3 As 25/2013 — Nejvyšší správní soud

6 Af 80/2015- 67 - text 10 6 Af 80/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jaromíra Klepše ve věci žalobce: Mirko Möllen, se sídlem Barthstrasse 126, Mnichov, Spolková republika Německo insolvenční správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo zastoupen JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Letenská 15, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2015, č. j.: 35971/15/5100-41458-710158 takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce, který je insolvenčním správcem zahraniční právnické osoby VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft (dále též zahraniční osoba nebo společnost VIKTORIAGRUPPE), jež na území České republiky podnikala prostřednictvím svého odštěpného závodu VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft – organizační složka, IČO 27093948 podal u Městského soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2015, č. j.: 35971/15/5100-41458-710158, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen správce daně nebo SFÚ) ze dne 14. 1. 2015, č. j. 9816/15/4000-50715-050279, o stanovení náhrady hotových výdajů, které vznikly správci daně při provádění daňové exekuce. 2. Ze správního spisu, který byl soudu předložen, vyplývají následující podstatné skutečnosti. 3. Dne 16. 9. 2014 správce daně pod č. j. 195578/14/4000-27901-107540 vydal rozhodnutí o zřízení zástavního práva k movité věci dlužníka k zajištění žalobcem neuhrazené daně evidované správcem daně ke dni 15. 9. 2014 v celkové výši 80 839 160 Kč. V tomto rozhodnutí byly vyjmenovány automobily a přívěs za auto, ke kterým bylo zástavní právo zřízeno. 4. Dne 19. 9. 2014 byl pod č. j. 197803/14/4000-27901-050279 vydán exekuční příkaz na prodej movitých věcí, kdy správce daně nařídil daňovou exekuci prodejem movitých věcí k vymožení tam uvedených nedoplatků včetně úroku z prodlení. 5. Dne 19. 9. 2014 byl sepsán protokol o soupisu věcí č. j. 199186/14/4000-27901-109550, který zachycoval soupis věcí provedený v daňové exekuci nařízené vydáním exekučního příkazu č. j. 197803/14/4000-27901-050279 ze dne 19. 9. 2014. Sepsané movité věci, to je automobily a přívěs, ke kterým bylo zřízeno zástavní právo, byly převzaty do držení správce daně. 6. Dne 14. 1. 2015 vydal SFÚ pod č. j.: 9816/15/4000-50715-050279 rozhodnutí o výši hotových výdajů, ve kterém rozhodl podle § 182 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád) o stanovení náhrady hotových výdajů, které vznikly správci daně při provádění daňové exekuce nařízené exekučním příkazem za uskladnění vozidel v celkové výši 26 136 Kč. 7. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně částečně změnil ohledně způsobu zaplacení stanovené částky a v ostatním ponechal výrok beze změny. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný přisvědčil námitce ohledně způsobu úhrady stanovených hotových výdajů, na kterou reagoval změnou části výroku prvostupňového rozhodnutí. V další části odůvodnění se pak žalovaný zabýval dalšími jednotlivými odvolacími námitkami, které však již jako důvodné neshledal. 8. Žalobce v podané žalobě v prvé řadě uvedl, že společnost VIKTORIAGRUPPE podnikala na území České republiky prostřednictvím odštěpného závodu zapsaného v obchodním rejstříku 8. 10. 2003, tento odštěpný závod nemá právní subjektivitu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, č. j. 32 Odo 945/2002-82, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 895/2011, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 As 25/2013-46). Odštěpný závod nelze v tomto konkrétním případě označit za nositele daňových povinností vůči správci daně. Správní řízení s organizační složkou podniku právnické osoby nebylo možno vést. Jakékoli rozhodnutí z takového řízení vzešlé je pak nicotné. Žalobce odkázal na způsob daňové registrace podle současných i dřívějších právních předpisů a na konkrétní protokoly z daňové kontroly, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že správce daně a žalovaný neměli jasno, jaké postavení odštěpný závod má, když v takovémto případě nemohl odštěpný závod vystupovat jako daňový subjekt, ale maximálně jako plátcova pokladna. Správce daně nekomunikoval s žalobcem přímo, čímž mu znemožnil postupovat podle § 21 odst. 3 daňového řádu. Samotný odštěpný závod nemůže být účastníkem řízení, a to ani při daňové exekuci. 