9 As 173/2020 — Nejvyšší správní soud

16 A 36/2020- 28 - text 9 16 A 36/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobce: JUDr. P. K., bytem , proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 12. 5. 2020, č. j. MHMP 684484/2020, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2020, č. j. MHMP 684484/2020, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000,-Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 14 ze dne 15. 11. 2019, č. j. UMCP14/19/45673/OPKČ/VAC, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku střetu zájmů podle § 23 odstavce 1 písmene f) zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů (dále jen „zákon o střetu zájmů“ či „zákon“). Tohoto se měl žalobce dopustit tím, že neučinil oznámení ve lhůtě podle § 12 odst. 1, 2 nebo 3 zákona veřejným funkcionářem do 30. 6. 2018 jako veřejný funkcionář, který zahájil výkon funkce dne 3. 11. 2014. 2. Uvedl, že působil jako řadový neuvolněný radní, je osobou, kterou zákon o střetu zájmů označuje v ustanovení § 2 odst. 1 písm. q). Výkon funkce zahájil žalobce dne 2. listopadu 2014. V průběhu výkonu došlo novelou č. 14/2017 Sb., k problematické změně zákona o střetu zájmů. Žalobce poukázal především na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. února 2020, ve kterém se soud danou problematikou podrobně zabývá. Dle žalobce zákon o střetu zájmů, tak jak byl v roce 2017 novelizován, je vůči neuvolněným radním malých městských částí nespravedlivý a protiústavní. Jako řadový radní malé městské části, který ani nebyl pro výkon své funkce uvolněn ze svého zaměstnání, měl podat přiznání o majetku, který s výkonem úlohy radního nijak nesouvisel. Nově včleněný zákonný požadavek zněl žalobci, jako by jej někdo dopředu bezdůvodně nařkl ze záměru vykonávat radního nečestně a s nekalými záměry. Pociťoval jej i jako zásah do svého soukromí. Pokud by se jednalo o pravidla, která jsou známa dopředu, tak by mohl takovou věc zvážit a rozhodnout se. Takto byl ale postaven před hotovou věc, neboť ke změně pravidel došlo „v průběhu hry“, tj. během volebního období. Kromě možnosti, kterou žalobce zvolil, měl další možnost, a to odstoupit ze své funkce; to by ovšem považoval za prohřešek vůči svým spoluobčanům, kteří se jej rozhodli volit. Učinil tak i z důvodu osobní ochrany. Volně přístupné informace o majetku žalobce mohou být zneužity osobami s kriminálními záměry. Pocítil povinnost jednat tak, jak jednal, i s ohledem na osobní bezpečnost. Stát vystavil některé své občany možnosti zvýšeného ohrožení, aniž by proti tomu stály nějaké zvýšené, či zvláštní ochranné prvky. 3. Ústavní soud se nezabýval námitkou změn podmínek pro výkon veřejné funkce v průběhu jejího výkonu. Poukazoval v řadě míst na to, že je vázán petitem návrhu. K problematice se nevyjádřil s tím, že žádná z navrhovatelek povinnost zakotvenou v § 10 odst. 1 zákona o střetu zájmů nenapadá. Ústavní soud neshledal prostředek prevence střetu zájmů za nepřiměřený. Zcela pominuta zůstala otázka vzniku dalších omezení v průběhu výkonu funkce. Tedy nikoliv „při vstupu“, ale v „průběhu výkonu“. Pokud nebyla senátory namítnuta, tak se jí Ústavní soud nemohl zabývat. 4. Žalobce zastává názor, že v jeho případě došlo k porušení principu právní jistoty. Znakem právního státu je jak předvídatelnosti práva, tak i legitimní předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci, zákonodárce mohl nové podmínky vymezit až do začátku dalšího volebního období. 5. Rozhodnutí nepřihlásit se do Centrálního registru oznámení a nepodat údaje o svých poměrech učinil žalobce v září 2017. V zákonem stanovené lhůtě do 30. listopadu 2017 neučinil žádné kroky, na základě kterých by se přihlásil do Centrálního registru oznámení. Nepodal informaci o svých majetkových poměrech a jiných poměrech, které novelizovaný zákon vyžadoval. Z uvedených důvodů do Centrálního registru oznámení nepřihlásil ani později. Deklaroval tak svůj postoj proti normě, se kterou jsem nesouhlasil. Dle žalobce se jedná o další potrestání za jedno jednání. Nemohl činit záznamy v registru, do kterého se odmítnul již dříve přihlásit. Proto namítl promlčení. 