— Nejvyšší správní soud

8 Ad 3/2018- 37 - text 9 8 Ad 3/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: prap. J. Š. bytem Č. K. zastoupen Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, Náčelník Generálního štábu Armády České republiky se sídlem Praha 6, Vítězné nám. 1500/5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2018, č. j. MO 24408/2018-2230, takto: I. Rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 26. 1. 2018, č. j. MO 24408/2018-2230, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do rukou zástupce žalobce Mgr. Petra Smejkala, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Agentury personalistiky AČR ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 21741/2017. Uvedeným rozhodnutím bylo mj. prvním výrokem rozhodnuto podle § 19 odst. 1 písm. g) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“) o propuštění žalobce ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 31. 1. 2018 z důvodu pravomocného odsouzení pro trestný čin a setrvání ve služebním poměru by ohrozilo vážnost ozbrojených sil. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že z textu vojenské přísahy se předpokládá, a veřejnost to i očekává, že voják se bude podle přísahy chovat. Žalovaný se proto ztotožnil s názorem služebního orgánu I. stupně v tom, že pokud se žalobce dovolává toho, že by se měl jednání v rozporu se zákonem dopustit výhradně v souvislosti se službou a teprve pak by bylo na místě užít propouštěcí důvod dle § 19 odst. 1 písm. g) zákona č. 219/1999, popírá tím ve svém důsledku právě text vojenské přísahy, kterou jako voják z povolání složil. Žalobce tak zastává výklad, že voják z povolání bude dodržovat právní předpisy výhradně v souvislosti se službou a tyto současně může bez jakýchkoliv následků pro své postavení vojáka z povolání mimo službu porušovat. Služební orgán je povinen vojáka propustit, jestliže má podmínky pro propuštění dle § 19 odst. 1 písm. g) zákona č. 219/1999 Sb. za splněné. Tak tomu v případě žalobce podle rozhodnutí služebního orgánu I. stupně je. Zákon nadto nijak nepodmiňuje daný propouštěcí důvod souvislostí trestné činnosti s výkonem služby. Žalobce nepovažuje za dostatečnou argumentaci, že voják, který se úmyslně obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, nemůže důstojně reprezentovat ozbrojené síly. Rovněž tak nemá za dostatečný argument skutečnost, že voják, který úmyslně porušuje právní předpisy, nemůže jít příkladem jiným. Tak však sám snižuje status vojáka z povolání a takové chování na veřejnosti nepřispívá k dobrému obrazu Armády ČR. 3. Dále žalovaný poukázal na čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a uvedl, že úkolem ozbrojených sil, a to úkolem largo sensu, je ochrana bezpečnosti ČR a jejích občanů. V takovém případě je lhostejné, na jakém služebním místě je voják zařazen a v čem spočívá jeho funkční náplň práce. Nesouvisející s touto problematikou je i skutečnost, že žalobce byl v průběhu služebního poměru doposud kladně hodnocen. Tímto sice plnil základní povinnosti, které má každý voják z povolání, i nad rámec požadovaný zákonem, avšak to nic nemění na výše uvedeném. 4. Žalovaný byl přesvědčen, že v prvostupňovém rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněny úvahy, které vedly služební orgán I. stupně k jeho vydání. Žalovaný z procesní opatrnosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 Ad 2/2012-29 ze dne 3. 4. 2014, podle kterého v případě ukončení služebního poměru podle § 19 odst. 1 písm. g) zákona č. 221/1999 Sb. nestačí konstatování, že voják byl pravomocně odsouzen pro trestný čin, rozhodnutí musí obsahovat současně úvahu o tom, proč setrvání vojáka ve služebním poměru by ohrozilo vážnost ozbrojených sil. Napadené rozhodnutí podle žalovaného netrpí absencí odůvodnění těchto úvah a služební orgán I. stupně v intencích citovaného rozsudku dostatečně zdůvodnil splnění podmínek pro propuštění žalobce dle § 19 odst. 1 písm. g) zákona č. 221/1999 Sb., neboť důstojně reprezentovat ozbrojené síly nemůže voják, který se úmyslně obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Voják úmyslně porušující právní předpisy tímto chováním snižuje status vojáka z povolání a nepřispívá tak k dobrému obrazu Armády ČR. II. Obsah žaloby 5. V podané žalobě žalobce tvrdil, že je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť skutkový stav, který vzal žalovaný za základ svého rozhodování, nemá oporu ve spise a žalovaný pochybil při aplikaci hmotného práva. 