9 As 330/2016 — Nejvyšší správní soud

5 A 46/2018- 60 - text 9 5 A 46/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobců: a) █████████████████ bytem ██████████████████████████ b) ████████████████████████ bytem ██████████████████████████████ oba zastoupení advokátkou Mgr. Michalou Královou se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové proti žalovanému: Ministerstvo kultury se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 5. 12. 2017, č. j. MK 75603/2017 OLP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobci domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut jejich rozklad a bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2017, č. j. MK 35082/2017 OOP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo na základě žádosti žalobců o určení, zda dům č. p. X na pozemku st. parc. č. X v k. ú. X (dále jen „Dům“) je, či není kulturní památkou, popř., která jeho část je případně za takovou kulturní památku považována, dle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), určeno, že Dům je kulturní památkou v celém svém rozsahu, který je uvedený v katastru nemovitostí. Dům byl do rejstříku zapsán dne 8. 9. 1987, a to na základě usnesení Odboru kultury Okresního národního výboru v Hradci Králové ze dne 20. 8. 1987 (dále jen „předmětné usnesení“), přičemž předmětné usnesení bylo vydáno k tomu věcně příslušným správním orgánem. 2. Žalobci v žalobě uvedli, že za kulturní památku ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „zákon o státní památkové péči“), mohou být považovány pouze takové nemovité věci, které byly prohlášeny za kulturní památku v souladu s právními předpisy platnými a účinnými v době rozhodování o prohlášení nemovité věci za kulturní památku, a to včetně tehdejšího zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „zákon o správním řízení“), viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2016, č. j. 9 A 211/2013-78 (pozn. soudu, rozsudek byl zrušen, viz níže; v dalším rozsudku ze dne 11. 11. 2016, č. j. 9 A 211/2013-78, Městský soud v Praze žalobu zamítl). Tuto otázku lze dle žalobců přezkoumávat, i když lhůty k přezkumu již uplynuly, opačný závěr vyslovený v napadeném rozhodnutí je nesprávný. 3. Dle žalobců bylo předmětné usnesení vydáno věcně nepříslušným správním orgánem. O prohlášení nemovité věci za kulturní památku mělo být i dle dřívějších právních předpisů [zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách (dále jen „zákon o kulturních památkách“)] vedeno správní řízení podle zákona o správním řízení, když zákon o kulturních památkách aplikaci zákona o správním řízení nevylučoval, ani neobsahoval zvláštní právní úpravu řízení o prohlášení nemovité věci za kulturní památku. Správní řízení mělo skončit vydáním rozhodnutí o zápisu nemovité věci do státního seznamu nemovitých památek dle § 46 a násl. zákona o správním řízení, což potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 3 As 26/2008. Tato podmínka ale nebyla splněna, neboť k prohlášení Domu za kulturní památku došlo okresním, a nikoliv krajským národním výborem. Předmětné usnesení je proto nicotné. 4. V napadeném rozhodnutí je odkazováno na řadu právních předpisů, z nichž žalovaný dovozuje věcnou příslušnost okresních orgánů (vládní nařízení č. 71/1960 Sb.; instrukce ze dne 5. 10. 1961, č. j. 44377/61 – výklad ustanovení některých právních předpisů v oblasti kultury; směrnice Ministerstva školství a kultury ze dne 28. 2. 1962, č. j. 6820/62-V/2, Sb. NV 1962; vnitřní normativní akt – „Metodické pokyny k založení a jednotnému vedení státních seznamů kulturních památek“ z roku 1961). Avšak v § 7 odst. 3 zákona o kulturních památkách, který je lex specialis k zákonům č. 65/1960 Sb., o národních výborech, a č. 69/1967 Sb., o národních výborech, bylo jednoznačně stanoveno, že s výjimkou národních kulturních památek rozhoduje o zápisu výkonný orgán krajského národního výboru, což upřesňuje vyhláška č. 116/1959 Ú.l., o evidenci kulturních památek (dále jen „vyhláška č. 116/1959 Ú.l.“), dle níž o zápisu rozhoduje odbor školství a kultury rady krajského národního výboru. 