6 Ads 15/2011 — Nejvyšší správní soud

9 A 52/2019- 145 - text 10 9A 52/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: Mgr. F. Š., narozený X bytem R., B., B. t. č. Věznice O., V., O. proti žalované: Vězeňská služba České republiky sídlem Soudní 1672/1a, 140 00 Praha 4 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované spočívající v nevyřízení žádosti žalobce ze dne 1. 6. 2018 o poskytnutí informací v oblasti péče o tělesně postižené adresované Věznici Plzeň takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobou ze dne 25. 10. 2018, doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 5. 11. 2018, postoupenou následně Městskému soudu v Praze (dále též jen „městský soud“) se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalované, kterou spatřoval v nevyřízení jeho žádosti o poskytnutí informací v oblasti péče o tělesně postižené ze dne 1. 6. 2018 adresované Věznici Plzeň. II. Žaloba 2. Žalobce uvedl, že v rámci občanské aktivity vězněných s názvem Pankrácká výzva 2015, která se zabývá úrovní dodržování základních lidských práv a svobod ve výkonu vazby, trestu i zabezpečovací detenci, provádí soustavný sběr informací od veřejné správy a samosprávy za účelem popisu závažných deliktů vězněných osob, zaměstnanců i příslušníků Vězeňské služby ČR, posuzuje legislativní změny v oblasti trestního a správního práva a upozorňuje na rozpory mezi veřejně deklarovanou humanizací českého vězeňství a represivní trestní politikou justičních orgánů České republiky. Za tuto činnost je žalobce podle svého tvrzení perzekuován, žalovaná mu poskytuje minimální údaje a v posuzovaném případě je zcela nečinná i přes předžalobní upomínku a podání stížnosti k nadřízenému orgánu. 3. Žalobce uvedl, že v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v rozhodném znění (dále jen „informační zákon“), podal dopisem ze dne 1. 6. 2018 k Vězeňské službě ČR, Věznici Plzeň žádost o poskytnutí informací v oblasti péče o tělesně postižené, které vymezil pod body 1-10 uvedené žádosti. Podle žalobce se žalovaná snažila přenést informační povinnost v postavení povinného subjektu na Generální ředitelství Vězeňské služby ČR, s čímž žalobce nesouhlasí. 4. Žalobce dále uvedl, že dne 13. 8. 2018 podal proti tomuto nezákonnému postupu prostřednictvím své zástupkyně Mgr. L. V., advokátky stížnost dle § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona, avšak do dne podání žaloby neobdržel žádné rozhodnutí, ani mu není známo, zda žalovaná postoupila stížnost a spisový materiál dle § 16a odst. 5 informačního zákona nadřízenému orgánu. 5. Žalobce závěrem navrhl, aby městský soud přikázal žalované, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení rozsudku zjednala nápravu při vyřizování žádosti žalobce a vydala rozhodnutí ve věci. III. Vyjádření žalované k žalobě 6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 12. 2018 uvedla, že žalobce za nečinný správní orgán označil organizační jednotku Vězeňské služby ČR, a to Věznici Plzeň, sídlem Klatovská třída 202, 301 00 Plzeň. Žalovaná konstatovala, že organizačním jednotkám Vězeňské služby ČR ve smyslu § 1 odst. 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v rozhodném znění (dále jen „zákon o vězeňské službě“), nevyplývá ze žádného zákona samostatná rozhodovací pravomoc v oblasti poskytování informací ve smyslu informačního zákona, a proto je nelze považovat za správní orgán ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Tyto závěry podle názoru žalované potvrzuje i judikatura (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018 - 15, či usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, č. j. 54 A 153/2018 - 7) a jsou důvodem k zamítnutí žaloby. 7. Žalovaná uvedla, že oznámením ze dne 4. 7. 2018, č. j. VS-78019-1/ČJ-2018-801140, doručeným žalobci dne 11. 7. 2018 ve Vazební věznici Praha Pankrác, informovala žalobce o tom, že řízení o jeho žádosti má realizovat Generální ředitelství Vězeňské služby ČR, nikoliv organizační jednotky. 8. Co se týče tvrzení žalobce, že prostřednictvím své zástupkyně Mgr. L. V., advokátky, podal stížnost dle § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona na postup žalované s vyřizováním jeho žádosti, žalovaná uvedla, že do datové schránky Věznice Plzeň bylo dne 13. 8. 