7 As 55/2007 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 2/2021- 71 - text  5 10Ad 2/2021 č. j. 10Ad 2/2021 - 71 USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce: C. Š. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutím ministra vnitra č. j. MV-184412-15/SO-2020 z 24. 2. 2021 takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se vrací z účtu Městského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Odůvodnění: 1. Žalobou z 10. 12. 2018, podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 2, se žalobce domáhal toho, aby mu žalovaný umožnil svobodnou volbu podle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem, která mu byla 18. 8. 2003 zahrazena. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 postoupil věc místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 7, jenž řízení o ní usnesením č. j. 30C 133/2019-43 z 16. 1. 2020 zastavil a věc postoupil Řediteli odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, neboť dospěl k závěru, že se jedná o žádost ve věci, o níž rozhoduje služební funkcionář dle § 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Konkrétně Obvodní soud pro Prahu 7 naznal, že volbu mezi příspěvkem na službu a starobním důchodem, které se žalobce domáhá, nelze opakovat, neboť ji již učinil 18. 8. 2003 podáním žádosti o starobní důchod, čímž zanikl jeho nárok na příspěvek za službu. Obvodní soud pro Prahu 7 doplnil, že konečné rozhodnutí o žalobcově nároku vydal ministr vnitra 19. 12. 2014 pod č. j. MV-138843-12/KM-2014, když potvrdil rozhodnutí žalovaného č. j. OSZ-63014-14/VD-Pi-2007 z 20. 3. 2007. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze č. j. 58Co 49/2020-61 z 20. 2. 2020. 3. Žalovaný vyzval 17. 7. 2020 žalobce ke sdělení, jakého rozhodnutí ve věcech služebního poměru se domáhá, neboť mu to nebylo z žalobcových podání učiněných v průběhu občanského soudního řízení zřejmé. Žalobce v odpověď podáním z 29. 7. 2020 sdělil, že se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru č. j. OSZ-63014-14/VD-Pi-2007 z 20. 3. 2007, které bylo vydáno na základě nepravdivých a zmanipulovaných skutečností, a aby bylo ve věci vydáno nové rozhodnutí. V návaznosti na to žalovaný přípisem z 24. 8. 2020 vyrozuměl žalobce o tom, že o jeho žádosti bylo podle § 178 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. zahájeno řízení. 4. Rozhodnutím č. j. OSZ-63014-79/D-Mš-2020 z 14. 10. 2020 žalovaný nevyhověl žalobcově žádosti o zrušení rozhodnutí z 20. 3. 2017 a vydání nového rozhodnutí ve věci příspěvku za službu, resp. výsluhového příspěvku. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, jejž ministr vnitra rozhodnutím č. j. MV-184412-15/SO-2020 z 24. 2. 2021 změnil tak, že jeho výrok zní: „Podle ustanovení § 116 odst. 1 a 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky a závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 14/2006-115 ze 17. 8. 2006 nepřiznávám od 1. 8. 2003 příspěvek za službu.“ Proti tomuto rozhodnutí směřuje nyní podaná žaloba. 5. Žalobce se domáhá toho, aby soud zrušil ministrovo rozhodnutí a konstatoval, že žádost o starobní důchod z 18. 8. 2003 je neplatným právním úkonem, neboť ji sepsal po chybném poučení vycházejícího z nesprávné aplikační praxe žalovaného, podle nějž žalobce nemá na příspěvek za službu nárok. Žalobce tak žádost podal proti své vůli a omylem, vzdávaje se předem svých práv, kvůli čemuž se mu žádost stala nesrozumitelnou. 6. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení, zejména zda lze napadené rozhodnutí přezkoumat ve správním soudnictví. 7. Podle § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle odst. 2 téhož ustanovení může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. 8. Ze soudního přezkumu jsou podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. 