6. Žalobce nepopíral, že se dopustil úmyslného trestného činu, čímž došlo k naplnění jedné z podmínek pro aplikaci § 19 odst. 1 písm. g) zákona č. 221/1999 Sb. Neztotožnil se však se závěrem, že již samotné spáchání úmyslného trestného činu naplňuje i druhou materiální podmínku § 19 odst. 1 písm. g) zákona č. 221/1999 Sb., tj. že další setrvání žalobce ve služebním poměru ohrožuje vážnost ozbrojených sil. Služební orgány konstatovaly, že k ohrožení vážnosti ozbrojených sil dochází již ze samotné povahy subjektivní stránky trestného činu. Žalovaný v návaznosti na rozhodnutí služebního orgánu I. stupně argumentoval rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2010, č. j. 22 Ca 177/2009-47, podle kterého již samostatný úmyslný trestný čin příslušníka je způsobilý ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. K tomuto rozhodnutí žalobce uvedl, že nezpochybňuje závěry soudu. Namítal však, že v případě tohoto rozhodnutí se jedná o příslušníka Policie České republiky a nikoli o vojáka z povolání, a tudíž ho není možné na služební poměr vojáka z povolání použít. I když v povaze služebních poměrů policistů a vojáků je možné nalézt určité podobnosti, rozhodně nelze charakter obou služebních poměrů považovat za shodný. Judikát Krajského soudu v Ostravě nelze aplikovat na případ žalobce, neboť v případě policistů a v případě vojáků existuje rozdílná právní úprava týkající se propuštění ze služebního poměru. Pokud Krajský soud v Ostravě dospěl k tomu, že již sama úmyslnost trestného činu postačuje k propuštění ze služebního poměru policisty, stalo se tak na základě § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákona č. 361/2003 Sb.“) ve spojení s písmeny a) a b) stejného ustanovení. Podle těchto ustanovení totiž musí být příslušník bezpečnostního sboru (a nikoli tedy voják) propuštěn ze služebního poměru, pokud byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně. Naopak pokud šlo o trestný čin spáchaný z nedbalosti, musí být k propuštění ze služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru naplněna i druhá materiální podmínka, kterou je rozpor s požadavky kladenými na příslušníky. A právě tato kategorizace na úmyslné a nedbalostní trestné činy provedená v zákoně č. 361/2003 Sb. vedla soud k závěru, že pokud má dojít k propuštění příslušníka již v průběhu trestního stíhání před pravomocným rozhodnutím o vině, je zřejmé, že v kontextu s písmeny a) a b) § 42 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. při propouštění ze služebního poměru podle písm. d) citovaného ustanovení není na místě u úmyslného trestného činu zkoumat způsobilost ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru. Jinými slovy tedy, pokud příslušník bezpečnostního sboru spáchá úmyslný trestný čin nebo je za něj stíhán, znamená to samo o sobě nutnost jej ze služebního poměru propustit. To ovšem neplatí u vojáka z povolání, jelikož právní úprava jeho propuštění ze služebního poměru je v tomto ohledu odlišná od právní úpravy zákona č. 361/2003 Sb. Poznamenal, že § 19 odst. 1 písm. g) zákona č. 221/1999 Sb. nerozlišuje, na rozdíl od zákona č. 361/2003 Sb., subjektivní stránku spáchaných trestných činů, nerozlišuje tedy, zda šlo o trestný čin úmyslný nebo nedbalostní. Je pravdou, že písm. f) stejného ustanovení sice o úmyslnosti trestného činu hovoří, ovšem jen ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, k jehož uložení v případě žalobce nedošlo. Z uvedeného důvodu nemůže obstát odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě. 7. S ohledem na uvedené žalobce tvrdil, že v jeho případě je nutné důsledně zkoumat, zda jeho jednání naplnilo druhou podmínku § 19 odst. 1 písm. g) zákona č. 221/1999 Sb., tedy zda konkrétní skutek žalobce, za nějž byl odsouzen trestními soudy, ohrožuje vážnost ozbrojených sil. Žalobce tvrdil, že nikoliv. 8. Služební orgány spatřovaly naplnění podmínky ohrožení vážnosti ozbrojených sil v tom, že obohacení se žalobce dopustil uvedením v omyl společnosti Provident Financila s.r.o. o částku 12 510 Kč, když tímto jednáním n