9 As 69/2016 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 16/2019- 54 - text 9 9Ad 16/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Naděždy Řehákové ve věci žalobce: M. H. bytem X zastoupen JUDr. Petrem Hrnčířem sídlem Na Poříčí 1079/3a, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 3. 10. 2019, č. j. MV-83142-12/SO-2019 takto: I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 3. 10. 2019, č. j. MV-83142-12/SO-2019, a rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 10. 5. 2019, č. j. OSZ-142855-16/M-Če-2019, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů v řízení ve výši 15 342 Kč ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Petra Hrnčíře, advokáta. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou dne 4. 11. 2019 u Městského soudu v Praze domáhal přezkumu rozhodnutí ministra vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 3. 10. 2019, č. j. MV-83142-12/SO-2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věci služebního poměru (dále jen „ředitel OSZ“ nebo „správní orgán prvního stupně“) ze dne 10. 5. 2019, č. j. OSZ-142855-16/M-Če-2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí potvrdil. 2. Prvostupňovým rozhodnutím ředitel OSZ podle § 179 za použití § 192 odst. 2 ve spojení s § 209 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o služebním poměru“) zastavil řízení o žádosti žalobce o přezkoumání a určení řádné výše výsluhového příspěvku a uhrazení měsíčních doplatků řádné výše výsluhového příspěvku za období od 1. 9. 2010, podané dne 2. 5. 2019 (dále jen „žádost“), kterou se žalobce domáhal přepočtu výsluhového příspěvku za analogického užití ustanovení § 142 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) a § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1885 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Ředitel OSZ vyhodnotil žádost žalobce jako žádost o obnovu řízení ve smyslu § 192 zákona o služebním poměru ve věci pravomocného rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služebního poměru č. j. OSZ- 142855/V-On-2010 ze dne 4. listopadu 2010, kterým byl žalobci přiznán od 1. 9. 2010 výsluhový příspěvek ve výši 20 811 Kč měsíčně (dále též „rozhodnutí o výsluhovém příspěvku“). II. Obsah žaloby 3. Žalobce v úvodní části žaloby stručně shrnul správní řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí. Uvedl, že rozhodnutími ze dne 8. 4. 2019, č. j. KRPB-167147-65/ČJ-2018-0600KR a ze dne 2. 5. 2019, č. j. KRPB-163660-35/ČJ-2018-0600NT byl žalobci na základě jeho žádostí doplacen služební příjem za období 2007 – 2009 a doplacena řádná výše odchodného, což mělo vliv na stanovení správné výše průměrného hrubého služebního příjmu žalobce za kalendářní rok 2009, tj. částky 44 927 Kč na místo částky 41 621 Kč, z níž vycházelo rozhodnutí o výsluhovém příspěvku. Žalobce poukázal na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 As 69/2016-31 a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 7 As 130/2018-28 a označil za nesprávný a nezákonný postup správního orgánu prvního stupně, který posoudil žádost žalobce jako žádost o obnovu řízení ve věci pravomocného rozhodnutí o výsluhovém příspěvku, přičemž následně žádost ani věcně neprojednal s odůvodněním, že uplynuly lhůty pro obnovu řízení, resp. že uplynuly lhůty k možnosti přezkoumat výši výsluhového příspěvku žalobce. Žalobce nesouhlasil ani s argumentací uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde žalovaný k závěrům vycházejícím z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 As 69/2016-31 poznamenal, že se jednalo jen „… o úvahu soudu nad dalším možným postupem. Aby bylo možné v obdobných případech ve veřejném právu použít analogii iuris, bude nezbytné, aby se soud jednoznačně vyslovil v této otázce a založil tak závazný právní názor, nikoli pouhou úvahu nad možným postupem. Z toho důvodu tak nelze závěry vyplývající z rozsudku NSS týkající se možnosti použití analogie iuris považovat za autoritativní a závazný právní názor.“ 4. V prvním žalobním bodu žalobce namítal nezákonnost napadeného i prvostupňového rozhodnutí. Měl za to, že ředitel OSZ ani žalovaný správně neposoudili žádost žalobce ze dne 2. 5. 