2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

15 A 38/2021- 109 - text 9 15 A 38/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: M. P., nar. XXX státní příslušnost XXX bytem XXX proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 19.2.2021 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 19.2.2021 podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem, který měl spočívat v tom, že ho dne 17.2.2021 ve Věznici Valdice tři příslušníci Policejního prezidia Policie České republiky spoutali pouty na rukou a nutili jít k autu, ačkoli má nefunkční polovinu plic a srdeční potíže a chůze mu způsobuje fyzické i psychické utrpení. Následně byl žalobce autem převezen na policejní stanici v Jičíně, kde mu byly přes jím vyslovený nesouhlas sejmuty daktyloskopické otisky z rukou, odebrány biologické vzorky umožňující získání informací o jeho genetickém vybavení, provedeno měření jeho těla a pořízeny obrazové záznamy (fotografie). Žalobce se žalobou domáhal jednak určení, že namítaný zásah je nezákonný, a zároveň toho, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před provedeným nezákonným zásahem a bezodkladně zničit všechny osobní údaje žalobce získané pomocí zásahu provedeného dne 17.2.2021. Za žalovaného žalobce v žalobě označil Policejní prezidium České republiky. 2. Soud v průběhu řízení dospěl k závěru, že v části žaloby, která se týká eskorty žalobce z věznice na policejní stanici v Jičíně, kterou dne 17.2.2021 realizovali příslušníci Policejního prezidia Policie České republiky, má být podle § 83 s.ř.s. žalovaným Ministerstvo vnitra, neboť policie při tomto zásahu vystupovala jako bezpečnostní sbor. Naproti tomu v té části žaloby, v níž se žalobce domáhal určení nezákonnosti zásahu spočívajícího v odběru biologických vzorků, sejmutí daktyloskopických otisků, měření jeho těla a pořízení fotografií, které provedl dne 17.2.2021 kriminalistický technik Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, a dále toho, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před provedeným zásahem a bezodkladně zničit všechny osobní údaje žalobce získané pomocí tvrzeného zásahu, má být žalovaným Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje. Poté, co soud vyrozuměl žalobce o svém náhledu na to, kdo má být v dané věci žalovaným, sdělil žalobce soudu podáním ze dne 23.10.2021, že se ztotožňuje s jeho hodnocením otázky, které správní orgány mají být v dané věci žalovanými, a v návaznosti na to adekvátně upravil žalobní žádání. Usnesením ze dne 22.12.2021 č.j. 15 A 38/2021-72 pak soud vyloučil tu část žaloby, v níž je žalovaným Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, k samostatnému projednání, a to pro nevhodnost vedení společného řízení s ohledem na místní příslušnost soudu. Pro úplnost soud uvádí, že řízení o vyloučené části žaloby byla přidělena spisová značka 15 A 1/2022. Usnesením ze dne 20.1.2022 č.j. 15 A 1/202243 byla tato věc postoupena místně příslušnému Krajskému soudu v Hradci Králové. 3. Vzhledem k výše uvedenému Městský soud v Praze v dalším řízení věcně projednal toliko tu část původně formulované žaloby, jíž žalobce brojil proti zásahu příslušníků Policejního prezidia Policie ČR, který měl spočívat v eskortě žalobce na policejní stanici v Jičíně z Věznice Valdice a zpět realizované dne 17.2.2021. 4. V žalobě žalobce vylíčil průběh namítaného nezákonného zásahu následovně. Dne 17.2.2021 jej ve Věznici Valdice spoutali na rukou tři příslušníci Policie ČR, a to navzdory tomu, že jim žalobce opakovaně říkal, že nemůže dýchat, má nefunkční polovinu plic a srdeční potíže. Policisté věděli, že žalobce při chůzi trpí, přesto jej verbálně nutili k chůzi k autu, jímž ho následně odvezli na policejní stanici v Jičíně, odvedli jej do nějaké kanceláře, tam mu sejmuli pouta a nechali ho chvíli sedět na židli. Žalobce celou dobu trpěl fyzicky i psychicky, byl dušný a cítil bolest na hrudi. Žalobce byl spoután zcela bezdůvodně, což plyne i z toho, že jeden z policistů žalobce celou dobu (za chůze i při stoji) přidržoval pod levou paží, aby neupadl. Následně byly vůči žalobci provedeny shora popsané identifikační úkony (poznámka soudu: zákonnost provedení těchto úkonů realizovaných kriminalistickým technikem Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje není v této věci předmětem soudního přezkumu). Po provedení identifikačních úkonů příslušníci Policie ČR žalobce znovu spoutali, odvezli a odtáhli zpět do vězeňského zařízení ve Valdicích. 