2 As 188/2018 — Nejvyšší správní soud

3 Af 28/2018- 27 - text 11 3Af 28/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jana Ryby a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobkyně: Construcciones y Auxiliar de Ferrocarriles S. A., sídlem Jose M. Iturrioz 26, 202 00 Beasain, Guipuzcoa, Španělské království, zastoupená advokátem Mgr. Davidem Neveselým, sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2018, č. j. 27769/18/5300-22442-711492, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, ve kterém Odvolací finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“) zamítlo její odvolání proti rozhodnutí vydanému Finančním úřadem pro hl. m. Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 3. 2017, č. j. 1863446/17/2000-11442-107319, a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. 2. Napadenému rozhodnutí žalobkyně vytýká nezákonnost, kterou shledává v nesprávném vyhodnocení podmínek na povolení obnovy řízení ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). 3. Ke skutkovým okolnostem dané věci žalobkyně uvedla, že je osobou registrovanou k dani ve Španělsku a dne 24. 9. 2015 požádala (ve smyslu Směrnice Rady 2008/9/ES ze dne 12. 2. 2008) o vrácení DPH z jiného členského státu za rok 2014, kterou uhradila v ceně nájmu zkušební železniční trati ve Velimi pronajaté od Výzkumného Ústavu Zkušebního, a.s. Následně zjistila, že v průběhu ledna 2016 jí měl správce daně zaslat na emailovou adresu uvedenou v žádosti – JESUALONSO@CAF.NET výzvu k odstranění pochybností ze dne 24. 1. 2016, č. j. 323497/16/2001-53523-106443 (dále též „výzva ze dne 24. 1. 2016“) a to k prokázání skutečností rozhodných pro vrácení daně v souladu s ustanovením § 82a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty („ZDPH“). Protože žalobkyně na výzvu nereagovala, správce daně měl na konci května 2016 vydat rozhodnutí o zamítnutí žádosti ze dne 24. 5. 2016, č.j.4366446/16/2001-53523-106443 (dále též „rozhodnutí ze dne 24. 5. 2016“), které zaslal rovněž na emailovou adresu uvedenou v žádosti. Následnou kontrolou žalobkyně zjistila, že v žádosti uvedla neplatnou (neexistující) emailovou adresu. Platná emailová adresa žalobkyně je „JESUSALONSO@CAF.NET“ a emailová adresa uvedená v žádosti je výsledkem administrativní chyby při vyplňování žádosti. 4. Vzhledem k uvedenému podala žalobkyně správci daně návrh na povolení obnovy řízení ukončeného rozhodnutím ze dne 24. 5. 2016, který však správce daně rozhodnutím ze dne 14. 3. 2017, č.j. 1863446/17/2000- 11442-107319 zamítl. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl pro nesplnění podmínek pro obnovu řízení ve smyslu ust. § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu. 5. Žalobkyně, která nesouhlasí s důvody uvedenými v napadeném rozhodnutí, své námitky vyjádřila takto: 6. Žalobkyně nesouhlasí s posouzením jí označené nové skutečnosti, jenž vyšla najevo, za kterou žalobkyně označila neexistenci důkazních prostředků prokazujících doručení výzvy ze dne 24. 1. 2016 a rozhodnutí ze dne 24. 5. 2016. 7. Blíže žalobkyně uvedla, že výzva ze dne 24. 1. 2016 ani rozhodnutí ze dne 24. 5. 2016 jí nebylo doručeno, a proto se dne 22. 3. 2017 dostavil její zplnomocněný zástupce k nahlížení do spisu, aby mimo jiné zjistil, jaký důkazní prostředek má správce daně právě ve vztahu k doručení výzvy. Žádný takový důkazní prostředek v části spisu, který mu byl zpřístupněn, obsažen nebyl. Uvedené dle žalobkyně svědčí o tom, že správce daně ani žalovaný neprokázal, že by byla výzva ze dne 24. 1. 2016 či rozhodnutí ze dne 24. 5. 2016 žalobkyni doručeno (odesláno). Ve spisu byly založeny jen samotné předmětné písemnosti. Podle žalobkyně tak byla splněna zákonem stanovená podmínka, tj. že vyšly najevo nové skutečnosti, což prokazuje soupisem spisu z nahlížení do spisu ze dne 22. 3. 2017. Na podporu uvedeného poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.2.2018, č.j. 5 Afs 84/2017-36, v němž je uvedeno, že „Novým důkazem ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu není jakýkoli důkaz nově dodatečně vytvořený, ale vždy se musí jednat o důkaz, který již v době daňového řízení objektivně existoval, ale pouze byl z důvodů správcem daně či daňovým subjektem nezaviněných objektivně nedostupný. Jinými slovy, správce daně v době svého rozhodování neměl objektivně k dispozici všechny existující skutečnosti či důkazy o nich, případně vycházel z nezákonných důkazů nebo jiného posouzení předběžné otázky, apod. a nelze jej subjektivně vinit z nezákonnosti…)“. 