2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

8 Af 40/2016- 32 - text 11 8 Af 40/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému Selectrona GmbH, DIČ: CZ683549880, se sídlem Industriering 19 + 21, 01744 Dippoldiswalde, Spolková republika Německo, zastoupený daňovým poradcem Ing. Pavlem Podlešákem se sídlem Rižská 1492/2, Praha 10, Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2016, č. j. 11841/16/5300-22444-711887, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce je ode dne 2. 12. 2014 plátcem daně z přidané hodnoty na základě registrace podle § 6f odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon č. 235/2004 Sb.“). 2. Žalobce podal přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014, v němž vykázal nadměrný odpočet daně ve výši 5 737 220 Kč. Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“) vydal platební výměr na daň z přidané hodnoty ze dne 11. 8. 2015, č. j. 5570497/15/2001-53522-108070, (dále jen „platební výměr“), jímž žalobci vyměřil nadměrný odpočet ve výši 3 001 983 Kč, s tím, že žalobce neprokázal splnění podmínek podle § 79 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. 3. Žalobce podal proti platebnímu výměru odvolání, o němž zamítavě rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobce vytýká napadenému rozhodnutí, jakož i platebnímu výměru nezákonnost, způsobenou nesprávným výkladem sjednaného způsobu fakturace výstavby mezi žalobcem a společností Metrostav a. s. číslo 1380062 (dále též jen jako „smlouva“). 5. Za klíčové pro posouzení věci žalobce pokládá posouzení, zda ve věci došlo k dílčímu plnění podle § 24 odst. 8 zákona č. 235/2004 Sb., nebo jediné plnění spojené s úhradou záloh. Žalobce navrhl, aby soud v tomto smyslu položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské Unie. 6. Jak v podané žalobě uvedl, smlouva se týkala výstavby novostavby haly se sociálním traktem, přičemž podle článku V odst. 1 písm. b), c) a d) k uskutečnění zdanitelného plnění došlo při dodávce celého stavebního díla ke dni 30. 4. 2014 a nárok na odpočet proto žalobci vznikl v plné výši. 7. Po dobu výstavby žalobce vystavoval zálohové doklady, ke kterým měl zhotovitel vystavit daňový doklad k přijaté platbě podle § 28 odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb. Při předání celého díla měl zhotovitel vystavit konečnou fakturu, kde měl uvést celkovou cenu za dílo, odpočet uhrazených záloh, zádržné a částku k úhradě. 8. Žalobce uvedl, že smlouva nesplňuje podmínky dílčího plnění ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., určení sjednaného rozsahu díla a lhůt je ve smlouvě určeno neurčitě a nejasně, nad to termíny uvedené ve smlouvě a jednotlivé úseky zde stanovené, neodpovídají fakturaci od dodavatele. Podle závěru žalobce z uvedených důvodů nejsou naplněny podmínky pro dílčí plnění a jedná se o zálohy na dodávku celého díla. 9. S odvoláním na (v žalobě citované) rozsudky Evropského soudního dvora a Nejvyššího správního soudu, žalobce konstatoval, že pokud je smlouvou výslovně sjednáno dílčí plnění a tím i dílčí fakturace, je pro účely daně z přidané hodnoty považováno každé dílčí plnění za samostatné plnění; zákonem stanovené předpoklady jsou: nejde o celkové plnění, předpokladem pro fakturaci sjednaného částečného plnění je uskutečnění předem daného rozsahu prací a předpokládaných lhůt. K uskutečnění dochází v den uvedený ve smlouvě nebo dnem předání a převzetí dílčí části díla, v závislosti na tom, který z těchto dnů nastane dříve. 10. Jak žalobce dále argumentoval, klíčovým prostředkem pro zjištění, zda se jedná o dílčí plnění, je smlouva o dílo, v níž musí být uvedeno, že k dílčí fakturaci dochází: ve dnech, ke kterým bude vystavována faktura v rozsahu provedených prací zjištěných smluveným způsobem, nebo při splnění předem dané etapy prací, přičemž tyto práce musí být objednateli předány a jím převzaty. 11. Pokud uvedené předpoklady nejsou splněny, dovozuje žalobce, nemůže se pro účely daně z přidané hodnoty jednat o dílčí fakturaci, ale o zálohu. Zdanitelné plnění nastává přijetím platby. 12. Žalobce předložil žalovanému předávací protokol ze dne 18. 8. 2014, kterým byla dodávka stavebního díla předána žalobci. K dílčím plněním nejsou vyhotoveny předávací protokoly, proto nemohlo nastat zdanitelné plnění, neboť předem dané etapy prací nebyly žalovaným převzaty. 