9. Žalobce namítl, že v napadeném rozhodnutí bylo označení daňového subjektu zmatečné, neboť jako daňový subjekt byla označena mateřská společnost i organizační složka (odštěpný závod). Přidělené DIČ CZ27093948 byla daňová registrace odštěpného závodu, kterou provedl správce daně. 10. Dle žalobce SFÚ nebyl věcně ani místně příslušný k vydání rozhodnutí o výši hotových výdajů. Příslušným byl v případě zahraniční právnické osoby Finanční úřad pro hlavní město Prahu podle § 12 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o finanční správě). V případě plátcovy pokladny byl příslušný Finanční úřad pro Středočeský kraj (§ 21 odst. 2 daňového řádu ve spojení s § 8 odst. 1 písm. b) zákona o finanční správě. 11. Žalobce poukázal na protokol o soupisu věcí č. j. 199186/14/4000-27901-109550, kde byl jako daňový dlužník uveden nesprávně odštěpný závod. Z tohoto důvodu byl protokol o soupisu věcí nicotný, a pakliže z tohoto protokolu vycházel exekuční příkaz, byl i ten nicotný, stejně jako celá daňová exekuce. Označení daňového subjektu patří mezi podstatné náležitosti protokolace (§ 208 a § 60 daňového řádu). Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j.: 1Afs 32/2010-86. Z protokolu o soupisu věcí jednoznačně vyplývá, že správce daně jednal s odštěpným závodem a že tento protokol podepisoval vedoucí odštěpného závodu. Vedoucí organizační složky přitom nemůže zastupovat zahraniční právnickou osobu, ale toliko odštěpný závod jako plátcovu pokladnu. To ale není tento případ, který se týká DPH (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 1Afs 32/2010 – 86). 12. Žalobce dále uplatnil řadu námitek k rozhodnutí o zřízení zástavního práva č. j. 195578/14/4000-27901-107540 ze dne 16. 9. 2014 s tím, že nemohlo dojít k platnému a účinnému vzniku zástavního práva, které se snažil správce daně zřídit jen a výhradně za účelem rychlého a nezákonného prodeje movitých věcí. V daném případě nemohlo dojít k platnému a účinnému vzniku zástavního práva, neboť to vzniká doručením podle § 170 odst. 4 daňového řádu, v tomto případě daňovému subjektu, tj. zahraniční právnické osobě. 13. Žalobce vyslovil nesouhlas s tvrzením žalovaného v napadeném rozhodnutí, že v daném případě vznikly hotové výdaje v souvislosti s uskladněním zabavených vozidel, které byly předmětem daňové exekuce. Daňová exekuce totiž proběhla nezákonně a žádné hotové výdaje správci daně vzniknout nemohly. 14. Napadené rozhodnutí je dle žalobce nezákonné i z toho důvodu, že potvrdilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přestože toto bylo podepsáno osobou k tomu neoprávněnou. Žalobce namítl, že tím, že nebyl seznámen s podpisovým řádem Finanční správy České republiky a podpisovým řádem SFÚ a jeho územních pracovišť, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nadto ani z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda jej podepsala osoba oprávněná. V případě rozhodnutí obou stupňů se tak s vysokou mírou pravděpodobnosti jedná o rozhodnutí nezákonná či nicotná (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. 9As 34/2014-76, a ze dne 18. 9. 2014, č. j. 9As 34/2014-53. 15. Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení (dále jen nařízení o úpadkovém řízení) nestanoví, jaký vliv má insolvenční řízení na správní, tedy i na daňová řízení, čl. 15 upravuje pouze důsledky pro soudní řízení. Pro posouzení účinků insolvenčního řízení na daňové řízení je tudíž rozhodné právo německé. Například i § 243 odst. 1 daňového řádu stanoví, že daňovou exekuci po zahájení insolvenčního řízení lze nařídit, avšak nelze ji provést. V takovém případě měl správce daně zkoumat, zda byl oprávněn vůbec takové rozhodnutí vydat. Ani žalovaný se touto otázkou nezabýval. 16. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že příjemcem napadeného rozhodnutí jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla zahraniční právnická osoba. Rozhodujícím kritériem pro určení příslušnosti byla podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o finanční správě zákonem stanovená výše obratu. Žalovaný rov