1 Afs 271/2016 — Nejvyšší správní soud

9 Af 46/2018- 67 - text 7 č. j. 9Af 46/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: R. N., narozený XXX bytem X proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu sídlem Štěpánská 28, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 3 ze dne 16. 11. 2018, č. j. 8503397/18/2003-00540-107455, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 1. 12. 2018 domáhá zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 3 (dále jen „žalovaný“) ze dne 16. 11. 2018, č. j. 8503397/18/2003-00540-107455, tj. exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu, kterým žalovaný dle § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) a § 190 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), s použitím zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu k vymožení daňového nedoplatku ve výši 2 747 553 Kč a exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce ve výši 500 Kč, tj. v celkové výši 2 748 053 Kč (dále jen „exekuční příkaz“). 2. Exekučním příkazem bylo současně rozhodnuto, že se Komerční bance, a.s. jako poddlužníkovi přikazuje, aby od okamžiku, kdy jí bude doručen exekuční příkaz a po dobu trvání daňové exekuce, nevyplácela peněžní prostředky z účtu žalobce č. 107-8934240207/0100, ze kterého se přikazuje pohledávka, neprováděla na něho započtení a ani jinak s ním nenakládala, a to až do výše nedoplatku, pro který je exekuce nařizována, včetně příslušejících částek úroku z prodlení a exekučních nákladů podle § 252 odst. 2 a § 183 odst. 1 daňového řádu. To se podle § 190 odst. 2 daňového řádu týká též peněžních prostředků, které dojdou na tento účet do 6 měsíců ode dne vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu. 3. Exekuční příkaz stanovil, že podle § 190 odst. 1 daňového řádu odpisem peněžních prostředků žalobce z jeho účtu, vedeného v jakékoliv měně, do výše částek uvedených v exekučním příkazu a jejich vyplacením žalovanému na účet, daňová exekuce zaniká. 4. Exekuční příkaz je odůvodněn vykonatelným výkazem 28 nedoplatků opírajících se o rozhodnutí ve věcech daně z příjmů fyzických osob vydaná v roce 2000 až 2018 v celkové výši 2 747 553 Kč s tím, že se tato částka zvyšuje o úrok z prodlení. Exekuční náklady ke dni nařízení exekuce ve výši 500 Kč byly odůvodněny § 183 odst. 1 daňového řádu, podle něhož vzniká dlužníkovi vydáním exekučního příkazu povinnost uhradit na nákladech za nařízení daňové exekuce 2 % z celkové částky nedoplatků, pro které je daňová exekuce nařízena, nejméně však 500 Kč a nejvýše 500 000 Kč. Exekuční příkaz dále stanoví, že podle § 182 odst. 4 a 6 daňového řádu se exekuční náklady vymáhají současně s nedoplatkem, pro který je exekuce nařízena. 5. V odůvodnění exekučního příkazu je uvedeno, že žalobce jako dlužník neuhradil ke dni 16. 11. 2018 svoji splatnou daňovou pohledávku, proto žalovaný nařídil daňovou exekuci. Žalovaný zjistil cestou součinnosti podle § 57 daňového řádu u uvedeného peněžního ústavu existenci peněžních prostředků na účtu žalobce, proto přistoupil k zahájení exekučního řízení pro přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb dle § 178 odst. 5 písm. b) a § 190 daňového řádu s použitím § 303 a násl. o. s. ř. 6. V exekučním příkazu byl žalobce poučen, že okamžikem, kdy je poddlužníkovi doručen exekuční příkaz, ztrácí žalobce právo vybrat peněžní prostředky z účtu, použít tyto prostředky k platbám nebo s nimi jinak nakládat, a to do výše vymáhaného nedoplatku a příslušenství; to neplatí v případě platby, jejímž účelem je splnění vymáhané povinnosti, na účet správce daně vedený u peněžního ústavu (§ 177 odst. 1 a 2 daňového řádu a § 304 odst. 3 o. s. ř.). Zákazy uvedené v § 304 odst. 1 a 3 o. s. ř. se nevztahují na peněžní prostředky do výše dvojnásobného životního minima. Tyto peněžní prostředky peněžní ústav vyplatí dlužníkovi na jeho žádost nejvýše jednou (§ 177 odst. 1 daňového řádu a § 304b o. s. ř.). Výkon rozhodnutí se provede i tehdy, postačuje-li pohledávka povinného z účtu jen k částečnému uspokojení oprávněného (§ 307 odst. 2 o. s. ř.). II. Obsah žaloby 7. Žalobce napadl exekuční příkaz a namítl, že žalovaný při výpočtu daně a stanovení jejího základu postupoval s rozporu se zákonem, což odůvodnil ve dvou žalobních bodech. 