ve smyslu informačního zákona, a proto je nelze považovat za správní orgán ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Tyto závěry, které potvrzuje i judikatura správních soudů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018 - 15 či usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, č. j. 54 A 153/2018 - 7), by měly být důvodem pro zamítnutí žaloby. 5. V podání ze dne 17. 3. 2020 se Vězeňská služba České republiky ztotožnila se předchozím vyjádřením Vězeňské služby České republiky, Věznice Kynšperk nad Ohří a dodala, že žádosti o informace týkající se oblasti péče o postižené, které žalobce zaslal většině organizačních jednotek Vězeňské služby České republiky, byly vyřizovány Generálním ředitelstvím Vězeňské služby České republiky. 6. Při rozhodování ve věci soud vycházel zejména z následující právní úpravy: 7. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. 8. Podle § 79 odst. 2 s. ř. s. žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. 9. Podle § 81 odst. 1 s. ř. s. soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. 10. Podle § 81 odst. 2 s. ř. s. je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon. 11. Podle § 81 odst. 3 s. ř. s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná. 12. Soud předně považuje za podstatné uvést, že v řízení jednal v procesním postavení žalované s „Vězeňskou službou České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, 140 00 Praha“, přestože žalobce v žalobě označil za žalovanou „Vězeňskou službu České republiky, Věznice Kynšperk nad Ohří, P. O. Box 10, 357 51 Kynšperk nad Ohří“. Soud si je vědom toho, že podle § 79 odst. 2 s. ř. s. je to právě žalobce, podle jehož žalobního tvrzení je označen správní orgán, který má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení, avšak v předmětné věci lze odkázat na zcela jednoznačný právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 20. 5. 2019, č. j. 2 As 119/2019 – 12, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce proti usnesení ze dne 9. 4. 2019, č. j. 30A 286/2018 - 45, kterým Krajský soud v Plzni postoupil žalobu k vyřízení Městskému soudu v Praze. V něm Nejvyšší správní soud s poukazem na závěry vyjádřené v rozsudku ze dne 4. 10. 2018 č.j. 5 As 284/2018 – 20 označil za povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona, a tedy i za žalovanou právě Vězeňskou službu České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4. 13. Podle právního výkladu Nejvyššího správního soudu je nutno vycházet ze základního pravidla, že za „správní orgán“ lze považovat orgán moci výkonné, orgán územního samosprávního celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Organizační složka správního orgánu může být správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy, svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 - 84). Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám správního orgánu s celostátní působností (vnitřním organizačním jednotkám) samostatnou rozhodov