5. Žalobci podotkli, že teze žalovaného o eventuálním ohrožení ochrany kulturních památek, byla-li by přijata argumentace žalobců, je irelevantní, jelikož Listina základních práv a svobod přiznává vyšší důležitost a ochranu vlastnickému právu než ochraně kulturních památek. Vlastnické právo lze omezit jen na základě zákona a v případě kulturních památek je nutno vydat řádné rozhodnutí, což se nestalo. To nicméně neznamená, že by žalobci usilovali o zničení památkově cenné části Domu, kterou je bezesporu přední dům, leč i z důvodu ochrany předního domu je třeba odstranit zejména zadní dům, jehož statika je významně narušena a hrozí, že se zřítí a přitom poškodí přední dům. 6. Předmětné usnesení, které je materiálně vzato rozhodnutím dle zákona o správním řízení, nadto trpí i dalšími zásadními vadami. Jednak nebylo jednáno s tehdejšími vlastníky Domu jako s účastníky řízení, jednak předmětné usnesení nemá náležitosti rozhodnutí dle § 47 zákona správním řízení z roku 1967, tedy chybí v něm výrok, odůvodnění, poučení o odvolání (rozkladu), a identifikace účastníků řízení. Předmětné usnesení také nikdy nebylo řádně oznámeno tehdejšímu vlastníkovi Domu. 7. Žalobci dále uvedli, že v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí alternativně navrhovali, aby byla v případě prohlášení Domu za kulturní památku ochrana objektu omezena pouze na přední dům. Tomuto návrhu nebylo vyhověno s argumentací, že nemovitou věc lze za kulturní památku prohlásit pouze jako celek, nikoliv jen některou z jejích částí, s čímž se žalobci neztotožňují. Byť se samotné prohlášení věci za nemovitou kulturní památku označením formálně vztahuje k celé nemovité věci, je přípustné (a v praxi opakovaně realizované, např. prohlášení za kulturní památku ze dne 21. 2. 1996, zn. 1639/95, a ze dne 27. 1. 1993, č. j. 14.173/92), aby se památková ochrana a s tím spojená omezení vlastníka vztahovala pouze na část nemovité věci formálně označené jako celek jedním číslem popisným za nemovitou kulturní památku. Tímto bude zároveň naplněn ústavněprávní princip, podle něhož, pokud již má dojít k omezení vlastnického práva, musí se tak stát v co nejmenším rozsahu, který je ještě dostatečný pro naplnění účelu zákonného omezení vlastnického práva. 8. Dům má tři stavebně samostatné části, a to přední dům, nádvorní budovu a zadní dům. Mezi předním domem a nádvorní budovou se nachází dvůr se stavebním propojením těchto dvou samostatných částí. Památkovou hodnotu má toliko přední dům, což vyplývá ze zápisu z 2. schůze rady Okresního národního výboru v Hradci Králové, která se konala dne 20. 8. 1987, s popisem památkové hodnotných prvků domu (sklepy, klenby, fasády), čemuž plně odpovídá evidenční list nemovité kulturní památky poř. č. 25662/6-4887. Nádvorní budova, zadní dům ani propojení předního domu s nádvorní budovou nejsou podsklepené, nemají popisovanou fasádu, klenuté otvory výkladců ani jiné prvky hodnotné z hlediska památkové ochrany. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Poukázal na to, že žalobci zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2016, č. j. 9 A 211/2013-78, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016-192, který vyslovil názor, že v řízení o určení právního vztahu se při aplikaci § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči přezkoumává výlučně zápis památky ve státním seznamu kulturních památek z hlediska jeho existence, data a určitosti. 10. Řízení o určení právního vztahu (§ 142 správního řádu) nemůže sloužit jako procesní nástroj pro zpětný přezkum toho, zda zápis památky do státních seznamů kulturních památek byl proveden v souladu s tehdy účinnými předpisy. Proto nelze při aplikaci § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči brát zřetel na to, zda rozhodnutí, na základě kterého byla kulturní památka zapsána, vydal okresní nebo krajský národní výbor. V nyní projednávaném případě byly kumulativně splněny všechny podmínky dle judikátu Nejvyššího správního soudu tak, aby bylo možno i nadále považovat Dům za kulturní památku. Zmíněný judikát Nejvyššího správního soudu totiž akcentoval, že smyslem úpravy v § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči je stanovení jednoznačného a jednoduchého kritéria, pomocí něhož lze určit, zda je určitá věc po dni 1. 1. 1988 kulturní památkou, přičemž sousloví „kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů“ značí požadavek, aby šlo o zápis provedený za účinnosti dřívějších právních předpisů, a nikoli požadavek na ověření toho, že zápis proběhl plně v soulad