8. Žalobce konstatoval, že podstatnou částí vymáhané pohledávky je údajná pohledávka z titulu nezaplacené daně z příjmu za rok 1997 ve výši 1 285 360 Kč a daň z příjmu za rok 1998 ve výši 1 248 904 Kč a jejich příslušenství. Žalobce v prvním žalobním bodě namítl, že žalovaný daň vyměřil podle pomůcek, přičemž postupoval v rozporu se zákonem, neboť při stanovení základu daně pomocí pomůcek použil paušální odpočet nákladů ve výši 25 %, čímž de facto řekl, že žalobce při svém podnikání (zprostředkování, nákup a prodej, poradenství) tržil marži ve výši 75 % z obratu a zároveň neměl žádné náklady za kanceláře, zaměstnance, telefony, zařízení, dopravu a výpočetní techniku včetně softwaru. Žalobce namítl, že vypočtená daň vedla při jejím vymáhání ke konci podnikání žalobce. Žalovaný se nyní domáhá neoprávněně vyměřené daně po žalobci v situaci, kdy je pouze zaměstnancem, z jehož příjmu nemůže daň zaplatit a její vymožení by vedlo k tomu, že by nebyl schopen zajistit svou základní obživu. 9. Žalobce ve druhém žalobním bodě namítl, že zbytek nedoplatků, které nerozporuje, nemůže řádně splácet, neboť všechny platby jsou započítávané na nedoplatky, které vznikly dříve, a které jsou těmi nedoplatky, které žalobce rozporuje v prvním žalobním bodě. Žalobce uvedl, že v uplynulých pěti letech platil na základě splátkového kalendáře 3 000 Kč měsíčně, avšak všechny tyto peníze byly použity na nedoplatky, které mu byly vyměřeny v rozporu se zákonem. 10. Žalobce navrhl, aby soud napadený exekuční příkaz zrušil. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 11. Žalovaný ve vyjádření ze dne 14. 1. 2019 konstatoval, že v rámci exekučního řízení lze zkoumat, zda existuje exekuční titul, jeho vykonatelnost, existence daňového nedoplatku, pravomoc a příslušnost prvoinstančního orgánu k vydání rozhodnutí, přičemž veškeré tyto předpoklady pro vymáhání daňových nedoplatků byly v daném případě splněny. 12. Žalovaný k prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že žalobce proti výpočtu daně a stanovení jejího základu využil opravných prostředků a tato daňová řízení byla již pravomocně ukončena. Konstatoval, že nedoplatky pod 28 položkami se staly splatnými v konkrétních datech uvedených v exekučním příkazu a jsou ve smyslu § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), resp. § 103 odst. 2 daňového řádu, vykonatelné. 13. K druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že žalobci bylo několikrát na základě žádosti o povolení úhrady nedoplatků ve splátkách povoleno rozhodnutími o posečkání, nicméně žalobce splátkový kalendář nedodržel. K námitce, že není možné splácet nedoplatky, které žalobce nerozporuje, žalovaný uvedl, že příchozí platby jsou účtovány v souladu s § 59 zákona o správě daní a poplatků, resp. § 152 daňového řádu. 14. Žalovaný konstatoval, že ke dni 1. 1. 2019 byl prekludován nedoplatek ve smyslu § 160 odst. 5 daňového řádu pod položkou č. 5 ve výši 1 285 360 Kč, na základě čehož bylo dne 9. 1. 2019 vydáno rozhodnutí o částečném zastavení daňové exekuce pod č. j. 72545/19/2003-00540-107455. Konstatoval, že s ohledem na chybně uvedené rozhodnutí a datum splatnosti v položce č. 28 exekučního příkazu bude vydáno rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností dle § 104 daňového řádu, kdy správně má být uveden platební výměr č. j. 100289/00/003911/2488 a datum splatnosti 30. 6. 2000. 15. Žalovaný navrhl, aby městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Replika žalobce 16. Žalobce v replice ze dne 9. 3. 2019 namítl, že nedoplatek v uvedené výši neexistuje, jelikož mu daňová povinnost v takové výši nemohla jeho podnikatelskou činností vzniknout. Namítl, že výši nedoplatku za období 1997 a 1998 si žalovaný vymyslel, nebo vypočetl v rozporu § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků přesto, že v rámci odvolacího řízení proti platebnímu výměru předložil žalobce účetní doklady, ze kterých mohl žalovaný daň vyměřit objektivně, byť žalobce zmeškal lhůtu pro předložení. Jako důkaz žalobce navrhl jeho odvolání proti daňovým výměrům z ok 1997 a 1998. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 179/01, podle něhož v případech, kdy je daň stanovena podle pomůcek, musí se odvolací orgán vyrovnat i s otázkou, zda správce daně splnil své zákonné povinnosti vyplývající z § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, neboť každý jiný postup s