1 Ads 153/2019 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 27/2017- 102 - text 22 6 Ad 27/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a JUDr. Naděždy Treschlové v právní věci žalobců a) Mgr. Tomáše Adamce, bytem v Pleteném Újezdě, 9. května 6, b) Mgr. Jana Bendy, bytem v Praze 5, Svitákova 9, c) Mgr. Zbyňka Bidzinski, bytem v Ostravě - Porubě, Slavíkova 4402/35, d) Ing. Luboše Dernera, bytem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1344, e) Mgr. Michala Heldenburga, bytem v Praze 6, Cukrovarnická 497/15, f) Mgr. Michala Horuty, bytem v Kopřivnici, Masarykovo náměstí 432, g) Mgr. Tomáše Kauby, bytem v Ostravě – Bartovicích, Paškova 670/11a, h) Mgr. Milana Kocourka, bytem v Brně, Hvozdecká 13, i) Ing. Jana Krále, bytem v Semilech, M. Alše 620, j) Mgr. Jana Kulhánka, bytem v Praze 6, Pavlovská 13, k) JUDr. Vlastislava Lexy, bytem v Olomouci, Praskova 1014/15, l) Ing. Jaroslava Macháčka, bytem v Dolním Podluží č. p. 96, m) JUDr. Petra Nováka, Ph. D., bytem v Praze 6, Jednořadá 451/1, n) Ing. Filipa Pohančeníka, Ph. D., bytem v Přerově, Na Hrázi 46, o) Mgr. Jaroslava Popílka, bytem v Poříčanech, Na Nové Vyhlídce 507, p) Mgr. Marka Součka, bytem v Praze 6, Bechyňova 5, q) Mgr. Petra Strupka, bytem v Praze 4, Těšovická 229/7, r) Ing. Vladimíra Šídy, bytem v Mořině č. p. 234, s) Mgr. Jana Štimáka, bytem v Praze 4, Vodnická 454, t) JUDr. Petra Mikeše, Ph. D., bytem v Hradci Králové, U Střelnice 90/21, u) Ing. Lukáše Filipa, bytem v Čelákovicích, Stankovského 1640, v) Tomáše Libenského, bytem v Brně, Zahradníkova 299/10, w) Mgr. Tomáše Svobody, bytem v Praze 6, Anastázova 22/3, všech zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonovova 221/1, o žalobě proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 24. 7. 2017, č. j. MO 165845/2017-7542KM t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: 1 Žalobci se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra obrany ze dne 24. 7. 2017, č. j. MO 165845/2017-7542KM, jímž bylo změněno rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 9. 12. 2008, č. j. 37/2008-1416, tak, že zamítl žádost žalobců na dorovnání rozdílu mezi výši minimální mzdy a služného vyplaceného jim jako vojákům základní služby za dobu skutečně vykonané vojenské základní služby. 2 Žalobci v podané žalobě stručně nastínili průběh předchozího řízení a poukázali především na skutečnost, že dne 23. 5. 2017 vydal Městský soud v Praze rozsudek č.j. 11 Ad 16/2016-56, kterým zrušil k žalobě žalobců rozhodnutí ministra obrany ze dne 8. 7. 2016, č.j. 649-3/2016-7542KM, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení z důvodu, že se žalovaný vůbec nezabýval argumentací žalobců o rozporu postupu příslušných služebních orgánů s Ústavou České republiky a s Listinou základních práv a svobod (dále též „Listina“). Městský soud v Praze proto uložil žalovanému, aby v dalším řízení náležitě projednal námitky žalobců, které tito uplatnili v odvolání proti rozhodnutí náčelníka Generálního štábu. 3 Uvedené námitky žalobců lze rozčlenit do dvou argumentačních linií, a to 1) protiústavní selektivní povolávání k výkonu základní služby bez odpovídající kompenzace, 2) absence přiměřené kompenzace (služného) za výkon základní služby, i pokud by nedocházelo k selektivnímu povolávání. 4 K selektivnímu povolávání k výkonu základní služby bez odpovídající kompenzace žalobci uvedli, že považuje-li žalovaný selektivní povolávání k výkonu základní vojenské služby bez příslušné právní úpravy za protiústavní, lze s jeho názorem souhlasit pouze částečně, neboť dle žalobců tato úprava principiálně možná je, je-li to nezbytné pro naplnění daných cílů. Pokud se tedy armádě nedostávalo konkrétních profesí, které nebyla schopna zajistit vojáky z povolání, mohla povolat právě ty muže, kteří mohli takové funkce zastat. Zákonná úprava navíc výslovně počítala s tím, že základní vojenské službě mohou být podrobeni pouze někteří odvedenci, jak žalobci dovozují například z ust. § 19 a § 22 zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „branný zákon“), kdy tato úprava počítala s tím, že výkonu základní vojenské služby mohou být podrobeny pouze některé osoby a jejich výběr byl ponechán na orgánech vojenské správy. Je navíc zcela evidentní, že vojenské orgány takto postupovaly, kdy