4 Azs 60/2007 — Nejvyšší správní soud

16 Az 25/2020- 40 - text 17 16 Az 25/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: A. Z., nar., st. přísl. Ruská federace t. č., zastoupen Mgr. Markem Čechovským, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 15. 4. 2020, č. j. OAM-44/LE-LE05-LE05-2016, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2020, č. j. OAM-44/LE-LE05-LE05-2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 228,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu a doplňkové ochrany podle § 15 odst. 1 písm. b) a § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) pro přítomnost důvodného podezření žalobce ze spáchání zločinu vraždy, které je důvodem extradiční žádosti orgánů Ruské federace. Důvodnost z podezření spáchání zločinu vraždy žalovaný dovodil na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 409/2019 a Vrchního soudu sp. zn. 14 To 84/2019 o přípustnosti vydání, kdy soudy neshledaly pochybnost o uměle vykonstruovaném trestním stíhání z politických důvodů či snaze o pomstu za účast v rusko-čečenských válkách. Při hodnocení postoje žalobce k trestnímu stíhání v Ruské federaci žalovaný poukázal na obdobný postoj žalobce v trestním řízení v ČR, kdy byl odsouzen za loupež k trestu odnětí svobody a jeho aktivní roli v této trestné činnosti s použitím násilí (rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 56T 7/2016 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 84/2019). Zároveň se trestným činem loupeže, za který byl žalobce pravomocně odsouzen, dopustil vážného zločinu ve smyslu § 15a zákona o azylu, proto je vyloučeno udělení doplňkové ochrany. 2. Pro posouzení existence důvodného podezření ze spáchání vážného zločinu je dle žalovaného klíčovým podkladem rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání žalobce k trestnímu stíhání do Ruské federace. Jestliže byl zjištěn některý z důvodů uvedených v § 15 nebo § 15a zákona o azylu, rozhodne žalovaný o neudělení azylu, aniž by byl povinen zjišťovat některý z důvodů uvedených v § 12 a § 14a zákona o azylu. Soud konstatuje, že žalovaný se azylovým příběhem nijak nezabýval, neboť shledal přítomnost výluky podle § 15 i § 15a zákona o azylu. Tvrzení žaloby o tom, že žalovaný nezpochybnil věrohodnost jeho azylového příběhu, je v rozporu s obsahem odůvodnění. Z absence posouzení azylového příběhu žalobce nelze dovodit fikci „souhlasu“ žalovaného s tvrzením žalobce o důvodech jeho vycestování ze země původu. 3. Žalobce v žalobě namítá, že jeho trestní stíhání v Ruské federaci bylo vykonstruováno s cílem umožnit jeho vydání zpět do Čečenska a znemožnit mu získat mezinárodní ochranu, aniž by měl možnost se účinně hájit v trestním řízení, které stojí na jediné výpovědi svědkyně. Svědkyně vraždy údajně opakovaně měnila výpověď ve smyslu určení identity pachatele. Žalobci ani jeho právnímu zástupci dosud nebylo umožněno nahlédnout do vedeného spisu, a to údajně do doby, než bude přítomen na území domovského státu. Na místě činu ani na místě nalezení těla nebyly odebrány daktyloskopické či biologické stopy, DNA ani pachové stopy, a to přesto, že policie místo ohledala a svědkyně vyjádřila konkrétní podezření ohledně pachatele. Žalobce se podivuje nad postupem ruských vyšetřujících orgánů, které propustily jediného podezřelého z vraždy (žalobce, pozn. soudu) pouze na základě písemného slibu nevycestovat ze země. To dle žalobce nesvědčí o řádnosti vyšetřování a o serióznosti vzneseného obvinění. K trestnému činu mělo dojít počátkem ledna 2009. O mnoho let později v rámci ztotožnění osoby žalobce české orgány zkontaktovaly ruskou stranu s dotazem na jeho identitu, čímž byla jednoznačně sdělena přítomnost žalobce na území České republiky a jeho omezení na svobodě státními orgány. Na to ruská strana neprojevila zájem o osobu žalobce. Teprve po značné době, kdy generální prokuratura Ruské federace tuto informaci měla, následně podnikla kroky pro vydání žalobce do země původu. Žalobce poukázal na skutečnost, že osoby čečenské národnosti jsou v Rusku podrobovány nerovnému zacházení, jsou posuzovány tendenčně a často kriminalizovány fiktivními obviněními s cílem zadržet je a vydírat. 