8. Žalobkyně dále uvádí, že byla splněna i druhá podmínka, tedy, že tato skutečnost měla podstatný vliv na výrok rozhodnutí o zamítnutí žádosti, neboť pokud by došlo k doručení, měla by možnost se s výzvou seznámit a na požadavky správce daně reagovat. 9. Žalobkyně nesouhlasí s žalovaným, že v jejím případě došlo k doručení obou písemností fikcí ve smyslu § 82b odst. 3 ZDPH, což je podle žalovaného doloženo založeným potvrzením o odeslání z informačního systému ADIS-EPO. Žalobkyně zpochybňuje důkazní spolehlivost této listiny a dovolává se ust. § 562 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („OZ“), dle něhož „záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám“. Podle žalobkyně důkazní spolehlivost elektronických písemností vyhotovených orgánem veřejné moci lze zajistit pouze ochranou elektronické písemnosti proti změnám použitím služeb vytvářejících důvěru, zejména připojením elektronického podpisu či pečetě a časového razítka ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a proto požaduje, aby žalovaný předložil důkazní prostředek, který je chráněn proti změnám a jehož pravost je ověřitelná v souladu se zákonnými požadavky a současně, aby prokázal obsah odeslaných e-mailových zpráv rovněž způsobem, který je chrání proti změnám a který umožňuje ověření jejich pravosti. 10. Žalobkyně dále uvedla, že si nechala zpracovat znalecký posudek s označením „Posouzení doručení emailové zprávy“, jehož předmětem je posouzení faktické možnosti doručování e-mailu na neexistující emailovou adresu,jesualonso@caf.net“, soudním znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací informační systémy, a z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika se specializací informační systémy, který správci daně předložila v souvislosti s jinými řízeními, které ale s danou věcí souvisí. Dle znaleckého posudku, pokud správce daně odeslal na emailovou adresu jesualonso@caf.net datovou zprávu, byla na výchozí emailovou adresu odeslána chybová informace o nedoručitelnosti emailu s chybou 550, 5.1.1. shodně, jako v případě testu znalce a podle informací dostupných žalobkyni nedošlo od ledna 2016 do současnosti ke změně architektury nebo konfiguraci emailových serverů ani k žádným změnám, které by ovlivnily způsob odpovědi mail serveru CAF. Žalobkyně proto dovozuje, že pokud správce daně odesílal předmětné písemnosti na emailovou adresu,jesualonso@caf.net“, musel obdržet chybové hlášení upozorňující správce daně na neexistenci adresáta a pokud správce daně věděl, že emailová adresa,jesualonso@caf.net“ neexistuje, měl např. v souladu s ustanovením § 39 odst. 2 daňového řádu doručit písemnost žalobkyni prostřednictvím zásilky provozovatele poštovních služeb. 11. Žalobkyně k rozboru znaleckého posudku v napadeném rozhodnutí uvádí, že hodnocením věcné správnosti odborných závěrů, žalovaný překračuje své pravomoci svěřené mu ustanovením § 11 daňového řádu a takový postup je v rozporu se správně zažitou „zásadou speciality odbornosti“, kdy, přestože rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, správní orgán tyto odborné znalosti nerespektuje a vytváří vlastní věcné závěry; tento postup přitom Ústavní soud označuje za zakázanou libovůli. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) 25 Cdo 583/2001 platí, že: „Důkaz znaleckým posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů.“. Pokud tedy nepřísluší soudu přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů, žalobkyně je toho názoru, že tato pravomoc nepřísluší ani správci daně. 12. Žalobkyně vytýká žalovanému rovněž porušení základních zásad správy daní a nepřiměřeně restriktivní výklad ustanovení § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu, v důsledku čehož došlo v daném případě k porušení zásady legitimního očekávání ustanovené zakotvené v § 8 odst. 2 daňového řádu. Správní úvaha žalovaného vykazuje znaky přepjatého právního formalismu, když chyby v psaní, kterých se dopustila, jsou považovány za skutečné tzv. právní vady, kterým jsou přikládá