13. Z uzavřené smlouvy je patrné, že slovní obrat „splátková faktura“ se zaměňuje s pojmem „záloha“. Ve smlouvě jsou sjednány 3 platby, ale daňovému subjektu bylo vystaveno 6 dokladů, včetně poslední konečné faktury předložené žalovanému; z pohledu žalobce se nejedná o smlouvu o dílo s dílčím plněním, ale pouze se stanovenými zálohami a jedním plněním. 14. Žalobce dále uvedl, že předání a převzetí díla má vliv na vznik povinnosti uhradit fakturu a zároveň převzetím části díla přechází na přejímajícího veškerá odpovědnosti a počíná běžet záruční lhůta. Ve smlouvě je převzetí díla upravenou v čl. X, který stanoví, že žalobce se zavazuje převzít řádně dokončený výkon a o tom bude sepsán předávací protokol s uvedením data. Vzhledem k tomu, že ze smlouvy, vyplývá, že reklamační lhůty běží od konečného převzetí díla k přechodu odpovědnosti a začátku běhu záruky při dílčím plnění nedošlo, z čehož vyplývá, že fakticky k žádnému předání a převzetí dílčí částí díla nedošlo. 15. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že v průběhu činnosti zhotovitele docházelo k převzetí dílčích částí díla. Žalovaný měl proto aplikovat § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád (dále jen „daňový řád“) podle kterého je třeba v úvahu brát vždy skutečný obsah právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. 16. Žalobce dále oponoval závěrům žalovaného, týkajícím se užívání předmětné haly před jejím protokolárním předáním. Hala byla užívána v rámci zkušebního provozu, v němž žalobce ověřil, že hala je způsobilá k užívání a následně došlo k jejímu protokolárnímu předání. 17. V podané žalobě dále žalobce brojil proti postupu správce daně při registraci žalobce jako plátce daně z přidané hodnoty. Žalobce má za to, že žalovaný měl rovněž zkoumat další okolnosti, které měly vliv na odpočet daně z přidané hodnoty při změně režimu podle § 79 zákona č. 235/2004 Sb. Touto okolností je doba, po kterou žalovaný žalobce jako daňový subjekt k dani z přidané hodnoty neregistroval. 18. Dne 29. 10. 2014 se žalobce pokoušel registraci k dani z přidané hodnoty podat osobně, byl však vykázán z úřadu s tím, že systém ADIS je v současné době nefunkční. Proto si pouze převzal dokumenty nutné k registraci a od 29. 10. 2014 do 12. 11. 2014 se snažil podat přihlášku elektronicky, což nebylo možné pro nesrovnalosti v systému ADIS na straně žalovaného, který v této době nebyl schopen přijímat přihlášky zahraničních osob dosud neregistrovaných v České republice. Dne 12. 11. 2014 žalobce po konzultaci s technickou podporou aplikace EPO podal přihlášku k DPH přes datovou schránku, žalovaný vydal dne 28. 11. 2014 rozhodnutí o registraci DPH, které bylo žalobci doručeno dne 2. 12. 2014. Pokud by však žalovaný přihlášku přijal již dne 29. 10. 2014, došlo by k registracím ještě v době, kdy byla lhůta pro nárok na odpočet byla zachována, stejně by došlo k zachování lhůty, pokud by měl žalobce možnost podat přihlášku elektronicky v době od 29. 10. 2014 do 12. 11. 2014. Žalobce trval na tom, že splnil všechny hmotněprávní požadavky zakládající nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. 19. Žalobce dále uvedl, že identifikace, respektive registrace podle čl. 214 směrnice 2006/112 stejně jako povinnosti stanovené v čl. 213 této směrnice představují formální požadavek pro účely kontroly, protože žalovaný nebyl schopen žalobce registrovat včas, přičemž žalobce přihlášku včas podal, nemůže bránit žalobci odpočtu daně z faktury číslo 813540001, kterou žalovaný neosvědčil jako důkazní prostředek prokazující oprávněnost nároku na odpočet daně vykázaného přijetí zdanitelného plnění s místem plnění v tuzemsku. V souladu s § 79 zákona o dani z přidané hodnoty požadavek stanovený z § 129 odst. 1 daňového řádu, podle kterého o přihlášce k registraci lze rozhodnout do 30 dnů ode dne jejího podání žalobce pokládá za jdoucí nad rámec směrnice, která požaduje, aby každá osoba povinná k dani pouze oznámil zahájení změnu nebo ukončením činnosti. Žalovaný navrhl, aby rovněž v této věci soud položil otázku soudnímu dvoru Evropské unie a by tak byl zajištěn jednotný výklad směrnic. 20. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí s tím, že ze smlouvy o dílo vyplývá, že se jednalo o jednotlivá dílčí plnění, která jsou pro účely daně z přidané hodnoty považována za plnění samostatná. K zaplacení díla nedošlo na základě konečného předávacího protokolu, nýbr