2018 doručeno podání Mgr. L. V. s údajnou stížností s elektronickým podpisem advokátky. V podání je zmíněno zastoupení žalobce na základě plné moc, která bude doložena ve lhůtě sedmi dnů. Advokátka plnou moc v přislíbené lhůtě nedoložila, učinila tak až dne 10. 9. 2018. Věznice Plzeň proto na základě § 16a odst. 5 informačního zákona předložila stížnost nadřízenému orgánu, Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR, a to dne 20. 8. 2018 datovou zprávou bez plné moci. Nadřízený orgán byl povinen dle § 16a odst. 8 informačního zákona rozhodnout o stížnosti do 15 dnů, tj. do 4. 9. 2018, avšak v této lhůtě nebyla chybějící plná moc doložena. Vložený dokument, jenž byl věznici doručen datovou zprávou, nemohl učinit přímo žalobce coby žadatel o informace, neboť osoba vykonávající trest odnětí svobody datovou schránkou disponovat nesmí. Nemohla tím být proto splněna zákonná podmínka, že je-li stížnost podána prostřednictvím systému datových schránek, je též splněn požadavek na podpis, neboť podle § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, úkon učiněný osobou oprávněnou k přístupu do datové schránky prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon činěný písemně a podepsaný. Z hlediska posouzení přípustnosti anebo nepřípustnosti žádosti tak šlo podle žalované o stížnost nepřípustnou, jelikož nebyla podána účastníkem řízení. Advokátka Mgr. L. V. totiž ve stanovené lhůtě pro řízení o stížnosti nedoložila právní zastoupení žalobce jakožto žadatele o informace. Informační zákon neřeší postup v případě nepřípustné stížnosti, resp. stížnosti podané neoprávněnou osobou. Jelikož nelze aplikovat ani § 96 správního řádu o zamítnutí nepřípustného odvolání rozhodnutím, je namístě založení nepřípustné stížnosti povinným subjektem do spisu, a to bez dalšího. Podle výkladu žalované se žalobce jakožto žadatel o informace, ani advokátka, jež se nestala účastníkem řízení, o tomto postupu nevyrozumívají. O založení nepřípustné stížnosti, jak ji podala advokátka Mgr. L. V., tak žalovaná vydala usnesení č. j. VS-76101-21/ČJ-2018-800040-INFZ, č. j. VS-76102-11/ČJ-2018-800040-INFZ, č. j. VS-76103-15/ČJ-2018-800040-INFZ, č. j. VS-76104-7/ČJ-2018-800040-INFZ. 9. Tvrzení žalobce o nečinnosti žalované označila žalovaná za nepravdivé. Žalobci byla průběžně v měsíci červenci a srpnu 2018 doručována rozhodnutí týkající se jeho žádostí o poskytnutí informací, včetně oblasti péče o tělesně postižené, vydaná Generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR, odborem správním. Žalobce přesto zaslal dne 18. 10. 2018 na adresu Věznice Plzeň „předžalobní upomínku“ pro údajnou nečinnost při poskytování jím požadovaných informací. V reakci na upomínku bylo žalobci zasláno ředitelem Věznice Plzeň vyjádření k „předžalobní upomínce“ o poskytnutí informace ze dne 26. 10. 2018, č. j. VS-78072-7/ČJ-2018-801140, které žalobce převzal dne 2. 11. 2018. S ohledem na skutečnost, že na žalobě je razítko podatelny Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2018 (pondělí), domnívá se žalovaná, že žalobce podal žalobu do schránky ve Věznici Pankrác v pátek 2. 11. 2018, a to právě před tím, než mu bylo tentýž den doručeno uvedené sdělení ředitele Věznice Plzeň. IV. Další postup Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu 10. Městský soud v řízení jednal v procesním postavení žalované s „Vězeňskou službou České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4“, ačkoli žalobce původně v žalobě označil za žalovanou „Vězeňskou službu České republiky, Věznice Plzeň, sídlem Klatovská třída 202, Plzeň“. Městský soud si je vědom, že podle § 79 odst. 2 s. ř. s. je to právě žalobce, podle jehož žalobního tvrzení je označen správní orgán, který má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. V předmětné věci je však městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, jenž vyjádřil v rozsudku ze dne 19. 6. 2019, č. j. 3 As 142/2019 - 16, jímž zamítl kasační stížnost žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2019, č. j. 57 A 161/2018 - 104, kterým postoupil žalobu k vyřízení Městskému soudu v Praze, v němž označil za žalovanou právě Vězeňskou službu ČR, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4. 11. Podle právního výkladu Nejvyššího správního soudu je vždy třeba vycházet ze základního pravidla, že za „správní orgán“ lze považovat orgán moci výkonné, orgán územního samosprávního celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech