2 As 4/2015 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 12/2021- 38 - text 14 11 Ad 12/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobce: kpt. Ing. F. K., narozený X, bytem X zastoupený JUDr. Janem Klailem, advokátem, se sídlem Lukavická 22, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Velitel vzdušných sil sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6 adresou pro doručování Ministerstvo obrany ČR, Sekce právní a investiční, Legislativní a právní odbor, oddělení pro právní zastupování, náměstí Svobody 471/4, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí velitele vzdušných sil ze dne 31. 5. 2021, č. j. MO 157593/2021 - 3031, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou dne 29. 7. 2021 domáhal přezkoumání rozhodnutí velitele vzdušných sil (dále též „žalovaný“) ze dne 31. 5. 2021, č. j. MO 157593/2021 - 3031 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým velitel zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí velitele 24. základny dopravního letectva (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 20. 4. 2021, č. j. MO 109391/2021-8407 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce o doplacení dlužné části služebního platu ze dne 30. 11. 2020 z důvodu promlčení uplatněných nároků dle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“). Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě stručně rekapituloval závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí. Předeslal, že byl v rozhodné době, za kterou žádá doplacení dlužného platu, vojákem z povolání zařazovaným rozkazy nadřízeného velitele k výkonu nepřetržitých 24 hodinových služeb Letecké záchranné služby (dále jen „LZS“) a Search and Rescue (dále jen „SAR“). Žalobce uvedené a rozkazem nadřízeného velitele nařízené služby fakticky vykonal, a to jako nepřetržité 24 hodinové služby. Ze strany služebních orgánů byla však podle žalobce část doby nadřízeným nařízené nepřetržité služby LZS a SAR vykázána a proplacena pouze jako odměna za služební pohotovost, a to přesto, že služební pohotovost nebyla nikdy nařízena a ani neexistoval důležitý zájem služby. Služební orgány přitom podle žalobce zamítly jeho žádost mj. s tím, že žalobci byla služební pohotovost nařízena Směrnicí pro činnost LZS a SAR, když Směrnici pro činnost LZS a SAR považují za rozkaz nadřízeného. Vycházely přitom také z toho, že důležitý zájem služby ve smyslu § 30 zákona č. 221/1999 Sb. může mít trvalou podobu a jako příklad uvádí plnění závazků z mezinárodních smluv. 3. Žalobce proto považoval za zásadní posouzení otázky, (i.) zda vůbec byla či nebyla žalobci nařízena služební pohotovost v souladu s § 30 zákona č. 221/1999 Sb. a (ii.) zda někdy existoval důležitý zájem, jako zákonný předpoklad pro to, aby vůbec mohla být nařízena na část doby výkonu služby LZS a SAR služební pohotovost. K těmto otázkám snesl svou podrobnou žalobní argumentaci v částech II.a) na str. 3 až 8 a II.b) na str. 8 podané žaloby, na kterou navázal v části II.c) na str. 9 až 10 podané žaloby komparací jednotlivých služeb. Žalobce následně v části III.a) na str. 10 až 15 podané žaloby snášel argumenty pro tvrzení, že jím uplatněný nárok je nárokem z titulu náhrady jemu úmyslně způsobené škody. V té souvislosti uváděl důvody, pro které byl přesvědčen, že se v daném případě jednalo o pouze „formální rozdělení doby výkonu služby na výkon služby a služební pohotovost“, jež bylo „od počátku úmyslné, když účelem byla úspora finančních prostředků na platech při zabezpečení stanovených úkolů s nedostatečným personálním obsazením“. Žalobce měl proto za to, že jeho nárok se ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále též „OZ 1964“) v takovém případě promlčí po deseti letech, přičemž úmysl služebních orgánů způsobit mu škodu považoval „za zcela zřejmý a prokázaný“. 4. K závěru správních orgánů k otázce souladu námitky promlčení s dobrými mravy pak žalobce v části III. b) podané žaloby namítal, že podle předpisů občanského práva nesmí být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, nadto pak nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Žalobce přitom odkazoval na ustálenou judikaturu týkající se vztahu námitky promlčení a event. souladu výkonu tohoto práva s dobrými mravy a poukazoval na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Žalobce v této souvislosti s poukazem na § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. a § 3 odst. 4 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/1999 Sb.