6 As 174/2019 — Nejvyšší správní soud

5 A 18/2019- 59 - text  6 5 A 18/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: J. T. bytem P. zastoupený advokátem JUDr. Radkem Bechyně se sídlem Kolín, Legerova 148 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2018, č. j. 1282/2018-160-SPR/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, změněno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 3. 6. 2015, č. j. MHMP 1005226/2015, v datu narození žalobce a ve zbytku bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím byly podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (dále jen „zákon o silničním provozu“) zamítnuty námitky žalobce jako nedůvodné a provedený záznam 12 bodů ke dni 25. 11. 2014 byl potvrzen. II. Obsah žaloby 2. V prvním žalobním bodu žalobce namítal nerespektování odvolacích důvodů. Tvrdil, že žalovaný zcela ignoroval předložené důkazní prostředky, konkrétně rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014, ze dne 22. 10. 2014, č. j. MSK 126113/2014, a ze dne 12. 11. 2014, č. j. MSK 121761/2014, vydaná ve shodné věci jako je žalobcova a z nichž vyplývá ustálená rozhodovací praxe odvolacího orgánu posuzovat i jednotlivé podklady (rozhodnutí v blokových řízeních) z hlediska jejich způsobilosti pro provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Z uvedených rozhodnutí krajského úřadu vyplývá, že se odvolací orgán zabýval kvalitou provedení jednotlivých rozhodnutí a že jednotlivá rozhodnutí po posouzení označil za nezpůsobilá pro provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Dále žalobce předložil tři pokutové bloky vydané v blokových řízeních týkajících se jiných přestupců, na nichž žalobce demonstroval nedostatky náležitostí, které vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu, a které Krajský úřad Moravskoslezského kraje označil za nezpůsobilé pro provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Žalobce proto v této souvislosti namítal porušení svého legitimního očekávání. Žalobce si byl vědom, že jde o jediný konkrétní správní orgán, ale v případě krajských úřadů, kterých je v ČR pouze třináct, by dle žalobce měla rovněž existovat ustálená, alespoň obdobná praxe při posuzování shodných a obdobných věcí. Dle žalobce není přiléhavé, aby totožný správní orgán, pouze v jiné místní příslušnosti, rozhodoval a postupoval zcela odlišně, neboť tím by byla dotčena rovnost účastníků před zákonem, která je narušována pouze na základě místní příslušnosti správního orgánu. 3. Ve druhém žalobním bodu žalobce rozporoval způsobilost jednotlivých pokutových bloků (konkrétně pokutového bloku ze dne 14. 1. 2015, ze dne 25. 11. 2014, ze dne 14. 5. 2014, ze dne 22. 8. 2013, ze dne 2. 11. 2012 a ze dne 11. 10. 12) jako záznamu bodů do bodového hodnocení řidiče a specifikoval konkrétní výtky v jednotlivých kolonkách č. 1-9 – přesné uvedení osoby přestupce, doby spáchání, právní kvalifikace přestupkového jednání, zřetelnost výše uložené sankce, místo vydání bloku, příp. nečitelnost těchto údajů, jejich zkratkovitost a strohost. Výtky vůči jednotlivým pokutovým blokům měly zcela totožný charakter. Žalobce tvrdil, že pokutové bloky nejsou způsobilé být podkladem pro záznam bodů řidiče z důvodu, že přestupek není jako konkrétní a individualizované jednání vůbec vymezen. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze č. j. 4 As 127/2014-39. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 4. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. 5. Uvedl, že zhodnotil veškeré podklady obsažené ve spise v jejich vzájemné souvislosti a nikoli pouze jednostranně v neprospěch žalobce. Dle žalovaného obstarané podklady pro záznam bodů jsou dostatečné, přičemž žalobci se nepodařilo tyto podklady věrohodně zpochybnit. Žalovanému bylo z úřední činnosti známo, že podané odvolání obsahuje tzv. typizované námitky (jedná se o šablonu, která je univerzálně používána JUDr. Bechyněm), kdy jsou zpochybňovány formální náležitosti jednotlivých pokutových bloků či rozhodnutí. Zástupce žalobce JUDr. Bechyně vystupuje v obrovském množství obdobných řízení, kdy i z podané žaloby je zřejmé, že pouze „zkopíruje“ žalobní námitky. 