9 Afs 28/2009 — Nejvyšší správní soud

15 Af 12/2020- 42 - text 11 15 Af 12/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: EOS European Oil Services s.r.o., IČO: 291 45 660 se sídlem Máchova 27, Praha 2 zastoupená daňovým poradcem Ing. Radkem Lančíkem se sídlem Divadelní 4, Brno proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu se sídlem Štěpánská 28, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2020, č.j. 386632/20/2001-80542-110423 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“ nebo též „exekuční příkaz“), kterým je exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu žalobkyně, jímž byla nařízena daňová exekuce k vymožení daňového nedoplatku v celkové výši 3 310 855,04 Kč, který sestával z nedoplatku na daních ve výši 3 237 909,52 Kč, nedoplatku na úroku z prodlení ve výši 21 291 Kč a nedoplatku na příslušenství ve výši 51 654,52 Kč. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval toliko to, že žalobkyně nezaplatila správci daně vykonatelné daňové nedoplatky specifikované ve výroku napadeného rozhodnutí. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně namítala, že z nevyužití § 153 odst. 3 zákona č. 280/2009 sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) je vidět, že je jedno, zda žalovaný před exekucí zašle či nezašle daňovému subjektu vyrozumění dle uvedeného ustanovení, protože to nemá na zákonnost exekuce žádný vliv. Pochybovala proto o smyslu tohoto ustanovení a tvrdila, že nezaslání předmětného vyrozumění má za následek nezákonnost exekuce. Jedná se sice o fakultativní úkon, avšak žalovaný v exekučním příkazu neuvedl správní úvahu, proč v případě žalobkyně předmětné vyrozumění nezaslal. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2014, č.j. 31 Af 4/2013 – 59 a na komentářovou literaturu. Následně namítla, že chtěl-li žalovaný vést exekuci na úroky z prodlení, měl na ně vystavit platební výměr dle § 252 odst. 6 daňového řádu a dát žalobkyni možnost je uhradit dobrovolně a bez exekuce. Výkaz nedoplatků navíc neobsahuje specifikaci úroků z prodlení co do výpočtu a toho, čeho se týkají. Výkaz nedoplatků je exekučním titulem, avšak není rozhodnutím. Není tedy před zahájením exekuce daňovému subjektu doručován a není proti němu opravný prostředek. Interpretace § 252 odst. 6 daňového řádu zastávaná žalovaným vybočuje z mezí ochrany vlastnického práva. Byť se pohybuje v mezích daňového řádu, dostala se mimo meze čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně před zahájením exekuce nevěděla, že dluží na úrocích z prodlení 21 291 Kč a měla mít šanci zaplatit tuto částku bez exekuce. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2018, č.j. 22 Af 2/2017 – 41 a konstatovala, že neumožnil-li správce daně žalobkyni dobrovolnou úhradu úroků z prodlení, zatížil ji zbytečně exekučními náklady ve výši 66 216 Kč. I když žalovaný může k exekuci přistoupit, nezbavuje jej to povinnosti realizovat tuto možnost jako krajní. Krajský soud v Ostravě přitom ve zmiňovaném rozsudku řešil dobrovolnou úhradu úroků z prodlení při pozdním zasláním platebního výměru před exekucí (2 dny). V případě žalobkyně přitom platební výměr před exekucí vůbec zaslán nebyl. 4. Povinnost správce daně vydat platební výměr před exekucí žalobkyně dále dovozovala z toho, že exekuční příkaz obsahuje také úroky z prodlení ve výši 21 291 Kč. Vzhledem k tomu, že neobsahuje specifikaci těchto úroků (výpočet a to, čeho se týkají), bylo na místě, aby žalovaný sdělil žalobkyni úroky z prodlení platebním výměrem. Napadené rozhodnutí odkazuje na výkaz nedoplatků, který je exekučním titulem, avšak není před zahájením exekuce doručován a není proti němu opravný prostředek. