2 Azs 144/2020 — Nejvyšší správní soud

10 A 103/2020- 107 - text 11 10 A 103/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: L. R. P. zastoupena advokátem Dr. Stephanem Heidenhainem sídlem Laubova 2128/10, 130 00 Praha 3 za účasti: Ing. R. K. proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. MV-103167-4/SO-2020 z 25. 8. 2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a správní řízení. 1. V projednávané věci je spor o to, zda žalobkyně jako cizinka-žadatelka o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání splnila podmínku dostatečně vysokého úhrnného měsíčního příjmu ve smyslu § 46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. 2. Žalobkyně podala žádost Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) 26. 11. 2019 a přiložila k ní mimo jiné smlouvu o nájmu pokoje v bytu, uzavřenou mezi ní coby nájemkyní a Ing. R. K. coby pronajímatelem, datovanou 29. 8. 2019, jejímž předmětem byl pronájem pokoje na adrese T. 5, P., a to za částku 8 000 Kč měsíčně včetně plateb za služby spojené s užíváním bytu. Naopak nijak nedoložila výši svých příjmů, což napravila podáním z 11. 12. 2019, k němuž s odvoláním na osobní návštěvu ministerstva přiložila platební výměr na daň z příjmů za rok 2018. Z něj vyplynulo, že základ žalobkyniny daně činil 166 814 Kč a vyměřená daň 180 Kč. 3. Ministerstvo vydalo 8. 1. 2020 výzvu k odstranění vad žádosti, v níž informovalo žalobkyni o tom, že dosud prokázaný měsíční příjem žalobkyně a osob posuzovaných společně s ní je nižší než součet částek životních minim a prokázaných nákladů na bydlení. Zároveň žalobkyni poučilo o tom, že za doklad prokazující její příjem je třeba považovat rovněž doklad prokazující úhrnný měsíční příjem osob, které jsou s ní společně posuzovány a nějakého příjmu dosahují, na příklad osob, které společně s ní užívají byt, s výjimkou osob, které spolu prokazatelně trvale nežijí a neuhrazují společně náklady na své potřeby (§ 4 zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu). Ministerstvo dále poučilo žalobkyni, že forma dokladu o úhrnném měsíčním příjmu není zákonem o pobytu cizinců přímo stanovena, ale že nejčastější formou dokladů u cizinců majících příjem z podnikání může být zejména ověřená kopie platebního výměru na daň z příjmů za předchozí zdaňovací období. V návaznosti na to ministerstvo vyložilo, že čistý měsíční příjem se u tohoto typu dokladu vypočítá tak, že se od daňového základu odečte vyměřená daň a výše plateb pojistného na sociální zabezpečení a výše záloh na veřejné zdravotní pojištění; výsledná částka se poté vydělí dvanácti dle počtu kalendářních měsíců ve zdaňovacím období. Výzva obsahovala také výpočty normativních nákladů na bydlení i životního minima, aby žalobkyně věděla, jaké minimální výše musí její příjem dosáhnout. 4. Žalobkyně zaslala ministerstvu v odpověď pouze úředně ověřenou kopii již dříve doloženého platebního výměru. Ministerstvo ji následně poučilo o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, čehož využila a do protokolu uvedla, že žádné další podklady doložit nechce. 5. Rozhodnutím č. j. OAM-38559-11/DP-2019 z 30. 4. 2020 ministerstvo žalobkyninu žádost zamítlo podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, neboť její úhrnný měsíční příjem (9 674 Kč) nedosahoval zákonem požadované výše 11 860 Kč, tvořené součtem prokázaných nákladů na bydlení (8 000 Kč) a částky životního minima (3 860 Kč). 6. Žalobkyně podala proti rozhodnutí ministerstva odvolání, v němž mimo jiné uvedla, že její hrubé příjmy v roce činily 417 035 Kč a její hrubý m ěsíční příjem po zaplacení všech nákladů převyšoval 31 000 Kč. Ministerstvo dále nezohlednilo, že pronajímatelem pokoje v bytu je žalobkynin druh, s nímž již více než rok žije ve společné domácnosti a náklady na bydlení sdílí. Právě proto bylo třeba do výpočtu zahrnout také jeho příjmy, které v roce 2018 činily 1 052 535 Kč. 7. Žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím žalobkynino odvolání zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila. Se skutkovými zjištěními a právním hodnocením ministerstva se plně ztotožnila a upozornila na to, že žalobkyně uplatnila tvrzení o svých skutečných výdajích, jakož i o vztahu s Ing. R. K. a jeho příjmech, až v odvolání, tedy po zkoncentrování řízení, a nelze k nim proto přihlédnout. II. Argumentace účastníků řízení. 8. Žalobkyně v žalobě předně namítla, že napadené rozhodnutí neobsahovalo poučení o možnosti podat proti němu správní žalobu, což je v právním státě nepřípustné. Rozhodnutí je také nesprávné, jelikož žalovaná odmítla prošetřit navržené důkazy o tom, že žalobkynin druh Ing. R. K., s nímž je v partnerském vztahu od května 2017 a s nímž žije ve společné domácnosti od července 2018, má příjmy, které musejí být připočteny k žalobkyniným příjmům a které jsou dostatečné, aby mohlo být žalobkyni prodlouženo povolení k pobytu. Žalobkyně tyto skutečnosti sice uvedla až v odvolání, ale to spíš proto, že to dříve nepovažovala za potřebné. Její čisté příjmy v roce 2019 totiž činily cca 400 000 Kč a nemohla předpokládat, že se chybnou kalkulací ministerstva sníží na cca 120 000 Kč. Postup ministerstva byl nelogický a nezákonný, jelikož za žalobkyniny výdaje na podnikání považoval částku rovnající se uplatněnému výdajovému paušálu, ačkoli její skutečné výdaje byly podstatně nižší. Správní orgány měly vzít za základ kalkulace žalobkynin čistý příjem, neboť to odpovídá účelu zákona, jímž je umožnit zde pobývat cizincům, kteří nebudou odkázání na pomoc státu, což je také případ žalobkyně, jejíž čisté příjmy víceméně odpovídají průměrné mzdě v národním hospodářství. Tento výklad má oporu také ve směrnici Rady č. 2003/109/ES z 25. 11. 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice 2003/109/ES“), kterou je třeba aplikovat rovněž na žalobkyni, jež hodlá požádat o tento status během platnosti pobytu, o jehož prodloužení v projednávané věci požádala. Žalobkyně v této souvislosti navrhla, aby se soud obrátil na SDEU s předběžnou otázkou, zda může být pojem „úhrnný měsíční příjem cizince“ vykládán jako základ daně za příslušný rok, nebo musí být tento pojem vykládán v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice jako čistý příjem, i když příslušníkovi třetí země ještě nebyl přiznán daný status, ale bude o něj usilovat během platnosti povolení k pobytu, o které nyní žádá. 9. Žalobkyně dále namítla, že své skutečné výdaje na podnikání doložila, ale žalovaná je označila za věrohodně neprokázané, aniž tento závěr odůvodnila. Předložená nájemní smlouva, kterou žalobkyně ostatně vytvořila na žádost ministerstva, pak měla sloužit jako doklad o oprávnění užívat byt. Správní orgány však tento důkaz převrátily v tvrzení, že žalobkyně a Ing. R. K. spolu nežijí v jedné domácnosti. Nijak však nezkoumaly, zda žalobkyně nájemné fakticky platila, a to přestože se v daňovém přiznání Ing. R. K. odpovídající příjem nenacházel. 10. S tím souvisí otázka dopadů napadeného rozhodnutí do žalobkynina soukromého a rodinného života, jež žalovaná posoudila jen na základě spisu, aniž nařídila ústní jednání nebo aniž dala žalobkyni možnost předložit další důkazy a vysvětlení. Žalovaná se vůbec nezajímala o to, že žalobkyně zde žije se svým druhem, s nímž plánuje založit rodinu. Správní orgány navíc tvrdí, že žalobkyně v ČR nemá nikoho z rodinných příslušníků, ačkoli zde již od roku 2015 žije její sestřenice, kvůli níž sem žalobkyně původně přicestovala a s níž udržuje stálý kontakt. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. 11. Žalovaná ve vyjádření k žalobě jen stručně zopakovala nosné důvody napadeného rozhodnutí, na které v podrobnostech odkázala, a navrhla zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. 12. Žalobkyně v replice zopakovala některé argumenty obsažené v žalobě a setrvala na svém procesním stanovisku. 13. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření stručně potvrdila pravdivost žalobkyniných tvrzení obsažených v žalobě. III. Posouzení věci. 14. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně vycházeje ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přezkoumal je na základě podané žaloby v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a nezjistil při tom žádno