4 Ads 28/2013 — Nejvyšší správní soud

1 Ad 32/2018- 37 - text 7 1 Ad 32/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobkyně: Z. K., bytem , proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 8. 2018, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 3. 8. 2018, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým byly zamítnuty její námitky a bylo potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2017, č. j. X, kterým byl žalobkyni od 18. 3. 2017 přiznán starobní důchod ve výši 13 801 Kč měsíčně. 2. Žalobkyně namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení. U správního orgánu podala žádost o přiznání starobního důchodu. V průběhu řízení zjistila, že nemá v osobním listě důchodového pojištění uvedeny všechny doby, kdy byla důchodově pojištěna. Proto učinila tvrzení ohledně dob pojištění a navrhla důkazy. 3. Konkrétně se jednalo o pracovní poměr u Městského výboru SSM Praha (1. 1. 1978 – 31. 8. 1982), u Spotřebního družstva Včela (1. 9. 1982 – 31. 8. 1984), Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (1. 11. 1991 – 30. 9. 1992), pracovní neschopnost po dobu rizikového těhotenství (1. 10. 1992 – 30. 11. 1992), čerpání mateřské dovolené (1. 12. 1992 – 8. 3. 1993, dítě bohužel po deseti dnech od narození zemřelo). 4. Následně žalovaná neuznala dobu pojištění od 1. 1. 1978 do 31. 8. 1982 – pracovní poměr u Městského výboru SSM Praha. Dále žalovaná neuznala dobu od 1. 10. 1992 – 30. 11. 1992 – pracovní neschopnost po dobu rizikového těhotenství a od 1. 12. 1992 – 8. 3. 1993 – čerpání mateřské dovolené. 5. K prokázání doby (SSM) bylo navrženo čestné prohlášení dvou svědků. Dle žalované svědkové tuto dobu řádně neprokazují, na předmětnou dobu nepředložili žádné doklady a na tuto dobu nemají ani záznam v evidenci ČSSZ. Žalobkyně s tímto nesouhlasila a podala námitky. Odkazuje na odbornou literaturu, konkrétně na Zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení – Praktický komentář autorů Vladimíra Voříška, Romana Langa a kol., kde se k výkladu § 85 uvádí, že k prokázání doby pojištění lze využít i možnost uvedenou v odst. 5, tedy prokázat dobu pojištění čestným prohlášením nejméně dvou svědků a žadatele. 6. Dle žalované nemohla být tato doba započtena, neboť šetřením ČSSZ a snahou žalobkyně bylo zjištěno, že veškerá dokumentace o evidenci zaměstnanců MV SSM byla pravděpodobně zlikvidována. Nelze tedy tuto dobu doložit ani svědecky. K dalším dobám souvisejících s těhotenstvím žalobkyně žalovaná uvedla, že dotazem u slovenského nositele pojištění bylo zjištěno, že o pracovní neschopnosti ani mateřské dovolené není v jeho evidenci žádný záznam. 7. Podle žalobkyně se správní orgány neřídily zásadou dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu (dále jen „správní řád“), kdy stav věci nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. 8. Dle žalobkyně je žalovaná povinna přezkoumat správnost a úplnost údajů uvedených na osobním listu důchodového pojištění. Pokud bylo zjištěno, že příslušné dokumenty byly zlikvidovány, měli být vyslechnuti navrhovaní svědci. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 88/2008-173 ze dne 27. 11. 2008 a ze dne 2. 4. 2014 č. j. 6 Ads 85/2013 - 33. Závěr o tom, že z důvodu likvidace dokumentů nelze provést ani výslech svědků považuje žalobkyně za zcela nesmyslný. Naopak svědecké výpovědi mají význam právě tehdy, pokud nelze dobu pojištění doložit jinak. I přesto, že byly zlikvidovány též dokumenty prokazující zaměstnání svědků na daném pracovišti, neznamená to, že nelze z jejich svědeckých výpovědí získat potřebné informace osvědčující dobu pojištění. 9. Co se týče dalších namítaných dob, pak dle žalobkyně doklady ohledně pracovní neschopnosti z důvodu rizikového těhotenství a mateřské dovolené musela evidovat žalovaná. Žalobkyni bylo sděleno, že v roce 2002 při povodních byl archiv žalované vyplaven a dokumenty zničeny. Tuto situaci žalobkyně nezavinila, je však zřejmé, že není schopna předložit jednoznačné přímé důkazy o čerpání pracovní neschopnosti a mateřské dovolené. Předložila však důkazy nepřímé – rodný list a úmrtní list dítěte. 10. S odkazem na § 159 odst. 4 a 5 zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce ve znění účinném od 29. 5. 1992 a § 12 odst. 4 a 5 zákona č. 88/1968 Sb. ve znění od 1. 1. 