1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 33/2016- 53 - text 16 6 Ad 33/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudců JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. ve věci žalobce: JUDr. David Máša, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2 proti žalovanému: Česká advokátní komora, sídlem Národní 118/16, Praha 1 zastoupen JUDr. Janem Sykou, advokátem sídlem Školská 12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. K 101/2015 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1 Žalobce (dále též „kárně obviněný“) se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory (dále jen „žalovaný“, kterým je obecně označován i správní orgán 1. stupně, nemá-li odlišení význam pro kontext odůvodnění) ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. K 101/2015 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 32 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (dále jen „advokátní kárný řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory (dále jen „správní orgán 1. stupně“ nebo „kárný senát“) ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. K 101/2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Kárný senát prvostupňovým rozhodnutím uložil žalobci kárné opatření podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), ve formě pokuty ve výši 30.000 Kč za kárné provinění spočívající v porušení § 16 odst. 1, 2 a § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1, 2 a čl. 6 odst. 2 a čl. 17 odst. 1, 3 Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (dále jen „Pravidla profesionální etiky“). 2 Vytýkané jednání spočívalo v tom, že žalobce jako ustanovený obhájce při hlavním líčení na výzvu soudu k přednesení závěrečné řeči soudu sdělil, že na závěrečnou řeč není připraven, a z tohoto důvodu žádá o odročení. Když tomuto návrhu na odročení nebylo vyhověno, a to ani senátem, opustil jednací síň. Uvedený skutek byl v rozhodnutích žalovaného hodnocen tak, že žalobce (i) nechránil zájmy klienta, (ii) nejednal svědomitě, (iii) snižoval důstojnost advokátního stavu, neboť jednal nečestně, nepoctivě a neslušně, neplnil převzaté závazky, a nezachoval náležitou úctu a zdvořilost. Za popsané kárné provinění byla žalobci uložena pokuta ve výši 30.000 Kč. 3 Žalobce k napadenému rozhodnutí a prvostupňovému rozhodnutí v prvním žalobním bodu namítá, že byly vzaty v úvahu pouze okolnosti v jeho neprospěch, a byly zcela ignorovány okolnosti svědčící v jeho prospěch, zejména okolnosti, že hlavní líčení bylo odročeno za účelem dalšího rozsáhlého dokazování, ale namísto toho soud překvapivě ihned vyzval k závěrečným řečem, čímž porušil právo jeho klienta na spravedlivý proces garantované Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) v čl. 6 bod 3 písm. b), podle kterého má mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby. Žalobci tak nebyla poskytnuta žádná lhůta k přípravě závěrečné řeči, ačkoli měl spis 4000 stran a žalobce byl ustanoven až v průběhu hlavního líčení, a nebyl tak obhájcem obžalovaného od počátku přípravného řízení a neseznamoval se tak se spisem při skončení vyšetřování ani neměl v řízení závěrečnou řeč jako ostatní obhájci, přesto jej žalovaný bez přihlédnutí k této odlišnosti s těmito obhájci plně srovnal. Dále uvedl, že soudu nic nebránilo přerušit jednání na 30 minut, za účelem alespoň minimální přípravy závěrečné řeči. Žalobce dále namítal, že žalovaný nezohlednil, že se žalobce vytýkaného skutku dopustil výlučně v zájmu klienta na spravedlivý proces a v situaci, kdy měl on i klient pocit, že je soudkyní šikanován a příležitostně ponižován. Popsaného jednání se tak dopustil „v zájmu práva, v zájmu klienta, v zájmu soudu, a v zájmu České republiky“. Žalovaný k výše uvedeným tvrzením nijak nepřihlédl, nevedl k uvedenému žádné dokazování, a ani neuvedl, z jakého důvodu navrhované důkazy nebyly provedeny. Tvrzenou šikanu pak dokládají zvukové záznamy, kdy nepřátelství, pohrdání ze strany soudkyně je znát v síle, tónu, zabarvení jejího hlasu vůči klientovi i žalobci. Kárný senát tak podle mínění žalobce neprojevil žádnou snahu pochopit skutečné důvody jeho jednání a věc posoudil čistě jednostranně. Tím porušil právo žalobce na projednání „jeho věci“, jak mu zaručuje Listina základních práv a svobod (dále též „Listina“) v čl. 38 odst. 2, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti. 4 Dále žalobce namítl, že žalovaný ani v jednom rozhodnutí neuvedl, jakou formou zavinění by měl být v jaké části vinen. Byla tak porušena zásada trestu pouze za úmyslné zavinění, kdy toto se na popsané jednání nevztahuje ani zčásti, neboť analogicky se mají v tomto směru použít obecné předpisy trestního řízení. 