4 As 9/2011 — Nejvyšší správní soud

6 A 129/2017- 33 - text 11 6 A 129/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: nezl. V. B., zastoupena matkou N. R., právně zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23. 3. 2017, č.j. MV-14288-3/SO-2017, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23. 3. 2017, č.j. MV-14288-3/SO-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy ze dne 22. 12. 2016, č.j. VS-2216/835.3/2-2011 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž nebylo podle ustanovení § 11 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“), vyhověno žádosti žalobkyně o udělení státního občanství České republiky. [2] Žalobkyně v podané žalobě namítala, že napadené rozhodnutí je nezákonné, nepřezkoumatelné, nepřiměřené a že nevychází z řádně zjištěného skutkového stavu věci. [3] V žalobním bodě a) žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí neodpovídá skutečnému skutkovému stavu, neboť žalovaný ve svém rozhodnutí opakovaně uvádí, že žalobkyně podávala žádost „osamoceně“, tj. bez toho, aniž by tuto žádost podávala i její matka, která je její jedinou zákonnou zástupkyní. Namítala, že toto tvrzení není pravdivé, neboť matka žalobkyně podala téhož dne (1. 7. 2015) žádost o udělení státního občanství – žádost tedy podávaly obě společně. Uvedla, že řízení je vedeno pod sp.zn. VS-1796/835.3/2-2014, přičemž do doby podání žaloby nebylo pravomocně ukončeno. Rozhodnutí žalovaného je tak dle žalobkyně v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). [4] V žalobním bodě b) žalobkyně namítala, že žalovaný setrval na nesprávných a nezákonných závěrech správního orgánu I. stupně, když zároveň nijak nereagoval na zásadní rozkladovou námitku, tj. že rodinná integrace probíhá, resp. se realizuje, nikoliv na základě právních vztahů, ale na základě vztahů faktických. Dle žalobkyně integrace neprobíhá podle pasů, oddacích listů a formálních dokladů, ale faktickým působením osob na sebe navzájem. Jestliže tedy k době podání žádosti žila více než 5 let v jedné domácnosti se svým otčímem, kdy tento jako jediný vykonával (a vykonává) otcovskou roli, tak na žalobkyni rozhodně působí, a to jako její otec. Uvedla, že v době příjezdu do ČR jí bylo pouze 6 let; v tomto věku lze nové prostředí přijmout za své snadněji. Jako důkaz žalobkyně uvedla skutečnost, že svůj mateřský jazyk ovládá jen s nepřehlédnutelnými obtížemi a že i se svou matkou a otčímem komunikuje pouze v českém jazyce. Dle žalobkyně nemusí být integrace zakončena formálním svazkem proto, aby byla úplná; rovněž pak rodičovský vztah není odvislý jenom od formálních podkladů. Napadené rozhodnutí tak dle žalobkyně trpí nepřezkoumatelností. Dále uvedla, že žalovaný přehlíží a necitlivě bagatelizuje významný rodinný vztah mezi ní a jejím otčímem. Ve stejném žalobním bodě pak žalobkyně namítala, že správní orgán nesprávně vyhodnotil i její společenskou integraci, která probíhá po významnou část jejího dne ve škole, kterou navštěvuje. Rovněž pak žalovaný přehlíží, že žalobkyně má české předky – je příslušnicí české krajanské komunity. Uvedla, že měla možnost výběru školy, kterou navštěvují její krajané, nicméně pro tuto se nerozhodla právě proto, aby nebyla s touto skupinou ztotožňována; ve škole navíc dosahuje výborného prospěchu, a to i v předmětech, jakými jsou vlastivěda a český jazyk. [5] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že žádosti o udělení státního občanství nebylo vyhověno, neboť tomu bránila zásada jednotného státního občanství rodičů a dětí, když matka žalobkyně má státní příslušnost Ruská federace. K sociální integraci žalovaný uvedl, že ji v případě žalobkyně lze považovat za nezavršenou či neúplnou, neboť to neumožňuje její nízký věk, kdy nelze objektivně posoudit míru jejího zapojení do fungování společnosti v ČR, např. zapojením do činnosti ve spolcích, ale také míru zapojení do společenského života, přijetím českým kulturních tradic atd. Završení sociální integrace nelze dle žalovaného spatřovat v tom, že žalobkyně v době podání žádosti navštěvovala již 5. ročník české základní školy, že je žákyní s výborným prospěchem, že mluví plynule v českém