1992 je podle žalobkyně zřejmé, že jestliže prokázala narození dítěte dne XX, náležela jí mateřská dovolená. S ohledem na úmrtí dítěte po deseti dnech jí náležela mateřská v délce 14 týdnů od 1. 12. 1992 do 8. 3. 1993. Dobu dočasné pracovní neschopnosti je schopna prokázat vlastní výpovědí, lékařskými zprávami nedodisponuje. Primárně by měla být tato doba zjistitelná z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, které se odevzdávaly žalované. Pokud žalovaná neochránila dokumenty před zničením, nemůže to jít k tíži žalobkyně, zejména v situaci, kdy je „vyplnění“ období právě pracovní neschopností v daném případě logické. 11. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ohledně sporné doby týkající se pracovního poměru žalovaná sdělila, že v minulosti rozhodovala o řadě žádostí bývalých zaměstnanců zaniklých organizací SSM Praha 3 o dávky důchodového pojištění, kdy opakovaně zjistila, že nelze dohledat archivní materiály uvedené organizace týkající se dokladů o dobách zaměstnání a dosažených hrubých výdělcích. Žalovaná oslovila Státní oblastní archiv, který však reagoval tím, že těmito dokumenty nedisponuje. Uvedený archiv komunikoval ohledně archivních materiálů organizace Republikové koordinační centrum Svazu mladých ČR v Praze s bývalým pracovníkem této organizace, který tyto archiválie spravoval do roku 2009. Po jeho smrti tuto agendu již nikdo nepřevzal a Státnímu oblastnímu archivu není znám způsob nakládání s materiály týkajícími se důchodového pojištění zaměstnanců bývalé organizace Republikové koordinační centrum Svazu mladých ČR v Praze. Stejnou informaci obdržela žalobkyně i od Archivu hl. m. Prahy. Podle § 85 odst. 5 ZOPSZ lze k prokázání doby pojištění použít čestného prohlášení nejméně dvou svědků a žadatele o důchod nebo o úpravu důchodu, nelze-li tuto dobu prokázat jinak. Za věrohodného svědka lze v souladu s rozhodovací praxí ČSSZ považovat svědka, který byl po celou prokazovanou dobu zaměstnancem stejné organizace jako účastník řízení (kolega, podřízený, nadřízený). 12. Co se týče doby pracovní neschopnosti a mateřské dovolené, žalovaná uvedla, že žalobkyně byla od 1. 11. 1991 do 30. 9. 1992 zaměstnána ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí se sídlem v Bratislavě. Evidenční list důchodového zabezpečení za tuto dobu zaměstnání vyhotovila Bratislavská správa sociálního zabezpečení. Opakovanými žádostmi o součinnost u slovenského nositele pojištění bylo zjištěno, že o pracovní neschopnosti ani o následné mateřské dovolené není v jeho evidenci veden žádný záznam, protože Výzkumný ústav práce a sociálních věcí byl veden jako velká organizace a tyto nemocenské dávky začala Sociální pojišťovna v Bratislavě vyplácet až od roku 2004. Rovněž nástupnická organizace bývalého zaměstnavatele Institut pro výzkum práce a rodiny se sídlem v Bratislavě sdělila, že požadované doklady se v jejich archivu nenachází. 13. V replice žalobkyně uvedla, že rozhodnutí žalované považuje za vnitřně rozporné. Žalovaná popsala situaci ohledně archivních materiálů a uvedla, že dobu pojištění lze prokázat i předložením čestného prohlášení nejméně dvou svědků. Taková prohlášení žalobkyně předložila. Žalovaná rovněž uvedla, koho lze s ohledem na rozhodovací praxi považovat za věrohodného svědka. Z vyjádření žalované žalobkyně dovozuje, že podle žalované z důvodu absence archivních materiálů, a tedy nemožnosti prokázat zaměstnanecký poměr dvou navržených svědků, nepovažuje žalovaná tyto svědky za věrohodné. Podle žalobkyně taková argumentace žalované je nelogická a nepřípustná. Žalovaná měla v dané situaci využít dostupné důkazní prostředky. Tyto důkazy nepřipouští z důvodu, že nemá záznamy. Svědky však žalovaná měla alespoň vyslechnout a ověřit si, zda v rozhodné době u zaměstnavatele pracovali, a to např. z listin, kterými by mohli disponovat sami svědci. Ohledně doby pracovní neschopnosti a mateřské dovelené žalovaná trvá na tom, že není nikde veden ohledně těchto dob žádný záznam. Nijak se však nevyjadřuje k tomu, že žalobkyně jednoznačně prokázala narození, jakož i úmrtí dítěte. Žalobkyni není známo, jakými jinými listinami než rodným a úmrtním listem by měla doložit pracovní neschopnost a mateřskou dovolenou. Ohledně mateřské dovolené navíc vycházelo čerpání náhradní doby přímo z právní úpravy, nebylo možné ji v tomto rozsahu nečerpat. Závěr žalované o tom, že když nemá záznam, dobu neuznává, odporuje zásadám správního řízení i zdravému rozumu. 14. Městský soud v Praze přezk