9. Podstata sporu, jenž mezi účastníky nynějšího řízení trvá od roku 2003, spočívá v následujícím. Podle tehdy účinného § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. při souběhu nároku na příspěvek za službu a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek za službu, nebo důchod. Žalobce požádal 18. 8. 2003 o starobní důchod, jenž mu byl 1. 9. 2003 s účinností od 1. 8. 2003 přiznán, čímž žalobce přišel o možnost požádat o příspěvek za službu. O tom bylo v prvním stupni rozhodnuto 20. 3. 2007 pod č. j. OSZ-63014-14/VD-Pi-2007 a toto rozhodnutí bylo pravomocně potvrzeno – po zásahu zdejšího soudu k žalobcově žalobě – ministrovým rozhodnutím č. j. MV-138843-12/KM-2014 z 19. 12. 2014. Proti němu podal žalobce správní žalobu, kterou zdejší soud rozsudkem č. j. 8Ad 1/2015-46 z 15. 3. 2016 zamítl. Žalobce následně podal kasační stížnost, ale tu Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 As 101/2016-26 z 6. 4. 2017 zamítl, a žalobce nebyl úspěšný ani u Ústavního soudu, jenž jeho ústavní stížnost usnesením sp. zn. III. ÚS 191/17 z 19. 9. 2017 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. 10. Správní soudy shledaly, že žalobce mohl – i přes nesprávné poučení žalovaného o nemožnosti požádat o příspěvek za službu – svobodně zvolit, zda požádá o starobní důchod, nebo požádá o příspěvek za službu a svůj postoj bude bránit. Správní soudy nepřisvědčily žalobcovým výhradám, že byl v tísni, že byl na něj vyvíjen jakýkoli nátlak nebo že byl ve svém rozhodnutí omezován. Ústavní soud tyto závěry aproboval. Následně žalobce podal žalobu Obvodnímu soudu pro Prahu 2, o jejímž osudu soud referoval shora. 11. Žalovaný v prvostupňovém řízení ani ve svém rozhodnutí žalobcovo podání postoupené Obvodním soudem pro Prahu 7 nepodřadil pod žádné ustanovení procesního předpisu, avšak pojal je jako nespecifikovaný opravný prostředek ve vztahu ke svému rozhodnutí z 20. 3. 2007, potažmo k ministrovu rozhodnutí z 19. 12. 2014, a jelikož výtky vůči němu neshledal důvodnými, návrhu na jeho zrušení nevyhověl. Až ministr v žalobou napadeném rozhodnutí (na straně 13 dole) konstatoval, že žalobcovo podání bylo dle svého obsahu podnětem k přezkumu podle § 94 a násl. správního řádu ve vztahu k rozhodnutí z 20. 3. 2007, a zkritizoval řadu procesních kroků žalovaného. Žalobce tento ministrův právní názor v žalobě žádným způsobem nezpochybnil a ani z jeho tvrzení nelze nikterak dovodit, že by byl jeho úmysl ve správním řízení jiný, než jak jej vyhodnotil ministr. 12. S ministrovým hodnocením žalobcova podání se soud ztotožňuje, neboť žalobce ve správním řízení požadoval zrušení pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které považuje za věcně nesprávné a nezákonné, a to na základě skutečností a argumentů, které uplatnil již v původním řízení a které v něm byly podle jeho přesvědčení chybně vyhodnoceny. Fakticky se tedy domáhal opětovného přezkoumání postupu správních orgánů v původním řízení. Zákonnost naříkaného postupu správních orgánů přitom pravomocně posvětil v citovaných rozhodnutích zdejší soud, Nejvyšší správní soud i Ústavní soud. 13. Přezkumné řízení je historicky koncipováno toliko jako dozorčí prostředek nadřízených správních orgánů. Podle § 94 odst. 1 věty první správního řádu „[v] přezkumném řízení správní orgány z moci úřední přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutí je v souladu s právními předpisy.“ Účastník může dát podnět k provedení přezkumného řízení; tento podnět není návrhem na zahájení řízení; jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli (§ 94 odst. 1 věta poslední). Přezkumné řízení zahajuje z moci úřední správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který přezkoumávané rozhodnutí vydal, jestliže po předběžném posouzení věci dojde k závěru, že lze mít důvodně za to, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (