5 Afs 124/2014 — Nejvyšší správní soud

9 Af 47/2016- 110 - text 25 č. j. 9Af 47/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: Česká televize, IČO: 00027383 sídlem Na Hřebenech II 1132/4, 147 00 Praha 4 zastoupená advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M. sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 4. 2016, č. j. 13752/16/5300-22443-711377, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 4. 2016, č. j. 13752/16/5300-22443-711377, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 456 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně, JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 16. 6. 2016 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2016, č. j. 13752/16/5300-22443-711377 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil celkem 10 dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty vydaných Finančním úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) za jednotlivé měsíce červen až listopad 2012 a srpen až listopad 2013. Žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí jakož i dodatečné platební výměry jsou nezákonné a byla jimi zkrácena na svých právech. Všechna rozhodnutí se zakládají na nesprávném právním posouzení věci, neboť vychází z chybného výkladu relevantních právních předpisů, správní orgány se při jejich vydání navíc dopustily i procesních pochybení. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí správce daně byla založena na závěru, že televizní poplatky lze považovat za úplatu, kdy jako protiplnění poskytuje žalobkyně veřejnou službu v oblasti televizního vysílání. Žalovaný nemá pochyb, že žalobkyně jako osoba povinná k dani poskytuje veřejnou službu v oblasti televizního vysílání, jež spadá pod definici služby dle § 14 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Podle žalovaného je podstatou sporu, zda je veřejná služba v oblasti televizního vysílání poskytována za úplatu, což je předpokladem pro to, aby daná služba byla předmětem daně ve smyslu § 2 zákona o DPH. S tím souvisí také otázka nároku na odpočet daně, tedy toho, zda měla žalobkyně povinnost uvádět příjmy z televizních poplatků jako plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně dle § 51 odst. 1 písm. b) zákona o DPH a zda má u přijatých plnění nárok na odpočet v plné výši, či zda jej má krátit v souladu s § 76 zákona o DPH. 3. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami žalobkyně, která namítala, že dodatečné platební výměry jsou postaveny na mylných skutkových zjištěních a nesprávných právních náhledech na službu veřejnoprávního televizního vysílání a placení nebo vybírání televizních poplatků. S odkazem na § 2, § 51, § 53, § 72 a § 76 zákona o DPH založila odvolací argumentaci na tom, že službu veřejnoprávního televizního vysílání poskytuje bezúplatně a provozované televizní vysílání není předmětem daně, neboť televizní poplatky nejsou protiplněním veřejnoprávního vysílání, jsou pouze zdrojem financování žalobkyně, nejsou zdanitelným plněním. Z vnitrostátních předpisů, ale ani z judikatury Soudního dvora Evropské unie, např. z rozhodnutí SDEU C-154/80 ve věci Coöperatieve Aardappelenbewaarplaats GA, v němž byla identifikována kritéria, kdy jde o plnění za úplatu, nevyplývá, že v případě televizních poplatků jde o přímou bezprostřední vazbu mezi poskytnutím služby a obdrženým protiplněním. Žalobkyně se dovolávala komunitárního práva a argumentace o bezúplatném poskytování veřejnoprávní služby dle článku 2 odst. 1 šesté směrnice, konkrétně odkazovala také na judikát Soudního dvora Evropské unie ve věci C-102/86 Apple and Pear Development Council a na stanovisko generálního advokáta k tomuto případu a rozhodnutí C-16/93 R. J. Tolsma, které vyvodilo, že z důvodu: 1) absence jakéhokoliv smluvního prvku mezi dvěma subjekty, to je mezi ním a plátcem rozhlasového poplatku, 2) nemožností kontroly poskytovatele služeb jejich příjemcem, 3) absence úměry mezi velikostí prospěchu z přijaté služby a výši poplatků a 4) povahy úplaty, jež je spíše paušálním poplatkem, chybí přímá spojitost mezi poskytnutou službou a přijatou úplatou, jejíž existence je podmínkou pro to, aby činnost mohla být považována za poskytnutí služeb za úplatu podle článku 2 odst. 1 šesté směrnice [pozn. soudu: šestá směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. 