7 Afs 104/2004 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 3/2018- 30 - text 20 č. j. 9Ad 3/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Ivanky Havlíkové ve věci žalobkyně: PhDr. L. W. místem poskytování zdravotních služeb Ž. 2092, Č. zastoupená advokátem JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D. sídlem Na Florenci 15, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2017, č. j. MZDR 57223/2017-3/PRO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 2. 2018 domáhala přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2017, č. j. MZDR 57223/2017-3/PRO (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru správních činností ve zdravotnictví a sociální péči (dále jen „Magistrát“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 7. 2017, č. j. MHMP 117178/2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí potvrdil. 2. Prvostupňovým rozhodnutím zrušil Magistrát rozhodnutí Úřadu městské části Prahy 16 ze dne 21. 1. 2002, č. j. OSZ/RO/02/2002, o registraci nestátního zdravotnického zařízení opravňující žalobkyni k poskytování zdravotních služeb v oboru klinická psychologie ambulantní formou na adrese V. 144/12, P. 5 (dále též jen „registrace 2002“). Magistrát zrušil registraci předmětného nestátního zdravotního zařízení podle § 121 odst. 3, § 24 odst. 1 písm. a) a § 24 odst. 4 písm. f) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“), a to ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, tj. ke dni 19. 12. 2017. 3. Kontrolním zjištěním a z obsahu podaného vyjádření žalobkyně zjistil Magistrát porušení § 24 odst. 4 písm. f) zákona o zdravotních službách tím, že zdravotní služby nebyly v daném místě žalobkyní poskytovány po dobu delší než jeden rok a žalobkyně nesplnila povinnost požádat příslušný správní orgán dle § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách o ukončení poskytování zdravotních služeb v oboru uvedeném ve výroku rozhodnutí o registraci a požádat o zrušení registrace nestátního zdravotnického zařízení. Magistrát dále zjistil, že žalobkyně nemá od 1. 4. 2010 pro místo poskytování zdravotních služeb na P. 5, uvedené v registraci 2002, nájemní smlouvu, čímž přestala splňovat též požadavky na technické a věcné vybavení a dále požadavky na personální zabezpečení poskytovaných zdravotních služeb v oboru klinická psychologie dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách. 4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítla, že 1) prvostupňové rozhodnutí bylo vadně doručováno žalobkyni namísto zmocněnci, ačkoliv byla Magistrátu nejpozději dne 7. 2. 2017 známa plná moc a ačkoliv na základě této plné moci Magistrát v rámci kontroly se zmocněncem jednal; 2) oprávnění k poskytování zdravotních služeb, které žalobkyni udělil Krajský úřad Středočeského kraje dne 31. 5. 2012 pod č. j. 072881/2012/KUSK (dále též jen „rozhodnutí 2012“) pro místo poskytování zdravotních služeb na adrese Ž. 2092, Č., zahrnuje ve smyslu § 19 odst. 1 písm. b) a c) zákona o zdravotních službách všechna místa poskytování zdravotních služeb a nahrazuje tak jakoukoliv předcházející registraci (včetně té z roku 2002); 3) registrace 2002 pozbyla platnosti nejpozději dnem právní moci rozhodnutí 2012, neboť rozhodnutí o registraci není rozhodnutím o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb (dále jen „oprávnění“), a proto Magistrát aplikoval ustanovení právního předpisu, která se na věc nevztahují, kdy za účinnosti zákona o zdravotních službách byl příslušným správním orgánem pouze Krajský úřad Středočeského kraje, který oprávnění žalobkyni vydal, přičemž zákon o zdravotních službách rozlišuje i terminologicky mezi oprávněním a registrací a pouze připouští, aby na základě registrace mohl poskytovatel dočasně, tj. do právní moci rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb, poskytovat zdravotní služby a jakmile je oprávnění podle zákona o zdravotních službách vydáno, dřívější registrace pozbývá platnosti; 4) rozhodnutí Magistrátu o zrušení registrace je rozhodnutím nicotným, neboť registrace 2002 jako historické rozhodnutí nelze zrušit; 5) odkaz Magistrátu na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 1/12 je bezpředmětný, neboť na § 121 odst. 5 nikdy neodkazovala, nýbrž poukazovala na § 121 odst. 4 zákona o zdravotních službách; 6) Magistrát zbytečně kontaktoval společnost ALBET, spol. s r.o., přestože věděl, že žalobkyně jako poskytovatelka zdravotních služeb na P. 5 již po dobu 8 let nepůsobí. II. Napadené rozhodnutí (rozhodnutí žalovaného) 5. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve ke skutkovým zjištěním uvedl, že na základě kontroly provedené Magistrátem dne 12. 1. 2016 na adrese místa poskytování zdravotních služeb na P. 5 žalobkyně jako poskytovatelky, bylo zjištěno, že na této adrese nejsou poskytovány žádné zdravotní služby v oboru klinická psychologie, ačkoli žalobkyně zde byla oprávněna k jejich poskytování na základě registrace 2002. Na základě kontrolních zjištění zahájil Magistrát s žalobkyní dne 16. 5. 2017 správní řízení o zrušení registrace dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách. K zahájenému správnímu řízení se žalobkyně vyjádřila prostřednictvím svého zmocněnce dopisem ze dne 18. 5. 2017, v němž vyjádřila přesvědčení, že působí jako poskytovatelka zdravotních služeb na základě rozhodnutí 2012, resp. rozhodnutí jemu předcházejícího z 24. 7. 2009, č. j. 119640/2009/KUSK (dále jen „rozhodnutí 2009“), a tuto skutečnost řádně Krajskému úřadu Středočeského kraje oznámila, přičemž od účinnosti zákona o zdravotních službách nenastala žádná změna, kterou by měla oznamovat, přičemž registrace 2002 je historickým rozhodnutím, a tudíž nemůže být zrušena. 6. Poté žalovaný přistoupil k vypořádání jednotlivých odvolacích námitek žalobkyně. 7. Odvolací námitku stran procesních pochybení při doručování shledal žalovaný důvodnou, neboť z postupu žalobkyně ve správním řízení bylo zřejmé, že projevila vůli být v řízení zastoupena. První plná moc založená ve správním spise je ze dne 7. 7. 2009, a to pro účely zastupování žalobkyně před Krajským úřadem Středočeského kraje a dalšími příslušnými orgány ve věcech souvisejících se schválením provozu žalobkyně v Č., kterou žalobkyně zaslala Magistrátu dne 7. 2. 2017, tj. v době probíhající kontroly. V návaznosti na tuto plnou moc Magistrát komunikoval se zástupcem žalobkyně v průběhu kontroly až po doručení protokolu o kontrole. Žalovaný konstatoval, že Magistrát měl na tuto plnou moc reagovat výzvou k upřesnění rozsahu zmocněncova oprávnění, resp. k doložení jiné plné moci. Žalobkyně se tedy mýlí, že první plná moc opravňovala zmocněnce pro účely tohoto řízení, ale důvodná je námitka, že při pochybnostech o obsahu plné moci je na straně správního orgánu, aby vyzval zmocněnce k odstranění nedostatků. Druhá plná moc založená ve správním spise je datována 15. 8. 2017 a její rozsah je stanoven „k zastupování před příslušnými orgány ve věci zjištění a prohlášení nicotným rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, označeného jako ‘rozhodnutí o zrušení registrace‘, č. j. MHMP117178/2017, datovaného 25. červencem 2017, a k odvolání proti tomuto rozhodnutí, jakož i k zastupování ve všech souvisejících řízeních”. Vzhledem k tomu, že správní orgány stíhá povinnost poučovat účastníky o procesních právech, označil žalovaný postup Magistrátu v tomto dílčím kroku za rozporný se základními zásadami činnosti správních orgánů dle § 4 odst. 2 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaný konstatoval, že pokud bylo odvolání podáno jinou osobou, než je žalobkyně, bylo na Magistrátu, aby výslovně vyzval žalobkyni k doložení odpovídající plné moci prokazující zastoupení osobou, jež za ni činí úkon. Žalovaný konstatoval, že doručení zástupci účastníka správního řízení má význam z hlediska běhu lhůt, ale pokud doručení písemnosti zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, v praxi to znamená, že lhůta pro provedení určitého úkonu, jež by z takové písemnosti vyplývala, se bude obecně počítat nikoli od doručení písemnosti zastoupenému, ale výlučně od doručení písemnosti zástupci (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2012, č. j. 78 A 5/2011 - 31). Žalovaný tak v předmětné věci posuzoval procesní aktivity žalobkyně, přičemž zdůraznil, že podle § 84 odst. 2 správního řádu platí, že neoznámení rozhodnutí se nemůže dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil (v obecné rovině též § 19 odst. 7 správního řádu). Žalovaný uvedl, že z podaného odvolání je zjevné, že zmocněnec žalobk