2 Afs 186/2006 — Nejvyšší správní soud

18 A 14/2021- 48 - text  15 18 A 14/2021- [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: Sanofi-Aventis Deutschland GmbH sídlem Brüningstrasse 50, Frankfurt am Main, Spolková republika Německo zastoupeného Mgr. Janou Šuranovou Traplovou, advokátkou sídlem Přístavní 531/24, Praha 7 proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 18. 12. 2020, čj. CZ/EP 2498802/D20101188/2020/ÚPV takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „předseda Úřadu“) ze dne 18. 12. 2020, čj. CZ/EP 2498802/D20101188/2020/ÚPV (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým předseda Úřadu zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „Úřad“) ze dne 21. 9. 2020, čj. CZ/EP 2498802/D20073033/2020/ÚPV (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím Úřad s odkazem na § 37 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nevyhověl žádosti žalobce ze dne 28. 7. 2020 o navrácení lhůty k zaplacení poplatku za udržování patentu CZ/EP 2498802 „Farmaceutická kompozice zahrnující agonistu GLP-1, inzulin a methionin“ (dále též „Patent“), v předešlý stav, když uzavřel, že ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 173/2002 Sb., o poplatcích za udržování patentů a dodatkových ochranných osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 173/2002 Sb.“), nelze u udržovacího poplatku prominout zmeškání lhůty k jeho zaplacení. 3. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 28. 12. 2020. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 4. Předseda Úřadu v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí a shrnul obsah odvolacích námitek žalobce. V návaznosti na připomenutí relevantní právní úpravy shrnul, že žalobce požádal o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení poplatku za 10. rok udržování zaniklého Patentu v platnosti a navrácení v předešlý stav podle ustanovení § 37 odst. 2 daňového řádu, přičemž rekapituloval obsah odůvodnění jeho žádosti. Úřad však podle předsedy Úřadu žádost žalobce zamítl s tím, že zákon č. 173/2002 Sb. u udržovacího poplatku vylučuje prominutí zmeškání lhůty k jeho zaplacení. 5. V reakci na odvolací námitku, dle níž se žalobce dozvěděl o zániku předmětného Patentu v České republice až dne 14. 7. 2020, tudíž jeho žádost byla podána s ohledem na ustanovení § 37 odst. 3 daňového řádu včas, předseda Úřadu uvedl, že pochybení zaměstnance žalobce, ať byl s jeho negativními důsledky na území České republiky žalobce obeznámen dne 4. 6. 2020, či až dne 14. 7. 2020, nelze v obecné rovině pokládat za vážný a objektivní důvod k prominutí zmeškání zákonné lhůty a navrácení věci v předešlý stav. 6. Předseda Úřadu zdůraznil, že pokud jde o placení udržovacích poplatků za evropský patent, ustanovení § 6 zákona č. 173/2002 Sb. jednoznačně stanovuje datum, od něhož se platí poplatek za jednotlivá roční období trvání platnosti evropského patentu. Tímto datem je dle předsedy Úřadu den podání evropské patentové přihlášky s účinky pro Českou republiku, v dané věci den 11. 11. 2010. Lhůtu pro zaplacení poplatku za udržování patentů v platnosti, jak je v uvedeném zákoně jasně stanoveno, nelze dle předsedy Úřadu prominout (a nelze ani povolit posečkání s jeho zaplacením či zaplacení ve splátkách), a to přesto, že ve smyslu ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 173/2002 Sb. je udržovací poplatek za evropský patent splatný bez vyměření nejpozději dnem, ve kterém uplyne předchozí roční období. 7. Předseda Úřadu doplnil, že na zmírnění takto striktního režimu platby udržovacích poplatků zákonodárce poskytuje majitelům patentů namísto prominutí zmeškané lhůty jinou alternativu, a to ustanovením § 8 odst. 4 zákona č. 173/2002 Sb., jež majiteli umožňuje, nebyl-li udržovací poplatek zaplacen ve stanovené lhůtě, uhradit jej dodatečně ve lhůtě 6 měsíců od jeho splatnosti, a to včetně penále ve výši splatného udržovacího poplatku. I tato dodatečná lhůta pro zaplacení poplatku za 10. rok platnosti předmětného Patentu však podle předsedy Úřadu uběhla v dané věci dne 11. 5. 2020 marně. 