6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal na to, že mu nepřísluší hodnocení právní úpravy střetu zájmů. Zabýval se závěry Ústavního soudu, dle kterých veřejný funkcionář, kterým žalobce byl, nebyl zbaven povinnosti dle § 12 zákona o střetu zájmů. Subjektivní postoj žalobce nemůže dle žalovaného ospravedlnit porušení práva. Dle žalovaného neobstojí námitka žalobce o porušení právní jistoty, kdy nová povinnost byla zavedena až v průběhu volebního období, neboť i když žalobce s povinností nesouhlasí, nemůže zlehčovat nerespektování zákona. 7. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ustanovení § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. A posoudil předmětnou věc následovně. Žaloba je důvodná. 8. Podle čl. II bodu 3 přechodných ustanovení zákona č. 14/2017 Sb. (dále jen „novela“) každý veřejný funkcionář, s výjimkou veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 písm. a) a b), je povinen ve lhůtě od 1. října 2017 do 30. listopadu 2017 učinit oznámení podle § 9, § 10 odst. 2 a § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 159/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a to podle stavu ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona a hodnoty majetku ke dni podání oznámení. 9. Podle čl. II bodu 4 přechodných ustanovení novely veřejný funkcionář, který učinil oznámení podle § 9, § 10 odst. 2 a § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 159/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, ve lhůtě uvedené v bodě 3, podá ve lhůtě do 30. června 2018 pouze oznámení podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 159/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 10. Podle čl. 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů ve znění po novele oznámení podle § 9, § 10 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 2 je veřejný funkcionář povinen činit nejpozději do 30. června následujícího kalendářního roku po celou dobu výkonu funkce. 11. Podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o střetu zájmů ve znění po novele veřejný funkcionář s výjimkou veřejného funkcionáře uvedeného v § 2 odst. 2 písm. f) nebo g) se dopustí přestupku tím, že neučiní oznámení ve lhůtě podle § 12 odst. 1, 2 nebo 3. 12. Jádrem žaloby je námitka žalobce, kdy se domnívá, že došlo k porušení jeho práva na informační sebeurčení, a to v důsledku povinnosti, která měl být nově zavedena v průběhu výkonu jeho funkce. Uvádí, že výkon funkce zahájil dne 2. 11. 2014, kdy následně v průběhu výkonu mělo novelou č. 14/2017 Sb. dojít k problematické změně zákona o střetu zájmů. 13. K námitce žalobce, že nepovažuje za správné, že byla nová povinnost stanovená novelou v průběhu volebního období, soud předesílá, že Ústavní soud ve zmíněném nálezu poukázal na to, že novelou byla zavedena povinnost podávat tzv. vstupní oznámení (oznámení o majetku vlastněném před zahájením výkonu funkce) vedle do té doby existujících každoročních oznámeních o majetku nabytém v průběhu výkonu funkce, (bod 88). Ústavní soud v nálezu také uvedl, že: „Pokud navrhovatelka č. 2 v návrhu uvádí, že se novelou č. 14/2017 Sb. „zásadně rozšířil okruh osob, které musí veřejné prohlášení učinit“, nelze jí přisvědčit. Ve vztahu k neuvolněným funkcionářům samospráv se nijak nerozšířil okruh osob, které musí oznámení podávat. K rozšíření dopadu zákona o střetu zájmů tedy došlo nikoli co do okruhu povinných subjektů (jde-li o neuvolněné funkcionáře samospráv), nýbrž „jen“ co do veřejné přípustnosti podaných oznámení, resp. údajů z nich.“ (bod 77). 14. Z uvedeného je tedy zřejmé, že pokud by žalobce nebyl ochoten do funkce nastoupit z důvodu povinnosti podávat jakékoli oznámení o majetku, pak by se tato neochota projevila nepochybně již v roce 2014. 15. Současně je však třeba dát žalobci za pravdu v tom, že novelou došlo k podstatné změně oznamovací povinnosti, kdy zásadním rozdílem byl zcela odlišný způsob, jakým měly být informace z učiněných oznámení zpřístupňovány, přičemž nově měla být dána možnost na informace z oznámení nahlížet skrz veřejnou datovou síť, tedy zpřístupnění informací bylo podstatným způsobem rozšířeno. 16. Charakterem změny provedené novelou se ve svém rozhodnutí zaobíral Ústavní soud i Nejvyšší správní soud. 17. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 konstatoval, že je třeba rozlišovat dvě roviny, a sice povinnost podat oznámení o majetkových poměrech jako takovou a způsob zveřejnění těchto údajů. Uvedl, že: „je nutno rozlišit dva základní typy zásahu do práva na soukromí, resp. práva na informační sebeurčení, kt