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 27/15, na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č.j. 5 Afs 35/2009 – 265 a na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2018, č.j. 22 Af 80/2017 – 54. Absence sdělení úroků dle žalobkyně představuje chybějící exekuční titul, což způsobuje nezákonnost exekuce a prekluzi práva na úroky z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, č.j. 3 Afs 262/2016 – 34). Z důvodu nevydání platebního výměru dle § 252 odst. 6 daňového řádu došlo k prekluzi práva jej vydat a exekuce na úroky z prodlení byla nezákonná. Nelze totiž akceptovat závěr, že platební výměr na úroky z prodlení není podmínkou pro zahájení exekuce, když zde chybí exekuční titul. Jediným spravedlivým výkladem je ten, podle něhož je podmínkou zahájení exekuce vydání platebního výměru na úroky z prodlení. Vyrozumění o úrocích z prodlení nemůže být zdrojem libovůle žalovaného, bez ohledu na fakultativnost. Žalobkyni se z napadeného rozhodnutí nepodařilo zjistit, proč žalovaný platební výměr na úroky z prodlení nevystavil. Proti jeho výši tak mohla žalobkyně brojit až podanou žalobou. Žalobkyně nezná způsob, jakým žalovaný výši úroků vypočítal, ale úroky podle ní nebyly stanoveny ve správné výši. Žalobkyně usoudila, že se jednalo o slovinskou DPH přiznanou ve Slovinské republice v září 2019 a za období od 1. 9. 2019 do 21. 1. 2020 (169 dnů bez 5 dnů) by se mělo jednat o 243 619,43 Kč, nikoliv o 21 291 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nezná konkrétní způsob výpočtu úroků z prodlení, nemůže svá tvrzení konkretizovat detailněji. Platí sice princip subsidiarity a věcnou nesprávnost nedoplatků v exekučním řízení lze přezkoumávat jen v rozsahu prováděných přesunů plateb a nikoliv co do správnosti výše úroků z prodlení. Ani tak však nedává smysl, že žalovaný úroky z prodlení počítá ze slovinské DPH. Žalovaný není jejím příjemcem, jen ji pro Slovinskou republiku od žalobkyně vybírá. Není tedy zřejmé, proč navyšuje slovinskou daň o české úroky z prodlení. Žalovaný si nemůže úroky z prodlení ponechat, protože žalobkyně není v prodlení s placení české daně a pokud by úroky z prodlení odvedl do Slovinské republiky, není nijak vysvětleno, proč byly úroky vypočteny dle českých právních předpisů. Slovinský správce daně těžko může chtít z dluhu žalobkyně české úroky z prodlení. Dle žalobkyně to vypadá, že slovinská daň ve výši 3 237 909,52 Kč je sankcionována dvakrát, slovinským příslušenstvím daně a poté českým úrokem z prodlení. Není správné, aby se žalovaný obohacoval o český úrok z prodlení, když nejde o dluh na české dani. 5. Mezinárodní pohledávkou dle exekučního příkazu je slovinská DPH přiznaná ve Slovinské republice v září 2019. Žalobkyně se vznikem předmětného dluhu nesouhlasila a s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie tvrdila, že pokud je přiznána daň v režimu přenesené daně a je nárok na odpočet této daně na vstupu, nemůže být uplatňována žádná sankce. U přiznané DPH na vstupu v září 2019 v režimu přenesené daně má žalobkyně nárok na odpočet této daně na vstupu bez uplatnění sankce ve Slovinské republice. 6. Obsahem poslední námitky žalobkyně pak bylo tvrzení, že vykonatelný výkaz nedoplatků byl v napadeném rozhodnutí specifikován nepřesně. V rámci přezkoumání exekučního příkazu je totiž nutno přezkoumat výkaz nedoplatků, který je exekučním titulem. Dle žalobkyně je napadené rozhodnutí založeno na nepřezkoumatelném výkazu nedoplatků, a nemůže proto obstát, protože je nutno najisto postavit, že částky v něm uvedené jsou správné. Žalobkyni tak nebylo jasné, jak žalovaný určil zvláštní prostředky mezinárodní pohledávky právě ve výši uvedené v napadeném rozhodnutí. V této souvislosti pak žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018, č.j. 5 Afs 342/2017 – 40. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. Odkázal na § 22 zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (dále jen „zákon o mezinárodní pomoci“) a konstatoval, že předmětem daňové exekuce byly nedoplatky na DPH a příslušenství za období od 1. 1. 2016 do 30. 4. 2019. Daňovou povinnost na DPH ve výši 3 237 909,52 Kč oznámila sama žalobkyně dne 4. 11. 2019 v elektronické žádosti e-Davki, v němž předložila opravu za období od 1. 1. 2016 do 30. 4. 2019 včetně úroků z prodlení. Slovinská daňová správa zaslala žalovanému na jeho žádost seznam vykonatelných titulů č. 4937-7 ze dne 6. 1. 2020, který je exekučním titulem a Slovinská daňová správa jej považuje za výpočtový základ pro vydání žádosti o mezinárodní pomoc při vymáhání pohledávek. Úrok z prodlení přitom vzniká ze zákona za každý den prodlení, po který nebyla platební povinnost splněna. Druhou položkou pak bylo příslušenství DPH ve výš