1 As 86/2011 — Nejvyšší správní soud

5 A 133/2016- 66 - text 12 5 A 133/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: Městské lesy Volary s.r.o., IČO 25185080 se sídlem V Kasárnách 645, Volary zastoupený advokátem JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr. se sídlem Lidická 57, Brno proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2016, č. j. 20268/ENV/16, 262/520/16, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 4. 2. 2016, zn. ČIŽP/43/OOL/1511499.009/15/ZSB (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 60 000 Kč za to, že ohrozil životní prostředí v lesích tím, že zadal zhotoviteli PERPERUNA ECO s.r.o. provedení těžby vyznačeného množství dříví v k. ú. Šimanov na Šumavě, přičemž těžba byla provedena v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (dále jen „lesní zákon“), čímž se dopustil správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „ZČIŽP“). 2. Žalobce předně namítá, že těžbu lesních porostů na pozemku p. č. 82 v k. ú. Šimanov na Šumavě sám nevyznačil ani fyzicky neprovedl a že byl fakticky pouze prostředníkem (subobjednatelem, resp. zprostředkovatelem) mezi osobou, která o realizaci těžby na pozemku a o jejím rozsahu rozhodla, a osobou, která těžbu fyzicky realizovala. 3. Žalobce coby zhotovitel dne 1. 6. 2015 uzavřel smlouvu o dílo č. 122015, objednatelem byl ████████████████████, kterou objednal provedení těžby dříví na pozemku p.č. 82 v k.ú. Šimanov na Šumavě harvestorovou technologií s přiblížením na odvozní místo (dále jen „smlouva s █████████████“). Objednatel se v ní zavázal „zajistit, aby porosty určené k těžbě dle této smlouvy byly řádně vyznačeny“ a prohlásil, že „těžba je prováděna v souladu s právním řádem ČR a je řádně povolena orgány státní správy“, a že má „k těžbě dle smlouvy potřebné oprávnění“, přičemž objednatel následně vyznačil porosty určené k těžbě. 4. Posléze žalobce dne 8. 6. 2015 uzavřel další smlouvu o dílo, tentokráte coby objednatel, přičemž zhotovitelem byla společnost PERPERUNA ECO s.r.o. (dále jen „smlouva s PERPERUNA ECO s.r.o.“), která se zavázala k provedení téhož díla, jako žalobce ve smlouvě s █████████████ (žalobce totiž nedisponoval potřebným strojovým vybavením) s tím, že těžbu provede „odborně a v souladu se závaznými technickými normami stanovenými pro provádění díla“ a bude „dbát, aby svou činností nezpůsobil škody na lesních porostech“. Společnost PERPERUNA ECO s.r.o. následně provedla těžbu v rozsahu smlouvy s █████████████, tj. v jím vyznačeném rozsahu. 5. Uzavření obou smluv o dílo ze strany žalobce, včetně seznámení další osoby s rozsahem a způsobem těžby vyznačené předtím zástupcem vlastníka lesa, což jsou činnosti, které jsou prvostupňovým rozhodnutím označeny za „zadání provedení těžby“ však nelze považovat za jednání či opomenutí, kterým by byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů ve smyslu § 4 písm. c) ZČIŽP, a to i kdyby platilo, že těžba byla vyznačena a následně realizována v rozporu s § 31 odst. 5 lesního zákona. Tato právní jednání sama o sobě neměla a ani nemohla mít na stav lesa žádný vliv. V opačném případě by totiž byla objektivní stránka správního deliktu dle § 4 písm. c) ZČIŽP naplněna vždy právě již uzavřením smlouvy, a to i v případě, že by na jejím základě nebyla nakonec žádná činnost realizována. K vytvoření podmínek pro působení biotických či abiotických činitelů však reálně mohlo dojít až následnou fyzickou realizací těžby, byla-li by v rozporu s § 31 odst. 5 lesního zákona. 6. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem, že žalobce jako osoba provádějící pravidelně odborné činnosti při hospodaření v lesích musel rozpoznat, že těžba dříví byla █████████████ vyznačena v rozporu s § 31 odst. 5 lesního zákona. Lesní zákon v § 36 odst. 1 výslovně připouští možnost, že orgán státní správy lesů svým rozhodnutím vlastníkovi lesa umožní postupovat odchylně od § 31 odst. 5 téhož zákona. Rozpor těžby vyznačené █████████████ tedy nebyl prima facie rozpoznatelný, a to ani ze strany odborníka. Nadto vlastník lesa (v jehož zastoupení a jehož jménem ███████████ jednal) žalobce písemně ujistil, že všemi rozhodnutími umožňujícími provedení těžby v požadovaném