k výkonu vojenské služby bylo povoláváno z celkového počtu odvedenců velmi malé procento. Žalobci uvedli, že sami byli povoláni zejména na základě svých civilních odborností, které byly poté armádou využívány. Například přibližně polovina žalobců má právní vzdělání a byli využíváni jako právníci útvarů, Generálního štábu a Ministerstva obrany. Žalobci se tedy domnívají, že i podle tehdejší právní úpravy bylo možné, aby žalovaný prováděl z odvedenců výběr těch, kteří budou povoláni k výkonu základní vojenské služby, jsou nicméně přesvědčeni, že bylo zároveň třeba poskytnout takto povolaným odvedencům kompenzaci, již jen z toho důvodu, že byli podrobeni služební povinnosti, na rozdíl od těch, kteří služební povinnosti nebyli podrobeni vůbec, případně v zásadně menším rozsahu (výkonem náhradní vojenské služby). Nárok na kompenzaci žalobci při absenci výslovné právní úpravy dovozují zejména z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a dále z čl. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny. Uvedli, že se nedomáhají náhrady škody, která by jim byla způsobena nezákonným rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem, neboť se domnívají, že postup vojenských správních orgánů sám o sobě v rozporu se zákonem nebyl. Žalobci existenci své služební povinnosti nikdy nesporovali, jsou však přesvědčeni, že za její výkon jim měla být poskytnuta alespoň minimální adekvátní kompenzace. Ohledně nezbytnosti patřičné kompenzace při zásahu do práv osob, jde-li o zásah legitimní, žalobci poukázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č.j. 7 Aps 3/2013-34, bod 28. 5 Žalobci nesouhlasí s názorem žalovaného, že na jejich případ nelze aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 294/06 ze dne 24. 6. 2008 (jde o kauzu tzv. slovenských důchodů). Aplikaci uvedeného nálezu nebrání ani částečně odlišný skutkový základ obou případů. Důležité je, že podstatou řešení, které přijal Ústavní soud v kauze slovenských důchodů, je to, zda je určitá osoba, při absenci konkrétní zákonné úpravy, oprávněna dovozovat svůj nárok přímo z jí ústavně zaručených základních práv. 6 K výši kompenzace žalobci uvedli, že tato závisí na úvaze žalovaného, kdy úvaha musí být vyjádřením skutečné kompenzace (náhrady) za výkon základní vojenské služby žalobci za situace, kdy byla k výkonu základní vojenské služby povolávána pouze velmi malá skupina osob nacházejících se ve srovnatelném postavení a zároveň musí být zajištěna jejich základní lidská důstojnost. Při dodržení tohoto principu je již věcí správního uvážení, jak konkrétně bude žalovaný za použití analogie a za dodržení ústavněprávních principů postupovat při stanovení konkrétní výše kompenzace pro jednotlivé žalobce. Podle názoru žalobců by při určení výše kompenzace bylo možné analogicky aplikovat úpravu nároku na náhradu příjmu při vojenském cvičení, tj. při přípravě vojáka v záloze k plnění úkolů ozbrojených sil. V této souvislosti odkázali na ust. § 204 zákona č. 262/2006, Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), které lze podle nich aplikovat jako jedno z možných řešení i na posuzovanou situaci. Není na překážku, že odkazované ustanovení se vztahuje na pracovní volno poskytnuté zaměstnanci v souvislosti s určitými úkony, ke kterým je povolán na příslušný vojenský úřad, či v souvislosti s vojenským cvičením nebo výjimečným vojenským cvičením, neboť podstatou analogie není najít v rámci právní úpravy pravidlo, které bude přesně popisovat situaci, kterou je nezbytné řešit. Důvodem k analogické aplikaci ust. § 204 zákoníku práce by zde bylo to, že vojáci v záloze byli a jsou k výkonu vojenského cvičení povoláváni selektivně, podle potřeb ozbrojených sil, tj. shodně, jako byli k výkonu základní vojenské služby povoláni žalobci. 7 K absenci přiměřené kompenzace (služného) za výkon základní služby, i pokud by nedocházelo k selektivnímu povolávání, žalobci namítli, že z hlediska materiálního považují výkon základní vojenské služby za výkon práce (zaměstnání), konkrétně za výkon práce pro stát, čemuž ostatně nasvědčuje i ust. § 6 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o službě vojáků v záloze“), které definuje pojem vojenské zaměstnání, a to jako vojenský výcvik a plnění služebních úkolů na základě právních a vojens