2 As 99/2012 — Nejvyšší správní soud

8 A 99/2019- 39 - text 6 8 A 99/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobkyně proti žalované T. L. N., zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 8. 2019, č. j. MV-97208-4/SO-2019, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně podala dne 21. 5. 2018 u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „zákon“). Žalobkyně svou žádost založila na příbuzenské vazbě se svým vnukem, nezletilým T. N., nar. X, státním příslušníkem ČR. 2. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 13. 6. 2019, č. j. OAM-8503-26/PP-2018, žádost žalobkyně z důvodu podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zamítlo a současně žalobkyni podle § 87e odst. 4 stanovilo lhůtu k vycestování z území v délce trvání 30 dnů (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 3. V tomto rozhodnutí Ministerstvo vnitra konstatovalo, že žalobkyně neprokázala, že by byla rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. V rámci dokazování bylo z výpovědi žalobkyně a jejího syna zjištěno, že žalobkyně do ČR přicestovala v květnu r. 2018 na návštěvu rodiny; z důvodu pracovního vytížení jejího syna a snachy se rozhodla v ČR zůstat a vypomoci rodině s péčí o děti (svá vnoučata). Její vnuk T. N. s ní měl poté pobývat během prázdnin 1 měsíc ve Vietnamu, aby se naučil vietnamsky a poznal tamní kulturu, původně měl být přitom tento jeho pobyt delší. Ministerstvo vnitra konstatovalo, že žalobkyně není svým vnukem ani vyživována ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, ani s ním před vstupem do ČR nežila ve společné domácnosti ve smyslu § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona. 4. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 2. 8. 2019, č. j. MV-97208-4/SO-2019, zamítla (dále jen „napadené rozhodnutí“). V odůvodnění tohoto rozhodnutí se plně ztotožnila s důvody, na nichž bylo založeno prvostupňové rozhodnutí. 5. Žalobkyně se s tímto výsledkem neztotožnila a proti uvedenému rozhodnutí podala dne 19. 8. 2019 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu podle § 65 s. ř. s. II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 6. Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí namítá zaprvé, že je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců, konkrétně svého vnuka T. N., neboť s ním sdílí a v minulosti sdílela společnou domácnost, a to jak v ČR, tak i v zemi původu. Žalobkyně uvádí, že s vnukem žila ve společné domácnosti jednak v ČR, současně také v průběhu řízení 1 měsíc ve Vietnamu; tento společný pobyt měl být přitom delší, nicméně vnuk z důvodu špatné znalosti vietnamštiny nemohl nastoupit do tamní školy a stýskalo se mu po rodičích, proto se i s žalobkyní vrátil předčasně do ČR. Je zřejmé, že žalobkyně a její vnuk žili ve společné domácnosti (a to jak v ČR, tak ve Vietnamu), tj. sdílejí bytové prostory, společně hradí své náklady a poskytují si potřebnou pomoc. 7. Žalobkyně v tomto smyslu doplňuje, že v zákoně o pobytu cizinců ani příslušné evropské směrnici není uvedeno, jak dlouho by mělo sdílení společné domácnosti trvat; podle žalobkyně ale není rozhodná délka trvání soužití, ale úmysl dlouhodobého vedení společné domácnosti. Pojem vstupu na území je definován v § 3 a násl. zákona o pobytu cizinců; žalobkyně se svým vnukem sdílela společnou domácnost ještě před vstupem do ČR. Z žádného právního předpisu přitom nevyplývá, že by některá z podmínek zakládajících postavení rodinného příslušníka občana EU nemohla být naplněna až v průběhu řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu. 8. Zadruhé žalobkyně namítá, že status rodinného příslušníka nelze vázat na sdílení společné domácnosti s občanem EU pouze ve státě původu či ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, ale naopak v jakémkoliv státě a zejména pak ve státě, jehož je občan EU státním příslušníkem. V opačném případě by byla žalobkyně nesmyslně nucena opustit území EU, aby ve státě původu mohla se svým vnukem sdílet společnou domácnost. To by bylo v rozporu s právy občanů EU na svobodný pohyb a pobyt na území schengenského prostoru. 9. Zatřetí žalobkyně upozorňuje, že ke své žádosti předložila všechny zákonem vyžadované náležitosti. Svědeckými výpověďmi bylo také prokázáno, že v létě 2018 sdílela společnou domácnost se svým vnukem ve Vietnamu. Žalovaná nicméně zcela nelogicky uvádí, že žalobkyně existenci společné domácnosti se svým vnukem ve Vietnamu neprokázala. Žalobkyně navrhla důkazy, které byly provedeny a které o vedení společné domácnosti svědčí; neví, jaké další důkazy by měla v této věci předložit. 10. Žalovaná ve svém vyjádření zaslaném soudu dne 3. 10. 2019 setrvala na argumentaci, na které je napadené rozhodnutí založeno. Co se týče pojmu „domácnost“ či „společná domácnost“, tak odkázala na definici tohoto pojmu obsaženou v § 347 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce a na jeho výklad v judikatuře správních soudů (odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2012, č. j. 2 As 99/2012-24). Podle této judikatury se musí jednat o relativně trvalé společenství. Trvalost je přitom dána tím, že jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu založit a vést takové spolužití trvale a nikoliv pouze na přechodnou dobu. Zároveň platí, že nikdo nemůže být současně členem dvou domácností. Žalobkyně neprokázala, že žila se svým vnukem ve Vietnamu po 1 měsíc ve společné domácnosti. 11. Žalovaná dále zdůrazňuje, že žalobkyně opakovaně zaměňuje povinnost správního orgánu poučit žalobkyni o jejích procesních právech s povinnosti poučit jí o otázkách hmotného práva; na ty se nicméně poučovací povinnost nevztahuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2011, č. j. 4 As 23/2011-88). III. Posouzení žaloby 12. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl městský soud bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem vyslovila souhlas a žalovaná na výzvu soudu podle § 51 s. ř. s. nijak nereagovala, je tedy dána fikce jejího souhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání. 13. Žaloba není důvodná. 14. Podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, [r]odinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a doprovází občana Evropské unie na území nebo následuje občana Evropské unie, který na území pobývá, je povinen požádat ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu, pokud hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce. 15. Podle § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona ve znění účinném do 31. 7. 2021, [z]a rodinného příslušníka občana Evropské unie se považuje též cizinec, který prokáže, že je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, žil před vstupem na území s občanem Evropské unie ve společné domácnosti. 16. Podle čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice“), [a]niž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně. 17. Městský soud se plně ztotožňuje s žalovanou v jejím hodnocení věci, a nemohl tudíž přisvědčit žádné ze žalobních námitek. 18. Pokud jde o společný pobyt žalobkyně a jejího vnuka ve Vietnamu, k němuž mělo dojít v létě r. 2018 (tedy po podání žádosti o přechodný pobyt podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců), tak k tomu žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že takovýto pobyt nelze považovat za vedení společné domácnosti (viz § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona). Městský soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. 19. Žalovaná správně vymezila pojem společné domácnosti, jako sp