rozsahu disponuje. I prvostupňový orgán dospěl k závěru, že mýtní úmyslná těžba byla provedena v rozporu s § 31 odst. 5 lesního zákona, až na základě relativně rozsáhlého dokazování a až poté, co byl nucen využít služeb Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů. Žalobce přitom rovněž ověřil u Městského úřadu Sušice jako orgánu státní správy lesů, že těžba v rozsahu prvotní smlouvy o dílo odpovídá lesní hospodářské osnově pro předmětný pozemek. Žalobce tedy postupoval s odbornou péčí, přičemž si není vědom žádného právního ustanovení, na jehož základě měl ověřovat existenci veškerých potřebných povolení a oprávnění objednatele ████████████. 7. Výklad § 11 odst. 1 lesního zákona, který představuje generální klauzuli prevenční povinnosti ve vztahu k lesům, zaujatý žalovaným pak žalobce považuje za extenzivní a nepřijatelný, jelikož nebyl ani prvotním iniciátorem těžby, ani ji sám neprovedl. Stejně tak nedošlo ani k porušení § 2594 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož zhotovitel upozorní objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věci, kterou mu objednatel k provedení díla předal, nebo příkazu, který mu objednatel dal. To neplatí, nemohl-li nevhodnost zjistit ani při vynaložení potřebné péče. Žalobce má za to, že vynaložil potřebnou péči k tomu, aby nevhodnost pokynů ████████████ jako objednatele zjistil. Mimoto uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného, jak stanoví § 1 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku. 8. Dále žalobce upozornil na terminologický posun mezi oběma rozhodnutími správních orgánů, když v rozhodnutí správního orgánu I. stupně má být odpovědný za „zadání provedení těžby“, zatímco v napadeném rozhodnutí se již hovoří o tom, že těžbu prostřednictvím společnosti PERPERUNA ECO s.r.o. sám realizoval. Žalobce v tom spatřuje porušení zákazu reformationis in peius, jak je zakotven v ustanovení § 90 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád (dále jen „správní řád“), nadto způsobem, který jej zbavil jakékoliv možnosti procesní obrany, neboť po celou dobu trvání řízení vyvracel svou deliktní odpovědnost za skutek definovaný správním orgánem I. stupně. Není rovněž zřejmé, proč je za realizaci těžby odpovědný pouze žalobce, a nikoli též ███████████. 9. Žalobce nesouhlasí s konstrukcí správních orgánů, že je za vznik škodlivého následku v podobě provedení těžby spoluodpovědný. Rozhodovací praxe prvostupňového orgánu a správních soudů týkající se zákona o inspekci a dalších předpisů z oblasti ochrany životního prostředí totiž považuje za osobu odpovědnou za spáchání správního deliktu zásadně pouze toho, kdo jednání, které je příčinou deliktně relevantního následku (a tedy znakem skutkové podstaty správního deliktu), vlastním jménem a na vlastní odpovědnost provedl. Jen zcela výjimečně je deliktní odpovědnost spatřována na straně osoby, která vznik nezákonného stavu na počátku iniciovala, ovšem sama jej nevytvořila. Žalobce se ovšem v posuzovaném případě zjevně nenacházel ani v jednom z těchto postavení. Deliktní odpovědnost žalobce by bylo možné dovozovat pouze v případě, že by ZČIŽP, správní řád či jiný zákon upravoval institut účastenství na spáchání správního deliktu v podobě „spoluodpovědnosti“ a pokud by současně stanovil, že účastenství v podobě „spoluodpovědnosti“ je postižitelné stejně, jako vlastní vytvoření protiprávního stavu. Tak tomu ovšem není. 10. Neexistenci zákonné úpravy „spoluodpovědnosti“ za vznik závadného stavu nelze překlenout a mezeru v zákoně zaplnit ani analogickou aplikací ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, o účastenství na trestném činu, neboť by se jednalo o nepřípustné použití analogie k tíži pachatele, k čemuž žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 As 236/2014-22. 11. Předpokladem pro vznik odpovědnosti za delikt podle § 4 písm. c) ZČIŽP je dále skutečnost, že jednání nebo opomenutí, ve kterém je spatřováno naplnění skutkové podstaty správního deliktu, mělo za následek vznik kvantifikovatelného ohrožení nebo poškození životního prostředí v lesích. Existence tohoto poškození či alespoň ohrožení životního prostředí v lesích musí být předmětem dokazování, k če