“), dovozoval, že v ozbrojených silách se uplatňují vztahy nadřízenosti a podřízenosti, přičemž na jednání služebních orgánů plně dopadá ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, s tím, že žalobcem připomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 5014/2009 ohledně institutu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je dle přesvědčení žaloby plně aplikovatelný na jeho případ z důvodů, které žalobce vzápětí rozvedl. Žalobce v tomto kontextu poukazoval na to, že ve struktuře Ministerstva obrany je zřízena Inspekce ministra obrany, jenž je nejvyšším a nezávislým vnitřním kontrolním orgánem Ministerstva obrany odpovědným za odborné řízení, koordinaci a provádění vnitřní kontroly v resortu obrany a na základě pověření ministra i dalších kontrol. Inspekce se přitom podle žalobce „podílela na legalizaci nezákonného jednání služebních orgánů, jak je také patrno z vyjádření IMO čj. 49-14/2009-1216 ze dne 5.2.2009“, jež se posléze stalo argumentačním podkladem pro postup nižších velitelů, jakým způsobem se argumentačně vypořádat s těmi, kteří poukazují na nezákonné jednání při rozdělování 24 hodinových nepřetržitých služeb LZS a SAR na dva úseky, kdy jedním z nich byla služební pohotovost. Žalobce doplnil, že z vyjádření plk. Ing. J. B. Ev.č. 248/4-1/2009-8407 ze dne 25.5.2009 je zjevné, že „velitel VÚ 8407 Praha-Kbely plk. Ing. J. B. některé věty z vyjádření IMO do svého stanoviska uvedeného ev. č. z 25.5.2009 doslovně opsal“. Žalobce rovněž upozornil, že předmětné vyjádření Inspekce je odpovědí stěžovateli na jeho stížnost, kdy toto vyjádření má charakter osobní korespondence, je určeno stěžovateli, a není tedy určeno veliteli VÚ 8407 Praha-Kbely. 5. Žalobce dále poukazoval na to, že ve struktuře Armády České republiky (dále též „AČR“) je dále zřízena funkce Inspektora Armády České republiky (dále též „IAČR“) jako zástupce náčelníka Generálního štábu AČR. Inspektorát náčelníka Generálního štábu je přitom podle žalobce kontrolním orgánem náčelníka Generálního štábu AČR odpovědným za realizaci vnitřní kontroly. V tomto směru žalobce poukazoval na vyjádření vedoucího oddělení – náčelníka právní služby pplk. Mgr. Z. V. čj. 3069-2/2008-1304 ze dne 9. 9. 2008, ze kterého je dle jeho přesvědčení zřejmé, že oddělení právní služby AČR, zabezpečující právní servis i pro IAČR, „bylo použito za účelem krytí a legalizace nezákonného jednání služebních orgánů“. 6. Žalobce v tomto směru shrnul, že „ze strany resortu obrany byly v rozporu s jejich určením nasazeny veškeré možné orgány, a to s jediným cílem – ekonomicky poškodit žalobce, tj. vyplatit mu výrazně nižší finanční nároky, než které by mu příslušely, a tím mu způsobit zcela vědomě a úmyslně škodu ve spojení s vynaložením veškerého úsilí k tomu, aby žalobce nabyl dojmu o legalitě nezákonného jednání a snad se i vzdal dožadování se svých nároků“. Tvrdil, že Česká republika, jejímž jménem jednají služební orgány, zde zcela záměrně a cíleně navodila systém děleného výkonu služby, když tímto nezákonným jednáním služebních orgánů získala značný majetkový prospěch. Námitka promlčení by podle žalobce „neměla sloužit k jistotě nedotknutelnosti nezákonně získaného prospěchu, to vše za situace, v níž získání nezákonného prospěchu oficiálně nazvaným ekonomickou racionalizací pracovních zdrojů bylo motivem jednání služebních orgánů od samého počátku“. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zrekapituloval průběh správního řízení. V návaznosti na reprodukci právní úpravy obsažené v § 159 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 161 odst. 1 a 2 zákona č. 221/1999 Sb. podotknul, že v posuzované věci nelze použít úpravu občanského zákoníku, neboť zákon č. 221/1999 Sb. je speciálním právním předpisem pro řízení o služebním poměru vojáka, který obsahuje vlastní úpravu promlčení peněžitých nároků. Z odkazovaných ustanovení tohoto zákona přitom podle žalovaného vyplývá, že k promlčení peněžitých nároků žalobce došlo již v roce 2018. 8. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobce, že služební orgány jednaly úmyslně v rozporu se zákonem, pokud rozdělily výkon nepřetržité doby směny LZS a SAR na 12 hodin služby a 12 hodin služe