6. K rozhodnutí ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014, žalovaný konstatoval, že není vázán právním názorem podřízeného správního orgánu, neboť uvedený krajský úřad je podřízeným správním orgánem v problematice silničního provozu žalovaného. Zároveň vzhledem k časovému odstupu a vývoji judikatury od vydání výše uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že se správní praxe změnila, což odůvodnil v napadeném rozhodnutí. 7. Dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 7. 2018, č. j. 10 As 141/2018-40, který se vyjádřil k formálním nedostatkům pokutových bloků, a dále na rozsudek ze dne 3. 1. 2019, č. j. 8 As 77/2018-47. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 8. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 9. Z ústního jednání konaného dne 8. 11. 2021 se zástupce žalobce a jeho prostřednictvím žalobce omluvil s tím, že souhlasí, aby bylo rozhodnuto v jejich nepřítomnosti. Žalovaný setrval na svém stanovisku a dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2021, č. j. 6 As 174/2019-46, a ze dne 26. 10. 2021, č. j. 2 As 133/2020-44. 10. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: - Podle § 1 bodu 13 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky v České republice působí tyto ústřední orgány státní správy, v jejichž čele je člen vlády: Ministerstvo dopravy. - Podle § 30 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) [dále jen „zákon o krajích“] při výkonu přenesené působnosti se orgány kraje řídí a) při vydávání nařízení kraje zákony a jinými právními předpisy, b) v ostatních případech též 1. usneseními vlády a směrnicemi ústředních správních úřadů; usnesení vlády a směrnice ústředních správních úřadů nemohou ukládat orgánům kraje povinnosti, pokud nejsou stanoveny zákonem; podmínkou platnosti směrnic ústředních správních úřadů je jejich publikování ve Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí; 2. opatřeními příslušných orgánů veřejné správy přijatými při kontrole výkonu přenesené působnosti podle tohoto zákona. 11. Soud neshledal žalobu důvodnou. 12. První žalobní námitku, jejíž podstata spočívá v poukazu žalobce na tři rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a v tvrzeném porušení zásady legitimního očekávání, neshledal soud oprávněnou. Předně soud poukazuje na skutečnost, že žalovaný je ve smyslu § 1 bodu 13 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ústředním orgánem státní správy. Krajský úřad Moravskoslezského kraje je pak pouze orgánem vyššího samosprávního celku - kraje [viz § 67 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (dále jen „zákon o krajích“)]. Orgány kraje jsou při výkonu přenesené působnosti v oblasti silniční dopravy podřízeny podle § 30 zákona o krajích mj. metodické činnosti žalovaného. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalovaný jako nadřízený orgán krajských úřadu v oblasti silniční dopravy nemůže být vázán správní praxí podřízených krajských úřadů. Naopak úkolem žalovaného je sjednocovat praxi jemu podřízených správních úřadů. 13. Dále soud poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132. V uvedeném usnesení Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní praxe zakládající legitimní očekávání je pouze „ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů“. Základním předpokladem podmiňujícím vznik legitimního očekávání tak je setrvalost a jednotnost správní praxe správních orgánů. Žalobce tvrzení o porušení legitimního očekávání založil na třech rozhodnutích Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Z podané žaloby a napadeného rozhodnutí vyplývá, že předmětný krajský úřad a žalovaný v pozici odvolacích orgánů postupovali odlišně, kdy krajský úřad posuzoval způsobilost podkladových záznamů, tj. pokutových bloků, zatímco žalovaný jako podklad k bodovým záznamům hodnotil pouze oznámení o přestupcích. S ohledem na odlišný postup Krajského ú