2 Ads 16/2003 — Nejvyšší správní soud

9 Af 16/2017- 55 - text 9 č. j. 9Af 16/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Ivanky Havlíkové ve věci žalobkyně: INGEKO, s.r.o., v likvidaci, IČO: 27410081 sídlem Fabiánova 1275/6, 150 00 Praha 5 zastoupená advokátem Mgr. Davidem Böhmem sídlem Krouzova 3022/7, 143 00 Praha 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2017, č. j. 5404/17/5300-22441-711913, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 2. 2017, č. j. 5404/17/5300-22441-711913, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů v řízení ve výši 11 228 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Davida Böhma, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 5. 4 2017 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2017, č. j. 5404/17/5300-22441-711913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“ nebo „prvoinstanční správní orgán“) - platební výměr na dan z přidané hodnoty č. j. 260559/10/005515107420 ze dne 9. 6. 2010 za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2009 tak, že byla vyměřena vlastní daňová povinnost ve výši 815 355 Kč (dále jen „platební výměr“). II. Žaloba 2. Žalobkyně v podané žalobě nejprve shrnula skutkový stav zjištěný v průběhu správního řízení. Žalobkyně je toho názoru, že žalovaný chybně zahrnul do platebního výměru, resp. do napadeného rozhodnutí „Dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku“ ve 4. čtvrtletí roku 2009 jako uskutečněné zdanitelné plnění za prodej bytových jednotek č.1275/5 a č.1275/6 umístěných v domě č.p.1275, v Praze 5, v ulici Fabiánova a odpovídajícího spoluvlastnického podílu na společných částech tohoto domu a souvisejících pozemků (dále jen „bytové jednotky“) žalobkyní Mgr. Ing. G. J. 3. Žalobkyně rekapitulovala, že k uzavření smluv o převodu vlastnictví bytových jednotek č.1275/5 a č. 1275/6 a tedy převodu vlastnického práva sice došlo dne 30. 12. 2009, tj. ve 4. čtvrtletí roku 2009, nicméně k úhradě kupní ceny za převod těchto jednotek došlo již dne 17. 7. 2006, tj. ve 3. čtvrtletí roku 2006, a to na základě dohody o započtení uzavřené dne 17. 7. 2006 mezi Mgr. Ing. G. J. a žalobkyní. Kupní cena za prodej bytových jednotek tak byla uhrazena započtením v souladu s ust. § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), když dne 17. 7. 2006 došlo k zániku vzájemných pohledávek žalobkyně a Mgr. Ing. G. J. Z listin předložených správci daně vyplynulo, že závazek Mgr. Ing. G. J. uhradit kupní cenu za bytové jednotky byl splatný do 30-ti dnů od podpisu smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 10. 7. 2006 (čl. III odst. 1), nikoli smlouvy o převodu vlastnictví k bytovým jednotkám. Smlouva o postoupení pohledávek mezi Mgr. Ing. G. J. a Ing. K. J. byla uzavřena dne 30. 6. 2006, tedy před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí. Dohoda o započtení ze dne 17. 7. 2006 pak byla pouze logickým vyústěním nastalé situace, kdy proti sobě měly dva subjekty pohledávky se stejným druhem plnění a způsobilé k započtení. Následně uzavřené smlouvy o převodu bytové jednotky pak v souladu s provedeným započtením pouze konstatovaly ve svém článku III., že kupní cena byla uhrazena v plné výši před podpisem smlouvy. 4. Žalobkyně má za to, že s ohledem na přijetí úplaty ke dni 17. 7. 2006 měla žalobkyně daň na výstupu za prodej předmětných bytových jednotek přiznat v daňovém přiznání za 3. čtvrtletí roku 2006 a odvést v zákonné lhůtě do 25. 10. 2006 ve výši dle sazby daně z přidané hodnoty platné v tomto období. Žalobkyně opakovaně s politováním konstatovala, že tak neučinila, což však bohužel zjistila až na základě zahájené daňové kontroly v lednu 2010. S ohledem na lhůty pro vyměření daně nemohla toto pochybení napravit podáním dodatečného daňového přiznání. Rozhodně nebylo jejím úmyslem vědomě krátit jakékoliv daňové povinnosti. Jak žalobkyně zdůraznila, u všech ostatních jednotek v domě došlo k řádnému uhrazení daně z přidané hodnoty po přijetí úplaty na základě uzavřených smluv o smlouvách budoucích, nikoli až na základě uzavření smluv o převodu bytových jednotek, když správce daně tento postup nikdy nijak nerozporoval. 5. Žalobkyně poukázala na to, že v dané věci již jednou rozhodoval Městský soud v Praze na základě žaloby podané žalobkyní, přičemž rozhodl rozsudkem č. j. 10Af 63/2011-39 ze dne 7. 7. 2015 tak, že rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 18. 7. 2011, č. j.: 8077/11-1300-106516, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (dále též „rozsudek“). V odůvodnění citovaného rozsudku Městský soud v Praze zcela jasně uvedl, že „ … považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť žalovaný řádně neposoudil předběžnou otázku platnosti dohody o započtení, která má dle závěrů soudu ve věci zásadní význam.“ Žalovaný však vyslovený názor soudu nerespektoval, když v odůvodnění v bodě 45 napadeného rozhodnutí sice uvedl, že: „Odvolací orgán nezpochybňuje uzavření ani platnost Dohody, naopak konstatuje, že Dohoda obsahuje všechny náležitosti a že její strany měly plné právo ji mezi sebou takto uzavřít.“, dále však konstatoval, že „…platnost Dohody není pro konkrétní řízení rozhodující. I platně uzavřená smlouva se všemi náležitostmi může v konkrétním daňovém řízení s ohledem na ostatní důkazní prostředky a okolnosti případu zcela bezvýznamná…“ Žalovaný tak postupoval zcela v rozporu se zákonem, když nerespektoval právní názor rozhodujícího soudu a postupoval zcela opačně, než jej zavázal soud. 6. Žalobkyně proto považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a navrhuje, aby jej soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 11. 8. 2017 setrval na svém právním názoru, přičemž plně odkázal na žalobou napadené rozhodnutí. 8. Žalovaný konstatoval, že v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze se v bodech 45 a 46 vypořádal s otázkou platnosti dohody o započtení. Uvedl, že v daném případě neměl postaveno na jisto, zda se platba fakticky uskutečnila tak, aby ji bylo možné podřadit pod tvrzení a důkazní prostředky žalobkyně, jimiž prokazovala realizaci platby formou započtení dne 17. 7. 2006. 9. S poukazem na rozsudek NSS ke sp. zn. 8 Afs 54/2008 nebo 7 Afs 132/2004 konstatoval, že existence formálně bezvadných dokladů, v daném případě dohody o započtení, sama o sobě zpravidla ještě neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila, neboť správce daně může v daňovém řízení podrobit skutečnosti tvrzené daňovým subjektem svému posouzení a vyhodnotit si je vlastním způsobem. 10. Z důvodů, pro které žalovaný neshledal, že došlo k platbě formou vzájemného zápočtu pohledávek dle dohody o započtení, žalovaný vyzdvihl skutečnost, že dohoda o započtení byla předložena až v době, kdy správce daně zjistil v případě prodeje dvou bytových jednotek z vlastnictví žalobkyně do vlastnictví Mgr. Ing. G. J. nesrovnalosti, přičemž realizaci platby na rozdíl od ostatních transakcí týkajících se všech ostatních bytových jednotek nebylo možné ověřit v účetnictví žalobkyně. Rovněž podle žalovaného nelze přehlédnout příbuzenský vztah jediného jednatele a společníka žalobkyně a Mgr. Ing. G. J. 11. Žalovaný dodal, že dle jeho názoru dohoda o započtení byla žalobkyní vypracována dodatečně a účelově ve snaze snížení daňové povinnosti. Žalovaný má za to, že prokázal existenci vážných pochybností o údajné realizaci platby formou započtení dne 17. 7. 2006 a trvá na svém závěru, že s ohledem na neprokázání realizace platby žalobkyní deklarovaným způsobem vznikla žalobkyni povinnost přiznat daň ve smyslu § 21 ZDPH až ke dni uskutečnění zdanitelného plnění, tedy ve 4. čtvrtletí roku 2009. 12. Žalovaný závěrem navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Jednání před soudem 13. Při ústním jednání konaném dne 13. 1. 2021 účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích, odkázali na svá písemná podání, jejichž základní body rekapitulovali. 14. Důkazy soud neprováděl, neboť to s ohledem na obsah spisového materiálu a ustálenou judikaturu pro posouzení právní otázky shledal nadbytečným. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze 15. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů, přičemž nařídil ve věci ústní jednání. Městský soud vycházel dle § 75 odst. 2 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. 16. Městský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 17. Mě