4. Dle žalobce správní orgán nerozporuje žádný z azylových důvodů přednesených žadatelem. Azylový příběh žalobce je konzistentní, doložený četnými svědectvími, ale také podpůrnými materiály dokládající kontextuální svědectví o problémech, kterým čelí účastníci čečenských válek. Na území Čečenska došlo k pronásledování žalobce z politických důvodů, k mučení, vydírání, a že na něm bylo opakovaně pácháno násilí motivované získáním cenných informací o politických odpůrcích současné proruské vládnoucí garnitury. 5. Žalobce namítá nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů neudělení mezinárodní ochrany. Napadené rozhodnutí se jen formálně zaobírá jednotlivými formami mezinárodní ochrany a pomíjí konkrétně namítané námitky žalobce o trestním stíhání v Rusku a o geopolitické realitě v Čečensku, resp. situací žalobcových krajanů skrývajících se v evropských zemích. Správní orgán byl povinen přezkoumat jeho situaci komplexně, neboť měl potřebné informace o historii žalobce, které svědčí o politických motivech jeho trestního stíhání. V takovém případě nelze trvat na tom, že dle judikatury není nutné azylové důvody hlouběji zjišťovat a zkoumat. Právě ony svědčí o tom, že trestní stíhání je proti žalobci vedeno bezdůvodně a účelově, přičemž správní orgán nic ze žalobcem tvrzeného nerozporuje. I v případě vydaného rozhodnutí je nutno důvodné podezření dle § 15, resp. § 15a zákona o azylu vykládat v kontextu azylového příběhu a v jeho světle posoudit, zda podezření je reálné a důvodné. 6. Žalovaný pochybil při zkoumání toho, zda podezření o spáchání nepolitického trestného činu v Ruské federaci je důvodné a reálné. Ani jeden z provedených pohovorů nesměřoval důsledně k důvodům, pro které mezinárodní ochranu nelze udělit. Nebylo zjišťováno, které důvody trestního stíhání žalobce rozporuje, když sám vyjádřil, že celé stíhání považuje za vykonstruované. Žalobce vycházel z toho, že správní orgán si opatřil materiály z řízení o vydání žalobce, muselo mu tedy být známo, že ve vztahu k obvinění popírá jak svou přítomnost na místě činu, tak známost se zúčastněnými osobami, stejně jako reálnost toho, že by jakkoli manipuloval s mrtvým tělem. Tyto jeho konkrétní poukazy na hrubé nedostatky dokazování nebyly v napadeném rozhodnutí nijak reflektovány. 7. Žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 5 Azs 207/2017 – 36, jehož závěry lze obdobně aplikovat také ve vztahu k rozhodnutí o nemožnosti udělit mezinárodní ochranu. I zde totiž správní orgán rozhoduje na základě „důvodného podezření,“ k jehož existenci či neexistenci musí dospět zjišťováním skutkového stavu ve smyslu § 3 správního řádu. Žalovaný si neobstaral žádné materiály k trestnímu řízení v Rusku, ani se dotazem např. na státní zastupitelství neinformoval o důkazní situaci a charakteru obvinění. 8. Zejména s odkazem na důvodné pochybnosti o zárukách právního státu v Ruské federaci se dle žalobce nelze spoléhat toliko na existenci trestního stíhání a jen na ní zakládat své důvodné podezření o spáchání trestného činu. Není možné takovýmto postupem zcela přehlížet průběh trestních řízení v zemi původu a zprostit se s odůvodněním, že procedury jsou zcela neprůchodně odděleny. V takovém případě by v konečném důsledku nebylo vůbec možné přezkoumat případy a udělit ochranu obětem zpolitizovaných a jinak zmanipulovaných procesů trestního řízení v zemích původu, neboť správní orgány by kontinuálně deklarovaly absolutní absenci vůle do těchto procesů zasahovat. 9. Napadené rozhodnutí mělo stavět na komplexně zjištěném skutkovém stavu, pokud bylo prokázáno, že on sám byl opakovaně z politických důvodů mučen a vydírán, a tedy že i trestní stíhání může pocházet z těchto motivů. O to více, když motivovaná trestní stíhání a obecně pokřivení spravedlivého procesu v Ruské federaci opakovaně odsuzují i mezinárodní organizace. V tomto směru žalobce poukazuje na nález Ústavního soudu v obdobné věci čečenského občana, sp. zn. III. ÚS 665/11 ze dne 10. 9. 2013. Příslušnost k čečenskému etniku by sice v případě vydání do Ruské federace a následného soudního procesu v Čečenské republice neměla hrát sama o sobě zásadní roli, v případě bývalých a současných příslušníků ozbrojených skupin nacházejících se ve vyšetřovacích nebo vězeňských zařízeních Čečenské republiky však nelze vyloučit mučení nebo kruté zacházení. Tehdejší Veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský doplnil, že zásada non-refoulement, která je zakotvena v čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, má zvlá