jazyce, že má mimoškolní aktivity a že je ve věku, kdy vnímá okolní podněty mnohem intenzivněji než dospělá osoba, neboť je to přiměřené právě jejímu věku a odpovídá to povinnostem žákyně základní školní docházky. Takovou sociální integraci lze dle žalovaného předpokládat, nicméně z hlediska splnění zákonné podmínky ji nelze seznat za završenou, nýbrž pouze jako započatou. [6] Dle žalovaného je podstatné, že matka žalobkyně nežádala o udělení státního občanství společnou žádostí se svou nezletilou dcerou, přičemž správní orgány obou stupňů pak při posuzování samostatné žádosti žalobkyně zohlednily uznávanou zásadu jednotného státního občanství rodičů a dětí. Vliv otčíma na žalobkyni označil žalovaný za pozitivní z hlediska rozvíjející se sociální integrace žalobkyně, avšak nikoliv z hlediska splnění rodinné integrace, neboť žalobkyně je plně závislá na materiálním a citovém zázemí své matky. K nedostatku rodinné integrace žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č.j. 4 As 142/2013-29. V případě žalobkyně tak byla dle žalovaného respektována zásada legitimního očekávání zakotvená v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, když matka žalobkyně žádost o udělení státního občanství pro svou dceru podávala s vědomím, že žalobkyně je v plné míře závislá na její péči. Zároveň žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně nevyhověl samostatné žádosti matky žalobkyně z důvodu, že tomu brání překážka spočívající v ohrožení bezpečnosti státu podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o státním občanství, přičemž ministr vnitra svým rozhodnutím ze dne 31. 5. 2017, č.j. MV-14315-4/SO-2017, rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 16. 11. 2016, č.j. VS-1796/835.3/2-2014, v této věci potvrdil. [7] Při ústním jednání před soudem konaném dne 14. 1. 2021 setrvali účastníci řízení na svých dříve vznesených argumentech. [8] Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: [9] Dne 1. 7. 2015 podala matka žalobkyně prostřednictvím Úřadu městské části Praha 2 žádost o udělení státního občanství pro žalobkyni. [10] Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 22. 12. 2016, č.j. VS-2216/835.3/2-2011, nebylo žádosti o udělení státního občanství České republiky vyhověno. [11] V odůvodnění správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobkyně má trvalý pobyt na území České republiky povolen ode dne 30. 3. 2010, přičemž žije ve společné domácnosti se svou zákonnou zástupkyní (matkou), která je státní občankou Ruská federace. Matka má vůči žalobkyni jako jediná rodičovskou odpovědnost, neboť otec žalobkyně byl soudním rozhodnutím této odpovědnosti zbaven. Správní orgán dospěl k závěru, že v současné době není možné žádosti žalobkyně vyhovět, a to pro její nedostatečnou rodinnou a sociální integraci. Ta se aktuálně realizuje především prostřednictvím její matky, která nemá české státní občanství. Tato integrace tak probíhá v omezeném rozsahu; žalobkyně je na svou matku plně odkázána. Správní orgán dále nezpochybnil, že se žalobkyně do české společnosti integruje úspěšně a významnou měrou, přesto shledal, že nejde o míru dostačující pro udělení státního občanství. Na této argumentaci nic nezměnilo ani to, že žalobkyně má částečně české kořeny, když její prapradědeček se narodil v roce 1887 ve Strakonicích. Tento předek je příliš vzdálený a zemřel 65 let před narozením žalobkyně. [12] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí dne 4. 1. 2017 rozklad, který dne 11. 1. 2017 odůvodnila. V rozkladu žalobkyně uváděla obdobné námitky jako v podané žalobě. [13] Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 23. 3. 2017, č.j. MV-14288-3/SO-2017, byl rozklad zamítnut. [14] V odůvodnění tohoto rozhodnutí ministr vnitra uvedl, že nemohl odhlédnout od objektivně dané překážky pro neudělení státního občanství České republiky, která bezprostředně souvisí s nízkým věkem žalobkyně, která je plně citově a zejména existenčně závislá na své zákonné zástupkyni, státní občance Ruské federace, která o státní občanství České republiky nežádá. Uvedl, že reflektoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č j. 4 As 142/2013-