5. Za dílčí nezákonný zásah žalobce označil to, že v průběhu celé „akce“ nikdo nekontroloval jeho totožnost, policisté jej na policejní stanici odvezli jako obyčejnou věc. Za nezákonné dále označil to, že byl v průběhu eskorty spoután. Ustanovení § 54 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“) vyjmenovává, za jakých podmínek je policista oprávněn použít pouta. V případě žalobce nebyla splněna ani jedna z podmínek předpokládaných tímto ustanovením; nadto s ohledem na žalobcův zdravotní stav nebyla dána žádná, natož důvodná obava z ohrožení bezpečnosti osob, majetku či veřejného pořádku. Nebyl dán ani předpoklad útěku žalobce, naopak se dalo předpokládat selhání jeho organismu, neboť dokáže ujít jen dvacet metrů a poté si potřebuje odpočinout a dostat do těla kyslík. Toto tvrzení je možné doložit jakýmkoliv objektivním testem, který žalobce navrhl soudu provést jako důkaz. Vše bylo navíc při eskortě radikálně zhoršeno povinností mít nasazenou roušku. 6. Žalobce dále označil zásah policistů za nezákonný i z toho důvodu, že jej vyzvedli z vězeňského zařízení. Žalobce nebyl v době zásahu osobou ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody (dále též „VTOS“), v zabezpečovací detenci, ochranném léčení či ochranné výchově, což museli policisté provádějící jeho eskortu na policejní stanici v Jičíně prokazatelně vědět. Aby bylo možné žalobce označit za osobu ve VTOS, musel by příslušný předseda senátu trestního soudu nařídit výkon konkrétního nepodmíněného trestu odnětí svobody na podkladě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu a do VTOS by musel být žalobce přijat. S odkazy na konkrétní ustanovení zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o VTOS“) žalobce v této souvislosti předestřel své přesvědčení, že jej za osobu ve výkonu trestu považovat nelze, neboť do VTOS vůbec nebyl přijat. Neexistuje potvrzení ve smyslu § 37 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, které by prokazovalo, že odsouzený M. P. nastoupil do VTOS v konkrétní den, hodinu a do konkrétní věznice. Dle žalobce neexistuje ani pravomocný odsuzující rozsudek, který by mu coby obžalovanému ukládal povinnost VTOS podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) či zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „trestní zákon“). Policisté tak při namítaném zásahu nezákonně přisoudili žalobci postavení odsouzeného a zcela ignorovali žalobcovy námitky, které vznesl v průběhu zásahu, že není osobou ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, ani osobou obviněnou z takového trestného činu, ani osobou, které bylo sděleno podezření z jeho spáchání. 7. Za další důvod nezákonnosti předmětného zásahu žalobce označil to, že si policisté zaznamenali, že se žalobce narodil v roce XXX v České republice. Policisté tak jednoznačně fabulovali otázku totožnosti žalobce, ačkoli věděli, že se narodil v Československé socialistické republice. 8. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě označil žalobcem napadený postup příslušníků policie za řádné plnění úkolů Policie ČR vymezených v § 2 zákona o policii. Předně poukázal na skutečnost, že sám žalobce v žalobě přiznal, že k namítanému zásahu příslušníků policie došlo ve vězeňském zařízení ve Valdicích, kde žalobce vykonával nepodmíněný osmnáctiletý trest vězení, ke kterému byl pravomocně odsouzen rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze. Použití pout při eskortě mělo právní základ v § 54 písm. e) zákona o policii, přičemž pro použití pout nemusí být dáno reálné ohrožení hodnot uvedených v tomto ustanovení, postačí důvodná obava z možnosti jejich ohrožení. Důvodná obava může v obecné rovině plynout z okolností, které se týkají osoby omezované na svobodě. Vzhledem k velmi brutální povaze trestné činnosti žalobce ve spojení s jím projevenou neochotou s policisty spolupracovat bylo použití pout v dané situaci zcela adekvátní a v souladu se zásadou p