5. 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, byla od 1. 1. 2007 nahrazena směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty]. 4. Žalobkyně zpochybňovala přítomnost smluvního prvku při uzavření smlouvy při zakoupení televizního přijímače, odmítla úměru mezi velikostí prospěchu z přijaté služby a výší televizního poplatku, rozvíjela úvahy ohledně povahy televizního poplatku, jeho platby, účelu a vzniku na základě zákona bez prvku dobrovolnosti a konsensu mezi žalobkyní jako poskytovatelem služeb veřejnoprávního vysílání a vlastníky či držiteli televizních přijímačů. 5. K uvedeným odvolacím námitkám žalobkyně odmítl žalovaný zpochybnění služby televizního vysílání jako předmětu daně z přidané hodnoty. 6. S odkazem na relevantní právní úpravu, kde právní základ daně z přidané hodnoty je dán článkem 113 konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie, dále směrnicí rady č. 2006/112/ES, která od 1. 1. 2007 nahradila šestou směrnici Rady č. 77/388/ESH a na zákon o DPH, žalovaný vyložil, že předmětem zdanění je přidaná hodnota, která se dá ekonomicky vyjádřit. Pro tyto účely vyložil pojmy plátce daně a zdanitelné plnění, vyložil, jak je v § 2 zákona o DPH vymezena ekonomická činnost a jak jsou pro účely daně z přidané hodnoty rozlišena plnění, která jsou předmětem daně a jsou buď od daně osvobozená, nebo jsou zdanitelná. Žalovaný uvedl, že osvobození od daně se uplatňuje u činností, kde je obtížné určit základ daně a u činností, které jsou považovány za prospěšné z hlediska zájmu společnosti. Tato osvobozená plnění je plátce daně povinen přiznat v daňovém přiznání a v § 51 odst. 1 písm. b) zákona o DPH je televizní vysílání definované v § 53 téhož zákona a při splnění podmínek stanovených v § 52 až § 62 zákona o DPH je plněním osvobozeným od daně, bez nároku na odpočet daně. 7. Žalovaný se dále zabýval vztahem mezi poskytnutou službou a přijatou úplatou s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), kromě judikatury zmíněné žalobkyní i např. ve věcech rozsudku C-285/10, Campsa Estaciones de Servicio SA, rozsudku C-498/99, Town & County Factors Ltd, a rozhodnutí C-267/08, SPÖ Landesorganisation Kärnten. Z uvedené judikatury žalovaný vyvozuje, že pokud se předmětné poskytování služeb vyznačuje nepřetržitou připraveností poskytovatele služeb poskytnout v daný okamžik péči či službu, není nutné k uznání přímého vztahu mezi uvedenou službou a obdrženým protiplněním prokazovat, že se určitá platba vztahuje k určité individualizované a přesně konkretizované péči, službě, poskytnuté na žádost klienta. Z uvedené judikatury vyplývá, že existence přímé souvislosti mezi poskytnutou službou a získanou protihodnotou je nezbytná. Na druhé straně však některé rozsudky SDEU uznávají, že skutečnost, kdy služba není definovaná ani individualizovaná, a platba je vyplácena formou paušálu, nemůže mít vliv na přímý vztah mezi poskytnutými službami a obdrženým protiplněním, jehož výše je určena předem, na základě jasně stanovených kritérií. V této souvislosti pak žalovaný poukazuje na kritéria uvedená v zákoně o DPH, která určují osvobození od daně bez nároku na odpočet a s nárokem na odpočet. 8. Žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na princip neutrality daně, zaručující možnost odečítat daň na vstupu v daňovém přiznání během hospodářské činnosti plátce v řetězci dodavatelů tak, aby daň na vstupu, kterou musí plátce zaplatit u přijatých zdanitelných plnění jinému plátci, jako součást ceny přijatých plnění plátce daně nezatěžovala a měl nárok na její vrácení, stejně jako jiný plátce. Zdůraznil však, že jiná povinnost nastává v případě, že jsou přijatá zdanitelná plnění použitá nejen k uskutečnění plnění zdanitelných, ale i těch k uskutečnění plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně, u nichž zákon stanovuje povinnost krátit odpočet daně způsobem uvedeným v § 76 zákona o DPH. 9. Žalovaný uvedl, že otázka televizních poplatků a jejich povahy jako „protiplnění“ vůči veřejnoprávnímu vysílání byla řešena i v rozsud