8. K poukazu žalobce na mimořádnou situaci spojenou s karanténními opatřeními proti šíření koronavirové nákazy COVID 19 předseda Úřadu uvedl, že „vzal okolnosti spojené s mimořádnou epidemiologickou situací v Evropě a s vyhlášením nouzového stavu na území České republiky do úvahy“, přičemž doplnil, že dle stanoviska Ministerstva vnitra k posuzování běhu lhůt v oblasti veřejné správy nelze prominout zmeškání úkonu v případě, že zákon prominutí zmeškání takového úkonu výslovně vylučuje, nebo v případě lhůt, s jejichž uplynutím zákon spojuje určitý následek. III. Žaloba 9. Žalobce v podané žalobě předeslal, že na podzim roku 2019 se rozhodl omezit počet států, ve kterých je Patent udržován, kdy Česká republika však zůstala mezi státy, ve kterých měl být Patent nadále udržován. Z důvodu lidské chyby nedošlo podle žalobce k předání příslušné správné instrukce anuitní společnosti, která pro žalobce zajišťuje hrazení udržovacích poplatků, a tato anuitní společnost vyřadila Českou republiku z provádění obnov patentu. Z tohoto důvodu nedošlo podle žalobce ke včasnému zaplacení poplatku za 10. rok udržování Patentu v platnosti. Žalobce doplnil, že v důsledku nastalé zmatečné situace s koronavirem počátkem roku 2020 nebyla chyba objevena v následujících měsících, kdy by bylo možné požádat o prodloužení platnosti v prodloužené lhůtě. Žalobce tak zánik Patentu v České republice z důvodu neuhrazení 10. udržovacího poplatku, k němuž došlo ke dni 11. 11. 2019 (s publikací ke dni 27. 5. 2020), zjistil až dne 14. 7. 2020 v návaznosti na informaci o tom, že obdobně zanikl patent v Lotyšsku, ze dne 4. 6. 2020. 10. Žalobce rekapituloval, že dne 28. 7. 2020 požádal žalovaného o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení poplatku za udržování Patentu v platnosti a o navrácení v předešlý stav (dále též „Žádost“). Prvostupňovým rozhodnutím však nebylo Žádosti vyhověno. Úřad podle žalobce uvedl, že podle § 37 odst. 3 daňového řádu, použitelného na základě § 11 odst. 2 zákona č. 173/2002 Sb., musí být žádost podána do 15 dnů ode dne, kdy pominul důvod zmeškání lhůty. Současně Úřad podle žalobce konstatoval, že podle § 11 odst. 1 písm. a) tohoto zákona platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, nelze u udržovacího poplatku prominout zmeškání lhůty k jeho zaplacení, přičemž ze stanoviska Ministerstva vnitra k posuzování běhu lhůt v oblasti veřejné správy v době trvání nouzového stavu vyhlášeného v souvislosti s prokázaným výskytem koronaviru na území České republiky vyplývá, že prominout zmeškání úkonu nelze v případě, že zákon prominutí takového úkonu výslovně vylučuje. 11. Žalobce poznamenal, že v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí (jeho doplnění – pozn. soudu) upřesnil, že o zániku patentu v České republice z důvodu neuhrazení poplatku se dozvěděl až dne 14. 7. 2020, z čehož je zřejmé, že i v případě aplikace 15 denní lhůty pro podání žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav byla Žádost podána včas. Současně v (doplnění) odvolání uvedl, že lhůtu pro podání žádosti je namístě určit jako dvouměsíční podle § 65 odst. 2 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 527/1990 Sb.“) použitelného podle § 1 odst. 1 zákona č. 173/2002 Sb. Posléze reprodukoval závěry vyslovené v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, jež soud sumarizoval výše v části II. tohoto rozsudku. 12. Pod prvním žalobním bodem žalobce namítal, že je Napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Zopakoval, že svou žádost opřel o § 37 odst. 1 a 2 daňového řádu, použitelného na základě § 11 odst. 2 zákona č. 173/2002 Sb. Konstatoval, že Prvostupňové rozhodnutí „bylo postaveno na úvaze o opožděném podání žádosti podle § 37 odst. 3 daňového řádu, neboť lhůtu pro její podání hodnotil žalovaný jako 15 denní (oproti dvouměsíční) plynoucí od 4. 6. 2020 (oproti 14. 7. 2020, kdy se žalobce skutečně o zániku platnosti patentu dozvěděl)“. Oproti tomu Napadené rozhodnutí podle žalobce ustanovení § 37 daňového řádu vůbec neaplikuje, respektive z něj nelze seznat, jakou právní úpravu předseda Úřadu aplikoval. Z jeho odůvodnění se sice dle žalobce podává, že za prostředek zmírnění tvrdosti zákona pokládá § 8 odst. 4 zákona č. 173/2002 Sb., toto ustanovení však podle žalobce nevylučuje použití § 37 daňového řádu, jak ostatně plyne z jeho použití žalovaným v případě rozhodování o žádosti v prvním stupni. Napadené rozhodnutí je tak dle žalobce nep