5 V dalším žalobním bodu žalobce namítl, že žalovaný též nevyčkal na výsledek odvolacího řízení v předmětné trestní věci, ačkoli odvolací rozhodnutí pro nezákonnost zrušilo napadený trestní rozsudek. 6 Dále žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí nebylo vyhlášeno, nebylo veřejné, dokonce o něm žalobce ani nevěděl, což je v rozporu s čl. 6 bod 3 písm. b) Úmluvy. 7 V posledním žalobním bodu žalobce namítl, že považuje výši pokuty 30 000 Kč (plus 8 000 Kč za náklady řízení) s ohledem na skutečnost, kdy toto představuje více než jeho měsíční prostředky, za nepřiměřenou a její odůvodnění za nepřezkoumatelné. Zároveň poukazuje, že mu nebylo vysvětleno, proč advokátu JUDr. Pacovskému byla uložena za skutek, kdy se vůbec nedostavil k hlavnímu líčení v jiné trestní věci, ač věděl, že se koná, a pro klienta nevykonal nezbytné a neodkladné úkony po vypovězení zastoupení, tedy „za horší skutek pokuta poloviční“. Žalobce v této souvislosti navrhl, aby soud pro případ, že žalobě nevyhoví, alespoň zrušil nebo podstatně snížil uloženou pokutu. 8 Žalovaný ve svém vyjádření navrhl podanou žalobu zamítnout s tím, že je kárná žaloba s ohledem na § 21 zákona o advokacii projednávána neveřejně a předmětem jednání je právě skutek popsaný kárným žalobcem. Při projednání byla vyslechnuta též obhajoba kárně obviněného, a na jeho návrhy a hodnocení kárné senáty obou stupňů reagovaly svým rozhodnutím a odůvodněním. Absenci vytýkané jednostrannosti lze vidět například ve třetím odstavci třetí strany prvostupňového kárného rozhodnutí, kde kárný senát připouští, že kárně obviněný se subjektivně postupem soudu mohl cítit zaskočen. Navrhované důkazy o tom, co v soudní síni předcházelo předmětnému skutku, nebyly a nejsou pro rozhodnutí potřebné. Je všeobecně známo, že účast při každém jednání soudu vyžaduje reagovat na určité stupně složitosti a napětí, přičemž odbornost a důstojnost takové reakce je nezbytnou součástí činnosti advokáta. Určitá překvapivost v postupu soudu byla vzata v úvahu, zároveň však žalovaný vycházel ze skutečnosti, že řízení trvalo po určitou dobu, během které obhájce čerpá informace a připravuje si argumentaci tak, aby mohl závěrečnou řeč přednést. Pokud očekává rozhodnutí, do kterého bude potřeba podat odvolání, je taková příprava zároveň přípravou odvolání, do něhož je samozřejmě možno zahrnout i hodnocení průběhu a závěru řízení, což žalobce v odvolání učinil. To, co žalobce vytýkal trestnímu soudu, mohlo být předmětem odvolacího soudního řízení. Předmětem kárného řízení je postup obhájce zachycený ve skutkové větě. K přijetí napadeného rozhodnutí nebylo potřeba čekat na výsledek odvolacího trestního řízení, které mělo jiný předmět. Pokud jde o formu zavinění, sám žalobce tuto přiznává, když uvádí, že takto jednat chtěl, a to v zájmu klienta. 9 Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti. 10 Dne 7. 10. 2015 byla proti žalobci podána kárná žaloba pro výše popsaný skutek. Žalobce se k podané žalobě vyjádřil přípisem ze dne 30. 10. 2015 tak, že soudkyně jednala zcela zjevně zákeřně, když poslední jednání odročila za účelem provedení velké řady dalších důkazů, které však hned na začátku tohoto dalšího jednání zamítla, aniž by to pochopitelně zdůvodnila, a vyzvala k závěrečným řečem. Soudkyně v tomto trestním řízení šikanovala po delší dobu žalobce i jeho klienta a projevovala neúctu a nenávist. Žalobce důstojnost advokátního stavu za dané situace posílil, když se nepodvolil zlovůli soudkyně, která se jej snažila ponížit tím, že při jednání uvedla, že je neznalý práva, ačkoli šlo o argument z Listiny, že nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci. Jeho cílem bylo zamezit tomu, aby se soudní jednání konalo protiprávně, čehož mohl dosáhnout v případě nutné obhajoby jen tím, když tam nebude. Ve věci navrhl provést důkaz zvukovým záznamem z jednání, ze kterého vyplyne, že nejednal urážlivě. Dále poukázal na skutečnos