2019, ve které se domáhal přepočtu výsluhového příspěvku a doplacení řádné výše výsluhových příspěvků od 1. 9. 2010. Správní orgány měly v návaznosti na závěry judikatury NSS aplikovat analogicky § 142 odst. 4 zákona o vojácích z povolání a ve spojení s § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění provést přepočet výsluhového příspěvku žalobce a přiznat žalobci jeho řádnou výši od 1. 9. 2010 s tím, že jako podklad pro přepočet měl sloužit průměrný hrubý služební příjem žalobce za kalendářní rok 2009 ve výši 44 927 Kč. Žalobce namítal, že služební funkcionář v prvostupňovém rozhodnutí vyhodnotil žádost žalobce v rozporu s jeho vůlí jako žádost o obnovu řízení ve věci pravomocného rozhodnutí o výsluhovém příspěvku, řízení zastavil a deklaroval uběhnutí prekluzivních lhůt. 5. Druhým žalobním bodem žalobce namítal, že se žalovaný nepřiklonil ke shora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, nezjistil a neprovedl skutková zjištění relevantní pro napadené rozhodnutí, a zejména v rámci napadeného rozhodnutí n neaplikoval závěry z rozsudku NSS ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 As 69/2016-31, podle něhož v případech chybějící úpravy přepočtu výsluhového příspěvku v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů lze pro účely přepočtu výsluhového příspěvku analogicky použít § 142 odst. 4 zákona o vojácích z povolání. 6. Ve třetím žalobním bodu žalobce upozornil na procesní vady, které spatřoval v rámci prvoinstančního i odvolacího řízení. Žalobce zejména namítal, že se žalovaný nevypořádal s argumenty uvedenými v žádosti, v odvolání proti rozhodnutí ředitele OSZ ani v dodatečném vyjádření žalobce (sdělení) ze dne 30. 8. 2019. 7. Žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i prvostupňové rozhodnutí, pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 30. 12. 2019 k prvnímu žalobnímu bodu rekapituloval, že služební poměr žalobce skončil dnem 31. 8. 2010 podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru. Rozhodnutím ředitele OSZ ve věcech služebního poměru ze dne 4. 11. 2011 č. j. OSZ-142855-18/V-On-2010 byl žalobci přiznán od 1. 12. 2011 výsluhový příspěvek ve výši 20 811 Kč měsíčně. Nedatované podání žalobce, doručené dne 2. 5. 2019, bylo ředitelem OSZ posouzeno jako žádost o obnovu řízení ve smyslu § 192 zákona o služebním poměru, s čímž žalobce nesouhlasil, když v rámci celého řízení uváděl, že nežádal o obnovu řízení, ale výslovně se domáhal přepočtu výsluhového příspěvku a doplacení řádné výše výsluhových příspěvků za období od 1. 9. 2010. Žalovaný upozornil, že i v případě vadného rozhodování v oblasti výsluhových nároků lze příslušné vady posuzovat a případně je zhojit výlučně postupem souladným s příslušnými ustanoveními zákona o služebním poměru a nikoliv případnou analogickou aplikací obdobných ustanovení jiných zákonů. Právní moc rozhodnutí ve věcech služebního poměru lze přitom prolomit pouze prostřednictvím obnovy řízení či přezkumného řízení (§ 192 a § 193 zákona o služebním poměru). V důsledku uplynutí prekluzivních lhůt však již v daném případě nebylo možné v mezích zákona o služebním poměru do rozhodnutí o výsluhovém příspěvku zasáhnout, bez ohledu na to, zda by šlo o změnu ve prospěch či v neprospěch žalobce. 9. Žalovaný se neztotožnil ani s druhou žalobní námitkou a setrval na právním názoru obsaženém v napadeném rozhodnutí, ve kterém podrobně rozvedl důvody, proč nelze rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 As 69/2016-31 na daný případ aplikovat. V souvislosti s touto žalobní námitkou žalovaný poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 11 Ad 2/2018-32, který se týkal obdobné věci, tj. možnosti přepočtu výsluhového příspěvku za analogického použití § 142 odst. 4 zákona o vojácích z povolání. Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl, přičemž analogickou aplikovatelnost ustanovení § 142 odst. 4 zákona o vojácích z povolání na projednávanou věc nepřipustil, a to za použití argumentů obdobných těm, které uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí. Závěry rozsudku NSS ze dne 26. 4. 2018, č. j. 7 As 130/2018-28, považuje žalovaný ve vztahu k projednávané věci za irelevantní, neboť uvedené rozhodnutí se týká