6 Ads 19/2008 — Nejvyšší správní soud

5 A 47/2019- 64 - text 9 5 A 47/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobce: proti žalované: P. R. zastoupen advokátem JUDr. Františkem Horákem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 202/24, 796 01 Prostějov Česká advokátní komora se sídlem Národní 16, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 2. 2019, č. j. 10.01-000082/19-006, takto: I. Rozhodnutí České advokátní komory ze dne 15. 2. 2019, č. j. 10.01-000082/19-006, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Soud přiznává JUDr. Františku Horákovi odměnu za zastupování ve výši 6 800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze do jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. IV. Zástupce JUDr. František Horák se vyzývá, aby ve lhůtě do jednoho týdne od doručení tohoto rozhodnutí sdělil soudu číslo svého bankovního účtu, popřípadě svůj požadavek na poukázání předmětné částky poštovní složenkou. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaná rozhodla, že žalobci nebude Českou advokátní komorou určen advokát k poskytnutí právní služby podle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o advokacii). 2. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce se na žalovanou obrátil s žádostí o právní službu pro fyzickou osobu (§ 18c zákona o advokacii) ze dne 15. 1. 2019. Žalobce požádal o určení advokáta pro řízení před Ústavním soudem, konkrétně pro zastoupení u Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2018, č. j. 12 Co 486/2018-533 (dále jen „usnesení krajského soudu“). 3. Předseda žalované po provedeném dokazování rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím tak, že žalobci nebude advokát k poskytnutí právní služby určen. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobce požádal o určení advokáta k zastoupení při podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu proti usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 11. 2017, č. j. 24 EXE 61/2012-451 (dále jen „usnesení okresního soudu“). Usnesení okresního soudu bylo vydáno ve věci „pro 43 000 Kč, pro náklady oprávněného v této exekuci a pro náklady exekuce pověřeného soudního exekutora – o návrhu povinného na zastavení exekuce a o návrhu povinného na odložení provedení exekuce“ a bylo jím rozhodnuto výrokem pod bodem I. tak, že řízení o návrhu povinného ze dne 24. 11. 2016 na zastavení exekuce nařízené proti němu usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 1. 2012, č. j. 24 EXE 61/2012-29, kterou vede pověřený soudní exekutor Mgr. Marcel Kubis, Exekutorský úřad Šumperk, pod jeho sp. zn. 139 EX 00279/12, se zastavuje; a výrokem pod bodem II. byl návrh povinného ze dne 24. 11. 2016 na odložení provedení exekuce nařízené proti němu usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 1. 2012, č. j. 24 EXE 61/2012-29, kterou vede pověřený soudní exekutor Mgr. Marcel Kubis, Exekutorský úřad Šumperk, pod jeho sp. zn. 139 EX 00279/12, zamítnut. 4. Žalovaná konstatovala, že podmínky podání ústavní stížnosti upravuje § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Přičemž v případě nesplnění těchto podmínek Ústavní soud stížnost odmítne jako nepřípustnou. Poukázala na to, že z poučení na straně 3 usnesení krajského soudu vyplývá, že proti (první) části usnesení, kterou bylo rozhodnuto o návrhu žalobce na zastavení exekuce, je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu; proti druhé části usnesení, kterou bylo rozhodnuto o návrhu žalobce na odklad provedení exekuce, není dovolání přípustné. Uvedla, že žalobce ve své žádosti požaduje určení advokáta k podání toliko ústavní stížnosti proti celému usnesení krajského soudu; přičemž proti části tohoto usnesení není ústavní stížnost přípustná. Uzavřela, že žalobce v žádosti neuvedl a neprokázal, že v dané věci bylo vydáno rozhodnutí, které je posledním procesním prostředkem v dané věci. Žádost tak vyhodnotila jako částečně předčasnou, a proto ji posoudila jako zjevně bezdůvodné uplatňování či bránění práva dle § 18c odst. 5 zákona o advokacii. 5. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaná rovněž poukázala na to, že ve svém systému eviduje 68 žádostí žalobce o určení advokáta k poskytnutí právní služby, ačkoliv je tento institut práva zaměřen k zajištění jedné konkrétní právní služby v nezbytně nutném rozsahu a nikoliv k poskytování generální právní pomoci ve všech žalobcem vedených sporech a řízeních. Dovodila tak, že se ze strany žalobce jedná o zneužívání práva na bezplatnou právní pomoc dle § 18c odst. 5 zákona o advokacii. 6. Závěrem žalovaná shrnula, že žalobce nesplnil podmínky dle § 18 odst. 2 a § 18c odst. 5 zákona o advokacii, s nimiž by zákon spojoval vznik práva na určení advokáta k poskytnutí právní služby, tudíž žádosti žalobce vyhověla. II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 7. Žalobce v podané žalobě, ve znění podání ze dne 12. 2. 2020, uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a nesprávné. Namítal, že žalovaná jednala přepjatě formalisticky a bez opory v § 18c zákona o advokacii, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen „o. s. ř.“) a se svou dosavadní rozhodovací praxí. 8. Uvedl, že žalovaná své rozhodnutí odůvodnila tím, že bylo povinností žalobce primárně podat dovolání dle poučení v usnesení krajského soudu; jelikož tak žalobce neučinil, nevyužil poslední opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu a nebyl se svou žádostí úspěšný. Poukázal však na to, že hodnota věci v usnesení krajského soudu, tedy hodnota exekuce činila 43 000 Kč, tedy méně než 50 000 Kč, a dovolání tudíž nebylo dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Byl přesvědčen, že žalovaná měla tuto skutečnost hodnotit při rozhodování o určení advokáta pro řízení před Ústavním soudem, což neučinila, když se řídila pouze nesprávným poučením krajského soudu o přípustnosti dovolání. Nesouhlasil, že bylo jeho povinností primárně důvěřovat ve správnost poučení uvedeném v usnesení krajského soudu. Zopakoval, že dovolání proti usnesení krajského soudu bylo ze zákona nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tudíž takové dovolání by bylo bezdůvodným uplatňováním práva. Názor žalované týkající se bezdůvodného uplatňování práva měl za nesprávný, neboť proti celému usnesení krajského soudu nebylo dovolání přípustné. Uzavřel, že prokázal, že usnesení krajského soudu bylo v dané věci posledním procesním prostředkem a ústavní stížnost tak byla přípustná. 9. Žalobce dále nesouhlasil s tvrzením, že z jeho strany jde o zneužívání práva na bezplatnou právní pomoc, když žalovaná eviduje 68 žádostí žalobce k poskytnutí právní služby. Namítal, že žalovaná uvedla těchto 68 žádostí jen v obecné rovině, aniž by zohlednila souvislosti věcí a jak o žádostech žalobce bylo rozhodnuto. Vysvětlil, že tyto žádosti byly vždy jen pro potřebu dovolání či ústavní stížnosti, přičemž poukázal na své tíživé majetkové a jiné poměry, neboť není a nebylo v jeho možnostech si z vlastních finančních zdrojů zajistit zastoupení pro mimořádné opravné prostředky, či pro podání a sepsání specifické žaloby. Dodal, že zmíněný počet žádostí je za období cca 10 let, tj. cca od roku 2009 doposud. Upozornil, že žalovaná pokaždé jeho žádosti vyhověla. 10. Namítal rovněž, že se žalovaná nevypořádala se všemi důkazy ani jednotlivými poznatky, které žalobce k žádosti doložil, zejména s usnesením okresního soudu a usnesením krajského soudu, a nesprávně tyto důkazy vyhodnotila. Zopakoval, že žalovaná zcela ignorovala poznatek o hodnotě sporu exekuce ve výši 43 000 Kč, ze kterého vyplývala nepřípustnost dovolání, nijak se jím nezabývala a v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí tuto skutečnost zcela opominula. 11. Uvedl, že žalobou napadeným rozhodnutím došlo k denegatio iustitiae. Poukázal na to, že zákonná úprava stanoví obligatornost právního zastoupení navrhovatele u Ústavního soudu, v případě žalobce v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 500/19. Dodal, že v důsledku negativního rozhodnutí žalované o určení advokáta dojde k procesnímu odmítnutí podané ústavní stížnosti, a tedy nastane situace označovaná jako denegatio iustitiae. Namítal, že žalobou napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu zak